Sestupme z hlavy do srdce
Vydání: 2020/8 Pro církev s amazonskou tváří, 18.2.2020, Autor: Tereza Zavadilová
Slýcháváme řadu dobrých rad, jak předcházet infarktu a dalším srdečním onemocněním úpravou jídelníčku či sportem, ale jak často bereme ohled na svá srdce ve významu duchovním? Je to přitom výzva právě pro blížící se postní dobu.
Každý z nás zakouší hada, který proniká do srdce, aby nás svedl. Ilustrační snímek Profimedia
Podle Písma svatého máme své srdce střežit a chránit, protože z něj vycházejí prameny života (Př 4,23). V Bibli je srdce zmíněno dokonce 850krát v souvislosti s osobností člověka, tedy jako kombinace myšlenek, pocitů, tužeb a rozhodování či vůle. Zvláště pocity jsou námi, „racionálními“ lidmi, často přehlíženy a odsuzovány jako „prchavé“. Přitom právě emoce mnohdy souvisí s nejhlubšími lidskými touhami, které do našeho srdce vložil Bůh – jen jim ne vždy správně rozumíme.
O tom, že v záplavě slyšeného a viděného nám jen srdce říká, jakou hodnotu mají tyto informace pro život, ubezpečuje nás o správnosti víry a dává nám vnitřní jistotu cesty ke spáse, věděl už sv. Ignác z Loyoly, když napsal: „Člověka neuspokojuje, jestliže mnoho ví, nýbrž pociťuje-li a zakouší-li věci vnitřně.“ Sv. František z Assisi zase vyzdvihoval čisté srdce: „Kdo hledá nebeské věci a klaní se Pánu, vidí ho čistým srdcem a duchem.“ Mnich Sahdona, syrský teolog a biskup ze 7. století, mluvil o Božím Duchu, který se stává „intimním našemu srdci“ a jehož vanutí v něm „neustále připomíná jeho přítomnost“. Srdce hrálo zásadní roli i ve víře ruského filozofa Borise P. Vyšeslavceva či francouzského vědce Blaise Pascala.
Mnohdy naše srdce hluboce trápí věci, které nejdou změnit, a přesto jsou součástí světa pokaženého hříchem. Řešíme dilemata, jak se utkat s tím, co nás zraňuje, a jak se k takovému boji uschopnit. Některé varovné signály nám napovídají, že v jistých situacích otevřený boj nepomáhá, ale naopak vyčerpává a obírá o duchovní sílu. Jindy jsme tváří v tvář utrpení, bídě a zlu naopak cyničtí, nejsme schopni tu tíhu unést, v sebeobraně se uzavíráme do sebe a svá srdce zatvrzujeme. Jak snadno se z nás ale pak stávají pokrytci lhostejní k potřebám bližních a vůbec k tomu, co se ve světě kolem nás děje? Oproti tomu apatie (v pravém významu netečnost vůči zlu, ovšem nikoli mrtvolná) byla pro východní křesťanství cestou k vnitřnímu pokoji a vybízela očistit srdce od „náklonnosti ke zlu“.
Pozornost, bdělost, střízlivost
Jeden z našich nejvýznamnějších teologů a znalec východní spirituality, kardinál Tomáš Špidlík, napsal: „Každý z nás zakouší hada, který proniká do srdce, aby nás svedl.“ Srdce je součástí lidského těla jistě nejen fyzicky. A i když je tělo v Bibli označováno jako pramen zla, míní se tím spíše „souhrn pokušení způsobených hříchem, který se v nás zabydlel“. Špidlík odkazoval také na Origena, jednoho z církevních otců, jenž tvrdil, že počátkem hříchu je zlá myšlenka, kterou vědomě a dobrovolně přijmeme – a postupně to může vést přes oslabování charakteru až k úplnému otroctví. Podle kardinála Špidlíka proto nejde v duchovním životě křesťana zdaleka jen o vyhýbání se hříchu, ale o „očišťování srdce“, vnitřní praxi zahrnující pozornost, bdělost a střízlivost, které nás mohou dovést k vnitřnímu pokoji. „Duchovní boj je podstatou křesťanské askeze. Jsou-li chvíle příměří, pak je to buď zvláštní dar od Boha, nebo pokušení nepřítele, který chce člověka svést tím, že mu namluví, že už je před jeho nástrahami v bezpečí,“ varoval kardinál Špidlík v knize Jak očistit své srdce. A připomněl v ní, k čemu vyzývali ruští autoři duchovní literatury: „Sestupme z hlavy do srdce!“
Ježíš řekl: „Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mě, neboť jsem tichý a pokorný srdcem, a naleznete pro své duše odpočinek“ (Mt 11,29). Tichost je tak pokládána za viditelné znamení Boží milosti a jeden z plodů Ducha Svatého (Gal 5,23). Můžeme se tedy modlit: „Ježíši tichý, srdce pokorného, přetvoř srdce naše podle srdce svého.“
TEREZA ZAVADILOVÁ
Sdílet článek na:
