Sestra smrt ať tě, Pane, chválí
Vydání: 2019/14 Posel naděje v Maroku, 2.4.2019, Autor: Alena Scheinostová
Můžeme rozhodovat, kdy a jak zemřeme? Toto téma se neustále vrací na pořad dne. Asistovanou sebevraždu čerstvě uzákonil americký stát New Jersey, Belgie vydala nová data, podle kterých už zde eutanázií umírá šest lidí denně. Církev se vůči „smrti na požádání“ vymezuje a má pro to dobré důvody. Na řadě z nich se shodne i se sekulární veřejností.
Žijeme déle, ale déle nás tak i trápí závažné obtíže a nemoci. Nebojíme se ani tak smrti, jako spíše umírání. To vede k úvahám, zda má člověk právo na smrt a zda smí rozhodnout, že už je na ni čas – jako to udělala Janette, hrdinka dokumentu Dobrá smrt (na snímku). Snímek Febiofest
Platí to však spíše pro odborné kruhy. Jak ukazují průzkumy, většina lidí v Česku se k eutanázii staví příznivě. Obecný postoj by šlo shrnout: člověk má právo zemřít tak, jak chce a kdy chce. Dokument slovenského režiséra Tomáše Krupy nazvaný prostě Dobrá smrt (což je doslovný překlad řeckého „euthanasia“) si na letošním filmovém festivalu Febiofest vysloužil jednu z cen, podle poroty jako „pronikavý portrét o právu člověka na důstojnou smrt“. Protagonistka – žena, která ve filmu podstoupí asistovanou sebevraždu – sama režiséra oslovila, neboť chtěla s jeho pomocí toto údajné právo obhájit.
Svobodnou volbou pacienta argumentují i někteří čeští odborníci, ačkoli Česká lékařská komora „smrt na požádání“ opakovaně označila za nepřípustnou, roku 2001 pak navíc s dodatkem: „Civilizovaný stát musí chránit život, a ne legalizovat jeho likvidaci.“ Už několikrát pak uspořádala odborné diskusní fórum s tématem „Eutanázie – pro a proti“, kde vystupují i křesťanští experti na lékařství a jeho etiku; příští se plánuje na polovinu května v Praze.
Debata je nutná – ukazuje se, že ti, kdo volají po legalizaci dobrovolné smrti, leckdy neznají souvislosti. Často vidí jen dvě cesty: buď se umírá v nesnesitelných bolestech – nebo lékař prostě „něco“ podá a život milosrdně ukončí. To je však falešné dilema. Stále se zdokonalující paliativní medicína už umí bolest účinně tlumit. A ani lékař nemá vždy jen jednu možnost: je podstatný praktický, ale především morální rozdíl mezi ukončením léčby v případě, že je smrt nevyhnutelná, asistovanou sebevraždou, kdy si pod odborným dohledem pacient sám aplikuje smrtící látku, a eutanázií, kdy smrtící přípravek podá s úmyslem zabít lékař.
Život jako nedotknutelné dobro
Církev svůj odmítavý postoj k eutanázii a asistované sebevraždě opírá o úctu k životu, „který je nedotknutelné dobro“ – jak učí podtitul encykliky sv. Jana Pavla II. Evangelium vitae. V ní zavrhuje tyto pokusy „ovládnout smrt tím, že ji způsobíme předčasně“ a jako protiváhu staví paliativní péči, jež ulevuje od bolesti a dává umírajícímu „odpovídající lidské zázemí“. Hospicovému hnutí, které usiluje o totéž, se od roku 1995, kdy byla tato encyklika vydána, už i v Česku podařil značný pokrok.
„Hájíme právo na důstojné umírání. Plně soucítíme s člověkem, který trpí, a vnímáme utrpení jako obtížnou situaci nejen pro umírajícího, ale i pro jeho okolí. Současně však nesouhlasíme se snahou tuto situaci odstranit usmrcením nemocného člověka pomocí smrtícího prostředku,“ shodli se ve společném prohlášení z roku 2005 čeští židé, muslimové a evangeličtí i katoličtí křesťané – za ty poslední deklaraci podepsal olomoucký arcibiskup Jan Graubner. Poukázali na důsledky, které by „smrt na požádání“ přinesla: falešné pojetí lidské důstojnosti a hodnoty života, nedůvěru pacientů vůči zdravotníkům, usmrcování za souhlasu získaného pod nátlakem, anebo přímo bez souhlasu, vyvolávání atmosféry, v níž by se starý či nemocný cítil jako přítěž a „musel se sám před sebou či před druhými omlouvat, že ještě vůbec žije“. Pro důstojné umírání je nezbytné „zprostředkovat umírajícímu vědomí, že zůstává naším bližním, že není ponechán sám sobě a není opuštěn,“ napsali představitelé. Obdobný postoj, který hájí život až po jeho přirozený konec, vytrvale obhajuje i Světová lékařská asociace (WMA).
Přesto se pokušení „ovládnout smrt“ stále vrací a podněcuje právní, etické i věroučné otázky, které není vždy snadné zodpovědět. Proto reagujeme touto dvoustranou a chceme se aspoň některých dotknout. Lékař a teolog Jaromír Matějek přiblíží, kudy se ubírá současná debata. Načrtneme vývoj situace v zemích, kde je „smrt na požádání“ možná, a nastíníme, jak odpovídají tamní katolická společenství. A svou zkušeností přispěla i někdejší pracovnice Domácího hospice Cesta domů, která si své teoretické zásady nedávno ověřila při doprovázení své umírající maminky.
ALENA SCHEINOSTOVÁ
Sdílet článek na:
