Vydání: 2019/14 Posel naděje v Maroku, 2.4.2019, Autor: Alena Scheinostová

Platí to však spíše pro odborné kruhy. Jak ukazují průzkumy, většina lidí v Česku se k eutanázii staví příznivě. Obecný postoj by šlo shrnout: člověk má právo zemřít tak, jak chce a kdy chce. Dokument slovenského režiséra Tomáše Krupy nazvaný prostě Dobrá smrt (což je doslovný překlad řeckého „euthanasia“) si na letošním filmovém festivalu Febiofest vysloužil jednu z cen, podle poroty jako „pronikavý portrét o právu člověka na důstojnou smrt“. Protagonistka – žena, která ve filmu podstoupí asistovanou sebevraždu – sama režiséra oslovila, neboť chtěla s jeho pomocí toto údajné právo obhájit.
Svobodnou volbou pacienta argumentují i někteří čeští odborníci, ačkoli Česká lékařská komora „smrt na požádání“ opakovaně označila za nepřípustnou, roku 2001 pak navíc s dodatkem: „Civilizovaný stát musí chránit život, a ne legalizovat jeho likvidaci.“ Už několikrát pak uspořádala odborné diskusní fórum s tématem „Eutanázie – pro a proti“, kde vystupují i křesťanští experti na lékařství a jeho etiku; příští se plánuje na polovinu května v Praze.
Debata je nutná – ukazuje se, že ti, kdo volají po legalizaci dobrovolné smrti, leckdy neznají souvislosti. Často vidí jen dvě cesty: buď se umírá v nesnesitelných bolestech – nebo lékař prostě „něco“ podá a život milosrdně ukončí. To je však falešné dilema. Stále se zdokonalující paliativní medicína už umí bolest účinně tlumit. A ani lékař nemá vždy jen jednu možnost: je podstatný praktický, ale především morální rozdíl mezi ukončením léčby v případě, že je smrt nevyhnutelná, asistovanou sebevraždou, kdy si pod odborným dohledem pacient sám aplikuje smrtící látku, a eutanázií, kdy smrtící přípravek podá s úmyslem zabít lékař.
Život jako nedotknutelné dobro
Církev svůj odmítavý postoj k eutanázii a asistované sebevraždě opírá o úctu k životu, „který je nedotknutelné dobro“ – jak učí podtitul encykliky sv. Jana Pavla II. Evangelium vitae. V ní zavrhuje tyto pokusy „ovládnout smrt tím, že ji způsobíme předčasně“ a jako protiváhu staví paliativní péči, jež ulevuje od bolesti a dává umírajícímu „odpovídající lidské zázemí“. Hospicovému hnutí, které usiluje o totéž, se od roku 1995, kdy byla tato encyklika vydána, už i v Česku podařil značný pokrok.
„Hájíme právo na důstojné umírání. Plně soucítíme s člověkem, který trpí, a vnímáme utrpení jako obtížnou situaci nejen pro umírajícího, ale i pro jeho okolí. Současně však nesouhlasíme se snahou tuto situaci odstranit usmrcením nemocného člověka pomocí smrtícího prostředku,“ shodli se ve společném prohlášení z roku 2005 čeští židé, muslimové a evangeličtí i katoličtí křesťané – za ty poslední deklaraci podepsal olomoucký arcibiskup Jan Graubner. Poukázali na důsledky, které by „smrt na požádání“ přinesla: falešné pojetí lidské důstojnosti a hodnoty života, nedůvěru pacientů vůči zdravotníkům, usmrcování za souhlasu získaného pod nátlakem, anebo přímo bez souhlasu, vyvolávání atmosféry, v níž by se starý či nemocný cítil jako přítěž a „musel se sám před sebou či před druhými omlouvat, že ještě vůbec žije“. Pro důstojné umírání je nezbytné „zprostředkovat umírajícímu vědomí, že zůstává naším bližním, že není ponechán sám sobě a není opuštěn,“ napsali představitelé. Obdobný postoj, který hájí život až po jeho přirozený konec, vytrvale obhajuje i Světová lékařská asociace (WMA).
Přesto se pokušení „ovládnout smrt“ stále vrací a podněcuje právní, etické i věroučné otázky, které není vždy snadné zodpovědět. Proto reagujeme touto dvoustranou a chceme se aspoň některých dotknout. Lékař a teolog Jaromír Matějek přiblíží, kudy se ubírá současná debata. Načrtneme vývoj situace v zemích, kde je „smrt na požádání“ možná, a nastíníme, jak odpovídají tamní katolická společenství. A svou zkušeností přispěla i někdejší pracovnice Domácího hospice Cesta domů, která si své teoretické zásady nedávno ověřila při doprovázení své umírající maminky.