Vydání: 2020/10 Češi u papeže s Toufarem i Havlem, 3.3.2020

Příloha: Perspektivy 10

Svatý Bernard z Clairvaux

Obraťte se ke mně celým srdcem, v postu, pláči a nářku, roztrhněte svá srdce, a ne oděv, praví Hospodin“ (Jl 2,12–13). Co to znamená, milovaní, že Hospodin přikazuje, abychom se obrátili k němu? Je přece všude, všechno naplňuje, a právě tak všechno obsahuje. Kam se mám obrátit, abych se obrátil k tobě, Hospodine, můj Bože? „Zamířím-li k nebi, jsi tam, sestoupím-li do podsvětí, také tam budeš“ (Žl 139,8). Co přikazuješ? Kam se mám k tobě obrátit? Nahoru, nebo dolů? Vpravo, nebo vlevo? Těžká rada, bratři moji. Je to tajemství, které se svěřuje pouze přátelům. Je to tajemství Božího království: apoštolům je zjeveno ve skrytosti, protože zástupům se nic neříká bez podobenství. „Jestliže se neobrátíte a nebudete jako děti, nevejdete do království nebeského“ (Mt 18,3). Poznávám zřetelně, kam chce, abychom se obrátili.
Proč se nafukuješ, člověče?
Je třeba obrátit se k onomu Dítěti, abychom se od něho učili, protože on je tichý a pokorný srdcem. Proto nám přece Dítě bylo dáno. Jistě, on je také veliký, ale ve městě Hospodinově, jemuž je řečeno: „Jásej a plesej, kdo bydlíš na Sionu, uprostřed vás je Veliký, Svatý Izraele“ (Iz 12,6). Proč se nafukuješ, člověče? Proč se bezdůvodně vyvyšuješ? Proč smýšlíš vysoko, tvé oči hledí povýšeně? To ti neslouží k dobru. Ve vysokosti je sice Hospodin, ale to není určeno tobě. Chvályhodná je jeho velikost, ale není k napodobování. Jeho velebnost je nesmírná a ty k ní nemůžeš; ani když se přetrhneš, nedosáhneš jí.
„Sestoupí člověk do hlubiny srdce a Bůh ho prohlédne“ (Žl 64,7). Hospodin sice je vyvýšený, ale hledí na poníženého a domýšlivé z dálky rozeznává. Pokoř se a uchopil jsi to. To je jistě zákon zbožnosti a kvůli tomuto zákonu jsem se ti podřídil, Hospodine. Kdyby snad byla vysokost tím stanoveným cílem a vedla by tam cesta, která ukazuje Boží spásu, co všechno by udělali lidé, aby se vyvýšili? Jak krutě by se navzájem potírali a šlapali po sobě! Jak bezostyšně by šplhali, rukama i nohama se drali do výše, aby se postavili na hlavu druhých lidí! A jistě ten, kdo usiluje o to, aby se dostal před své bližní, setká se s mnoha obtížemi, bude mít mnoho soupeřů, bude muset snášet mnoho protivníků, kteří se derou vzhůru z opačné strany. Avšak nic není snadnější pro toho, kdo chce, než sám sebe ponížit. To je to slovo, milovaní, které nás nechává zcela bez výmluvy, takže nám není možné skrýt se ani za tu nejtenčí přikrývku.
Ale již se podívejme, jakým způsobem je třeba obrátit se k tomu Maličkému, k učiteli mírnosti a pokory. „Obraťte se ke mně celým srdcem,“ říká. Bratři, kdyby řekl: „Obraťte se,“ a nic nedodal, snad bychom mohli klidně odpovědět: „Už se stalo; předlož nám jiné přikázání.“ Nyní však, jak slyším, nás vybízí k duchovnímu obrácení, které se neuskutečňuje během jednoho dne. Kéž by se mohlo završit aspoň během celého života, který trávíme v tomto těle. Vždyť obrácení, které by se týkalo výhradně těla, nic neznamená. Je pouze vnější, a ne opravdové, ukazuje jenom prázdnou podobu zbožnosti.
Ubohý člověk, který se cele věnuje pouze tomu vnějšímu a neví nic o svém nitru! Myslí si, že je něco, ačkoliv není nic, a tak sám sebe klame. „Rozlévám se jako voda,“ říká žalmista v osobě takového člověka, „všechny kosti se mi uvolňují“ (Žl 22,15). A jiný prorok říká: „Cizí stravují jeho sílu a on to nepoznává“ (Oz 7,9). Hledí totiž na vnější vzhled a domnívá se, že je u něj vše v pořádku; nevnímá skrytého červa, který rozežírá jeho nitro. Tonzura zůstává, také oděv je nezměněný, pravidla postů jsou dodržována, v určených hodinách se zpívají žalmy. „Ale jeho srdce je daleko ode mě,“ praví Hospodin (Mt 15,8).