Šel do všeho vždy pravdivě

Vydání: 2021/32 Jezuité slavili svého patrona, 3.8.2021, Autor: Jaroslav Šubrt

Na letošní rok připadá oslava 800. výročí úmrtí sv. Dominika, zakladatele Řádu bratří kazatelů (dominikánů). Tento rodák (kol. 1175) ze španělské Caleruegy dodnes svým apoštolským charismatem inspiruje muže a ženy po celém světě.


Autorem obrazu svatého Dominika je španělský malíř Juan Bautista Maíno (1581–1649), který v roce 1613 sám vstoupil do dominikánského řádu. Snímek archiv KT

Mám-li hovořit sám za sebe, je několik momentů z Dominikova života, které se mi čas od času vybavují a pro které je mi tento světec tak blízký (je to můj biřmovací patron). Dominik jako mladý muž studoval svobodná umění a teologii. Byl to člověk vzdělaný, vlastnil slušnou sbírku knih, které byly tehdy vzácností – opisovaly se ručně, knihtisk neexistoval. Když ale jednou v kraji vypukl hladomor, neváhal své knihy prodat a utržené peníze použít na založení hospice pro chudé. Upřímně: Dokázal by se dnes někdo zbavit roky pořádané knihovny – dejme tomu – ve prospěch konta pro oběti ničivého tornáda?

Myšlenka založit řád potulných kazatelů uzrála v Dominikovi po zkušenostech, které získal, když doprovázel biskupa Diega během jeho diplomatické mise do Dánska. Při ní byl konfrontován s neutěšenou situací tehdejší církve, především v jižní Francii, kde se rozmohlo katarské hnutí. Na místní obyvatelstvo působili kataři svým radikálním pojetím apoštolské chudoby a odříkání. Dominik odmítl proti nim bojovat násilnými prostředky, jak bylo tehdy běžné, ale zvolil si svědectví slova a vlastního života. První komunita bratří, kteří ho následovali, vznikla roku 1215 v Toulouse. O rok později papež Honorius III. definitivně potvrdil vznik řádu a pověřil ho kazatelskou činností.

Dominik od počátku dbal také na to, aby se jeho bratřím dostalo kvalitního vzdělání. Posílal je proto studovat na univerzity v Paříži, Bologni nebo Oxfordu. Přál si, aby dokázali propojit teologické a filozofické vzdělání s životem modlitby a kontemplace, nechtěl lidem nabízet jen nějakou odlehčenou verzi křesťanské víry.

A konečně třetí věc, kterou jsem u něj vždy obdivoval: Když umíral (zemřel 6. srpna 1221), řekl prý toto: „Musím však vyznat, že jsem neunikl té nedokonalosti, že se hovory s mladými ženami více dotýkaly mého srdce, než když jsem mluvil se starými.“ Banalita? Pochybuji. Vždy jsem to z jeho strany chápal jako projev mužné odvahy a upřímnosti. Neboť když to říkal, neohlížel se na to, utrpí-li tím nějak jeho pověst. Prostě to tak bylo. Šel do všeho vždy pravdivě.

JAROSLAV ŠUBRT


 

 

Sdílet článek na: 

Sekce: Téma, Články



Aktuální číslo 5 31. ledna – 6. února 2023

Co popřát novému prezidentovi

Ke gratulacím nově zvolenému prezidentovi ČR Petru Pavlovi se připojují i představitelé církve. „Nevidím vítězné ani poražené voliče. Vidím, že v této volbě vyhrály…

celý článek


Není čas naříkat, ale rozhlížet se

Co je církev? Říkáme, že je Kristovo Tělo – a já věřím, že Bůh jej v tomto světě nenechá zaniknout. Dosud se totiž církev dostala i přes sebevětší krize a byla…

celý článek


Proč nás volby rozdělily a co s tím

Důležitý problém kolem prezidentských voleb je „polarizace společnosti“, tedy to, že se lidé o kandidátech a jejich názorech často hádali a někdy i rozkmotřili. A…

celý článek


A stíháš dělat ještě něco?

S narozením prvního potomka si maminky začnou klást otázky: Neztratím se v nekonečném kolotoči krmení, přebalování a péče o domácnost? A kde najdu čas pro sebe, manžela, Boha?

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2023

© Katolický týdeník 2004 - 2018, všechna práva vyhrazena     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay