Šel do všeho vždy pravdivě
Vydání: 2021/32 Jezuité slavili svého patrona, 3.8.2021, Autor: Jaroslav Šubrt
Na letošní rok připadá oslava 800. výročí úmrtí sv. Dominika, zakladatele Řádu bratří kazatelů (dominikánů). Tento rodák (kol. 1175) ze španělské Caleruegy dodnes svým apoštolským charismatem inspiruje muže a ženy po celém světě.
Autorem obrazu svatého Dominika je španělský malíř Juan Bautista Maíno (1581–1649), který v roce 1613 sám vstoupil do dominikánského řádu. Snímek archiv KT
Mám-li hovořit sám za sebe, je několik momentů z Dominikova života, které se mi čas od času vybavují a pro které je mi tento světec tak blízký (je to můj biřmovací patron). Dominik jako mladý muž studoval svobodná umění a teologii. Byl to člověk vzdělaný, vlastnil slušnou sbírku knih, které byly tehdy vzácností – opisovaly se ručně, knihtisk neexistoval. Když ale jednou v kraji vypukl hladomor, neváhal své knihy prodat a utržené peníze použít na založení hospice pro chudé. Upřímně: Dokázal by se dnes někdo zbavit roky pořádané knihovny – dejme tomu – ve prospěch konta pro oběti ničivého tornáda?
Myšlenka založit řád potulných kazatelů uzrála v Dominikovi po zkušenostech, které získal, když doprovázel biskupa Diega během jeho diplomatické mise do Dánska. Při ní byl konfrontován s neutěšenou situací tehdejší církve, především v jižní Francii, kde se rozmohlo katarské hnutí. Na místní obyvatelstvo působili kataři svým radikálním pojetím apoštolské chudoby a odříkání. Dominik odmítl proti nim bojovat násilnými prostředky, jak bylo tehdy běžné, ale zvolil si svědectví slova a vlastního života. První komunita bratří, kteří ho následovali, vznikla roku 1215 v Toulouse. O rok později papež Honorius III. definitivně potvrdil vznik řádu a pověřil ho kazatelskou činností.
Dominik od počátku dbal také na to, aby se jeho bratřím dostalo kvalitního vzdělání. Posílal je proto studovat na univerzity v Paříži, Bologni nebo Oxfordu. Přál si, aby dokázali propojit teologické a filozofické vzdělání s životem modlitby a kontemplace, nechtěl lidem nabízet jen nějakou odlehčenou verzi křesťanské víry.
A konečně třetí věc, kterou jsem u něj vždy obdivoval: Když umíral (zemřel 6. srpna 1221), řekl prý toto: „Musím však vyznat, že jsem neunikl té nedokonalosti, že se hovory s mladými ženami více dotýkaly mého srdce, než když jsem mluvil se starými.“ Banalita? Pochybuji. Vždy jsem to z jeho strany chápal jako projev mužné odvahy a upřímnosti. Neboť když to říkal, neohlížel se na to, utrpí-li tím nějak jeho pověst. Prostě to tak bylo. Šel do všeho vždy pravdivě.
JAROSLAV ŠUBRT
Sdílet článek na:
