Sehnat chvojí je mužská práce

Vydání: 2005/48 Křivda a uzdravení, 21.11.2005, Autor: Zuzana Burdová

V řadě nákupních středisek v Česku se už téměř měsíc usmívají obtloustlí Santa Klausové a září vánoční stromky. Přitom teprve přichází advent. Jeho nejviditelnějším znamením v řadě rodin a společenství jsou adventní věnce.

Nestarší zaznamenaná ozdoba tohoto typu byla dřevěná a v roce 1838 zdobila dveře hamburského sirotčince. Od té doby prošel adventní věnec mnoha změnami a dnes jej zná snad každý obyvatel České republiky v bezpočtu různých variant hýřících nejen barvami, ale i materiály. Může být ozdobou slavnostní tabule, anebo zavěšený nad stolem. Zvyk zavěšovat jej na vstupní dveře se do Česka dostal ze Skandinávie. S adventními nedělemi pak na věnci přibývá hořících svící, které symbolizují blížící se příchod Krista, jenž přemůže temnotu.

Ne každý je však natolik zručný, aby si podobný „kalendář“ sám vyrobil. Květinářství se proto v těchto dnech zaplňují bezpočtem věnců různých velikostí. „Každý správný květinář si adventní věnce vyrábí sám,“ chlubí se paní Marie, majitelka jednoho pražského květinářství. A jak vypadala adventní doba za časů našich praprarodičů? „Národopisný sborník našeho okresu, vydaný v roce 1895, uvádí, že dříve se s příchodem adventu začaly ozývat z příbytků adventní písně a na roráty se vycházelo už ráno za tmy. Průvody konané čtvrtého prosince byly připomínkou svátku sv. Barbory a lidé při nich předváděli, jak ji její otec sťal. K tomu se vázala různá říkadla a popěvky. Mikuláš pak zkoušel především, umějí-li děti modlitby. Hodným dětem pak nadělil a ty, které modlitby neuměly, anebo se nechtěly modlit, trestal prostřednictvím čerta,“ přibližuje tradice adventní doby Oldřiška Tomíčková z Městského muzea v Hořicích v Podkrkonoší.

Sekce: Domácí, Zpravodajství, Články

Předplatit KT