26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Sdílet s Bohem zázračný úmysl

6. 8. 2013

|
Tisk
|

Při čtení jeho textů zapomínáte, že před sebou nemáte originál. Můžete si být jisti, že tento překladatel z němčiny vystihl obsah i formu původního textu. Pokusil jsem se vyzkoušet jeho bystrost: řekl jsem pouhé jedno slovo a on měl odpovídat. Mistr slova si poradil bez problémů. 

Vydání: 2013/32 Navracení majetku provázejí komplikace, 6.8.2013, Autor: Miloš Szabo

Praha…

Prostředí, ve kterém žiju sedmdesát pět let. Ale zároveň je to víc než jen prostředí: já sám jsem kus Prahy. Z různých hledisek je pro mě Praha víceméně zázrak, jde o dosud nepochopitelný úkaz toho, že nám, tomu nepoddajnému, troufalému a víceméně bezbožnému národu, dopřál milý Pán Bůh takový klenot.

Olomouc…

Moje srdeční záležitost, studoval jsem tam skoro celých šest let. Smím-li to tak říct, „moje“ Praha mě v důsledku tehdejších politických poměrů nepřijala na vysokoškolská studia, ale „mým“ městem v tom důležitém období se stala právě Olomouc. Navíc je Olomouc krásná: jeden z mých německých přátel mi nedávno po návštěvě města řekl: „Nejenom sloup Nejsvětější Trojice, ale celé město by mělo být na seznamu kulturních památek.“

Litoměřice…

Díky „nebeské režii“ jsem se do toho kraje dostal hned po Sametové revoluci. Potkal jsem jednoho z tamějších studentů teologie a zeptal se ho, jak to tam vypadá s němčinou. Pan kanovník, co ji měl vyučovat, byl údajně pořád nemocný. Vydal jsem se na cestu a působil v Litoměřicích šest let. Markantní byl upřímný zájem studentů o teologii a o kněžství samotné. I když jsem pak souběžně učil v Praze, atmosféra v Litoměřicích byla nezaměnitelná. I tím, jak město vypadalo: úzké uličky, které počátkem 90. let doslova před očima měnily svou tvář z šedi do pestrosti, no, a v jedné z nich, mezi konviktem a Dómským pahorkem, stálo několik opuštěných domků a kolem nich žilo asi padesát nedomestikovaných, vesměs přítulných koček; to mě jako milovníka těchto zvířat nesmírně poutalo.

Český národ…

Nejednoduchý problém. Vůči svému národu jsem patrně až hyperkritický. Měli jsme a máme sice několik významných, vynikajících a úctyhodných reprezentantů, ale strašně mi vadí ta zarputilá obecná nevychovanost a leckdy naše ne zrovna opodstatněné sebevědomí a individualismus. Stačí se porozhlédnout po sousedech: proč nám chybí slovenská zdvořilost, pěstěná maďarská a polská noblesa anebo německá slušnost a kázeň? To, co většině Čechů nejvíc imponuje, jsou hospodské mravy. Stále setrváváme v postoji, že my plebejci dokážeme od půllitru piva soudit a řídit málem celý svět. A neumíme se čestně vypořádat s vlastními selháními.

Němčina…

Když jsem se po maturitě rozhodl studovat právě němčinu, nebylo to jednoduché: v poválečné době přetrvával značný odpor vůči všemu německému, i když žádný jazyk nemůže přece nést vinu na tom, je-li zneužíván k nekalým cílům a prohlášením. Přesto mě jako rodilého Čecha lákalo právě to, co k nám Čechům historicky vždycky patřilo, a tím byla v našich zemích dvojjazyčnost: hlásím se k tomu, že jsem Čech, ale ve smysluBöhme. V této půvabné zemi, na níž si dal Hospodin velmi záležet a kterou velmi uctívám, je pro mě Čech každý, kdo v ní žije, poctivě pracuje a zvelebuje ji, ať mluví jakýmkoli jazykem: česky, německy, vietnamsky… Jsem zásadně zemský, nikoli nacionální vlastenec.

Literatura…

To je můj osud. Asi i můj úkol: zpětně vidím, jak velkým darem pro mě bylo mít příležitost překládat německou literaturu. Mluvím-li o „nebeské režii“, k německé literatuře jsem byl zjevně přiveden jako ke své životní úloze.

Hermann Hesse…

Ano, Hesse je neodmyslitelnou součástí mého bytí a počínání. Směl jsem tohoto nejčtenějšího německého autora zprostředkovat českému čtenáři, spíše jsem mu ho vlastně chtěl jaksi darovat. Je autorem, který mě bytostně oslovuje, a to přesto, že nejsem nikterak takový romantik jako on. Byl to právě Hesse, od něhož jsem přijal i definici toho, co je zbožnost. Ve své Hře se skleněnými perlami píše: „zbožnost je z víry vycházející, ve víře zakotvená služba Bohu a bližnímu až po oběť vlastního života“.

Přátelství…

Přátelství je vrcholná vztahová hodnota a skutečné životní bohatství. Mám dojem, že i manželství, jakkoli má, nebo spíše mívá, charakter posvátného vztahu, je-li žito bez přátelství, hrozí mu ztroskotání v jeho podstatě.

Děti…

Lidé, kteří zůstávají sami nebo se rozhodnou jít životem sami, vůbec nemusejí být opuštění. Právě přátelství v tom může sehrát obrovskou roli. Kdysi jsem se snažil pochopit, proč mě to nijak netáhne žít ve vztahu, a asi je zbytečné nad tím moc uvažovat. Musím říct zcela upřímně: nelituji toho, že jsem sám děti neměl nebo že mi nebyly dopřány, ale docela teď lituji, že nemám vnoučata. Ne abych je mohl jako dobrák dědeček rozmazlovat, ale když pozoruji své dlouholeté přátele nebo lidi z farnosti, jak se věnují vnoučatům, jak to proměňuje i je samé a jakou fantazii dokážou v tom vztahu vyvinout, pojímá mě něco jako svatá žárlivost.

Věk a stáří…

I když patřím do kategorie starců, nemám zatím pocit, že jsem Metuzalém. Musím vyslat velký dík k nebesům, že jsem doposud značně mobilní a nepozoruji na sobě nijak významně různé zátěže, které se stářím přicházejí. A tak si mohu užívat mnohé blaho, které s vyšším věkem přichází: člověk se už nepachtí po chimérách, které ho strašily a lákaly po většinu života. Byl jsem ještě dost mladý, když jsem se na vlastní kůži přesvědčil, jak zhoubné pro život je propadat iluzím. Zvlášť důležité je nepropadat iluzím o sobě samém, umět odhadnout, na co stačím, v čem a jak nosné jsou moje talenty, a neplést se do oblastí, kam nepatřím. Nesmí se žít ve lži. Stáří je výborným pomocníkem pro uvážlivější postoje, navíc umožňuje dívat se na spoustu věcí už odlehčeně a pobaveně.

Smrt…

Nelekám se jí. Jak smrt přijmout, jsem totiž viděl na vlastní oči. Byl jsem navštívit maminku v nemocnici spolu s jejím farářem, paterem Machačem od sv. Matěje na Hanspaulce. Poté co jí udělil svátost nemocných a ona na všechny otázky zcela jasně, zřetelně a s plným vědomím radostně odpovídala, prohlásil při odchodu, že k ní zase další měsíc přijde. Maminka na to nic neřekla, jen se upřímně smála. Ne pouze usmívala, ona se skutečně smála. A při tom ukazovala prstem nahoru směrem k nebi. Na druhý den zemřela. Zdálo se mi o ní několik snů. Potvrzovaly mi, že je tam, kam se s takovou radostí chystala. Smrt k nám lidem patří; můžu každému doporučit seznamovat se s ní, aby nebyla něčím vytěsňovaným a posléze přízračným, až se dostaví.

Bůh…

Nejvíce mě kdysi oslovilo, jak se on sám představil Mojžíšovi: „Jsem ten, který jsem.“ Víc už se nedá říct. Když někdo je, holt se s ním musí počítat. A skutečnosti, že on je, vděčím za to, že jsem i já. Třikrát v životě se mi stalo, že jsem si to uvědomil v plné důsažnosti; z toho dvakrát na jednom a témže místě, kdy mě tato pravda natolik přímo udeřila, že jsem se musel zastavit a o něco se opřít, abych neupadl: já jsem, já existuji! Čistá existence a vsazenost do všeho toho bohatství, které je kolem mě.

Náboženství…

Spíš než katechismus mě uchvátila příběhovost. Že Bůh se projevuje jaksi úryvkovitě a do toho všeho vpouští i nás lidi. Vím, že se kdysi historicky stal člověkem, ale také díky těm příběhům vím, že on se nám lidem či v nás stává 
v každé době a různými způsoby. Jak Starý, tak Nový zákon je vlastně jedno velké dobrodružství, do něhož Bůh člověka permanentně zve. I když jsem jako dítě moc nerozuměl tomu, co se četlo a kázalo v kostele, mnohé mě bezděky přímo uchvacovalo. Samařanka u studny. Chromý zvedne své lehátko. Příbuzní, kteří se k Ježíši probourají přes strop. Pamatuji, jak jsem se zlobil na zlé vinaře, anebo jakou úlevu jsem pocítil, když se domů vrátil marnotratný syn.

Církev…

Už dlouho vím, že ji potřebuji. Ale i to, že ona potřebuje mne – nás. O leccos se s ní mlčky i nahlas handrkuju. Nemám tolik na mysli konkrétní spolusestry nebo spolubratry, většinou ani oficiální stanoviska církve, jako spíše některé ztuhlé postoje a tíhnutí k přestrukturovanosti. Mám už dost let na to, abych si směl při vší pokoře postesknout, že se svobodou, za kterou jsem tolik vděčný, se z církve vytratilo leccos, co mě na ní dřív tolik přitahovalo: důvěra jednoho k druhému a v to, že křesťan je ovečka myslící a schopná jednat samostatně i za složitých okolností bez schválených pokynů. Nemám rád unifikovanost, preferuji pestrost, různobarevnost. Chybí osobní průbojnost, křesťanskoobčanská kuráž, schopnost riskovat.

Vratislav…

Mé křestní jméno. U Slovanů to jméno kdysi patrně znamenalo, že jeho nositel má navracet slávu svému rodu. Pro mě má to jméno ještě jiný rozměr: je pojítkem mezi dvěma světci. Kníže Vratislav byl synem svaté Ludmily a otcem svatého Václava. Co víc si přát? Být někým, kdo může a chce spojovat.

Jiljí…

Bohatý Řek, který všecko opustil a odstěhoval se do končiny velmi vzdálené od soukmenovců, které možná taky ne zrovna snášel. Ale protože celý svět je – včetně církve svaté – dost značná drbárna, kde se nic neututlá, záhy se rozkřiklo, kde ten poustevník žije, a ukázalo se, že má lidem co říct. Pro mne toto mé druhé jméno dlouho neznamenalo nic osobně a konkrétně prožívaného. Až jednou, je tomu už přes čtyřicet let, jsem šel na oběd ke svému nejlepšímu kamarádovi z gymnázia a jeho maminka mi řekla: „Mirek ještě není doma, on určitě zase trajdá po kostelích.“ Za chvilku Mirek dorazil a na matčinu otázku, kde zase byl, odpověděl: „V předsíni ráje.“ – „Kde to je?“ – „U svatého Jiljí.“ Šel jsem se tam pak podívat a rychle jsem k tomu jménu i místu přilnul.

Slezák…

Tátova rodina pocházela z východních Čech a je možné, že jeho předkové se tam dostali přes hory ze sousedního Slezska. Tak naše příjmení aspoň vysvětluje odborná literatura. Ale můj druhý výklad je, že Slezáci se tak mohou nazývat proto, že kdysi slezli z hor. Když jsem si však v roce 1951 udělal z Olomouce poprvé výlet do Opavy, někdejšího hlavního města Slezska, v tu ránu jsem se nejenom tam, ale od té chvíle v celém Slezsku cítil jako doma. Jezdím tam dodnes. Asi jsem bytostný Slezák, tak či onak.

Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou