Vydání: 2009/22 Kardinál Josef Beran, 27.5.2009, Autor: Radek Gális

Byly jich necelé dvě stovky. Muži, kteří za války absolvovali speciální výcvik v Anglii, seskočili na území protektorátu a pomohli vyhrát válku s nacisty. Loni zemřel ve věku 88 let poslední ze tří těchto hrdinů, radiotelegrafista skupiny Clay Čestmír Šikola z Malé Skály u Turnova. (Nekrolog tehdy otiskly Perspektivy.) Přinášíme dosud nepublikovaný rozhovor s Č. Šikolou jako vzpomínku na všechny, kteří za svobodu Československa riskovali život.

Když jste byl malý kluk, toužil jste být vojákem?

Kdepak. Ani nevím, čím jsem vlastně chtěl být. Rodiče mě vychovávali v masarykovském demokratickém duchu. Tatínek byl učitel, a tak bylo samozřejmé, že jsme doma tuhle výchovu měli.

Když v roce 1939 přišli Němci, zrovna jste studoval vysokou školu.

Tenkrát nás pozatýkali; nebylo to nic příjemného, ale museli jsme vydržet. Když nás Němci obsadili, rozhodli jsme se odejít do zahraničí. Věděli jsme, že venku vznikají legie československých vojáků. Napřed jsme byli dva, později tři. Utíkali jsme přes Maďarsko a Blízký východ. Dodnes vzpomínám na Bejrút, byla velká horka, ale snášel jsem je bez větších problémů. Lodí jsme se dostali do Francie. Když prohrála válku, odpluli jsme do Anglie. Tam za námi přijel prezident Edvard Beneš a později i ministr zahraničí Jan Masaryk.

V Anglii jste se učil ovládat vysílačku i anglický jazyk. Byl boj s angličtinou obtížný?

Ani ne, angličtina není nijak složitý a těžký jazyk. Kromě výcviku zbyl čas i na zábavu, sem tam jsme chodili tančit. Anglické tanečnice byly velice příjemné dámy, někteří naši vojáci si Angličanky dokonce vzali. I já jsem měl v Anglii děvče, avšak na sňatek jsem tenkrát nepomýšlel.

Když jste v Anglii v roce 1942 uslyšeli o atentátu na Heydricha, napadlo vás, že za ním stojí někteří vaši spolubojovníci?

To jsme tenkrát v Anglii věděli. Přišel za námi jeden kamarád a řekl: „Klukům se to povedlo!“ Měl na mysli atentát na Heydricha. Potom jsme pozorně sledovali zprávy a zajímali se, co bude dál.

Jenže přišly Lidice, smrt parašutistů, zatýkání a popravy stovek vlastenců. Lidé se báli, udávali jeden druhého. Nebál jste se později po těchto tragických událostech seskočit do protektorátu?

Bál, nebál… Otázka, jestli jste měl strach, nebyla tehdy důležitá. Jednou se člověk na tu cestu dal, tudíž musel vydržet.

Jaký byl parašutistický výcvik?

Poměrně tvrdý a fyzicky náročný. Nejdůležitější byla kondice. Sice jsem na tom nebyl nijak úžasně, ale co bylo potřeba, to jsem splnil. Vzpomínám na naše dva instruktory – Rudu Pernického a Tomáše Sedláčka, kteří nás tehdy připravovali. Byli přiměřeně přísní.

Když jste se připravovali na seskok do protektorátu, jistě jste počítali s tím, že můžete při plnění bojových úkolů zahynout, že?

Pochopitelně jsme to věděli, nebylo to nic tajného. Než jsme šli tenkrát na seskok, fasovali jsme ampulky s jedem. Byli jsme připraveni je použít, kdyby nás Němci chytili.

Co jste měli při seskoku kromě zbraní, vysílačky, peněz a falešných dokumentů s sebou?

Parašutista Rudolf Pernický vzpomínal, že si vzal například i čokoládu. Každý si mohl vzít, co chtěl, tedy i čokoládu. Měli jsme také civilní šaty, protože když jsme seskočili, pohybovali jsme se dál už v civilu. Problém byl, co s padáky. Většinou se je však výsadkovým skupinám podařilo uschovat.

Vaši skupinu Clay, která seskočila v dubnu 1944, tvořili velitel Antonín Bartoš, šifrant Jiří Štokman a vy jako radiotelegrafista. Měli jste štěstí, že vás vysadili na správném místě a že fungovaly kontaktní adresy?

Dá se říct, že ano. Přesto jsme se báli některých lidí, že nás mohou udat. Naším úkolem bylo shromaždovat zprávy o nepříteli. O německé armádě, případně o slovenských divizích, kdybychom na nějakou natrefili. Připravovali jsme také místa pro shozy zbraní.

Ukrývat se v protektorátu, v atmosféře strachu a nedůvěry, bylo hodně těžké…

Rozhodně jsme nešli za našimi příbuznými. Bydleli jsme v různých úkrytech. Ubytovávali nás lidé, kteří riskovali život spolu s námi. A takových lidí bylo naštěstí dost. Pomáhali nám a schovávali nás.

Jednu z hlavních rolí hrála vaše vysílačka Eva, jejímž prostřednictvím jste odeslali a přijali stovky důležitých zpráv. Kde jste ji ukrývali?

Abych řekl pravdu, nijak zvlášť jsme ji neukrývali. Spoléhali jsme se jednoduše na to, že nás Němci nenačapají. A vyšlo nám to. Vysílání bylo jednou z mála věcí, které jsem dokázal perfektně. Moc mě to bavilo.

V protektorátu jste působili přes rok. Co vám pomohlo přežít?

Byla to kombinace několika faktorů. Jednak jsme měli za sebou dobrý výcvik, jednak jsme měli samozřejmě i štěstí. Zkrátka všechno to do sebe zapadalo.

Po válce jste se na Pankráci setkal s parašutisty Karlem Čurdou a Viliamem Gerikem, kteří zradili a spolupracovali s Němci. Později byli popraveni.

Potkal jsem se ve vězení s oběma. S Čurdou jsem toho moc nenamluvil, byl mi nepříjemný. S Gerikem jsem rozmlouval asi deset minut. Znal jsem ho, sloužil jsem s ním u jedné čety. Byl svým způsobem zvláštní, ale dobrý kamarád. Byl velmi přátelský.

Bylo víc parašutistů, kteří za války zradili?

Je otázka, co rozumíme pod pojmem „zradili“. Avšak moc jich rozhodně nebylo.

Za vaše hrdinství za války se vám vlast a komunistická vláda odměnily po svém.

Po válce mě komunisté zavřeli. Proč? Nikdy mi to pořádně neřekli. Zkrátka jsem byl za války na Západě, a patřil jsem tudíž – jak oni říkali – k nepřátelům socialismu. Nasadili na mě i svou konfidentku, která mě chtěla nalákat na jejich stranu. Já se ovšem nenechal. Věděli jsme, co jsou komunisté zač a co od nich můžeme čekat. Na výslechy a vězení si vzpomínám jako na sérii nepříjemných událostí. Jednu chvíli jsem se ocitl i v Domečku (vyšetřovna na Hradčanech proslulá nejbrutálnějším mučením – pozn. aut.). Ještě před zatčením jsem zahrabal na zahradě svou pistoli. Vykopal jsem ji až v devadesátých letech. Do té doby jsem ji nikdy nehledal, bylo by stále nebezpečné, kdyby ji u mě našli.

U soudu s vámi byl Karel Vaš, který odsoudil generála Heliodora Píku na smrt.

Naštěstí jsem byl odsouzen jenom na dva a půl roku. Když dnes řeknete jeho jméno, vybaví se mi nicotný, plešatý človíček. To, že si Karel Vaš dneska spokojeně žije a jeho zločiny jsou promlčeny, je z mého hlediska lumpárna.

Když vás v 50. letech pustili, asi jste se moc o svých zkušenostech ze západního odboje nezmiňoval, že?

Tehdy bylo lepší o tom nemluvit a nepřipomínat se. O to větší radost jsem pak měl po roce 1989, kdy jsem od prezidenta dostal státní vyznamenání. Bylo to pro mě po desítkách let určité zadostiučinění.

Kdybyste dopředu věděl, co prožijete, že budete nasazovat život a skončíte za to v kriminále, šel byste do zahraniční armády znovu?

Tuhle otázku jsem dostal už mnohokrát. Nikdy jsem o tom moc dlouho nepřemýšlel. Asi bych šel zas.

Plukovník Čestmír Šikola se narodil 29. listopadu 1919. Před válkou studoval Vysokou školu chemicko-technologickou, po příchodu Němců byl zatčen, ale podařilo se mu uniknout. Přes Maďarsko utekl do Jugoslávie, odtud do Bejrútu a lodí do francouzské Marseille k čs. zahraniční armádě. Po kapitulaci Francie se dostal do Anglie. V noci z 12. na 13. dubna 1944 byla jeho paraskupina Clay vysazena na Moravě. Během války odvysílal stovky důležitých zpráv. Po válce jeho kariéra u armády skončila. Dva spolubojovníci z úspěšné paraskupiny Clay Antonín Bartoš a Jiří Štokman odešli do exilu. On zůstal, protože byl ženatý a čekal syna. Od dubna 1949 do října 1951 byl vězněn v komunistických kriminálech, např. na Pankráci a v Opavě. Po propuštění pracoval jako technolog. Žil na Malé Skále u Turnova. Po listopadu 1989 byl rehabilitován a povýšen na plukovníka. Václav Havel mu udělil státní vyznamenání za hrdinství. Zemřel 29. února 2008.