26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Sdělovaqcí prostředky ve službách křesťanů

20. 6. 2006

|
Tisk
|

Vydání: 2006/25 Křesťané a sekulární média, 20.6.2006, Autor: Milan Badal

Po roce 1989 se začalo naplňovat ve veřejném životě a ve vztahu k církvím mnohé ze slavné petice Augustina Navrátila (petice za náboženskou svobodu, pozn. red.). Především bylo umožněno, aby se církev dostala do rozhlasu a televize. To, co si málokdo dokázal představit, se stalo ze dne na den skutečností. Ovšem skutečností, na kterou jsme tehdy nebyli dostatečně připraveni. Předchozí režim velmi přísně dbal na to, aby žurnalistiku nestudovali věřící lidé. Snad i kvůli tomuto nedostatku školených odborníků si církev mnohdy přivřela pootevřená dvířka. V rozhlase i v televizi vznikly náboženské redakce, které považovaly za svou povinnost především zabezpečit vysílání pro věřící a tak zaplnit letitou mezeru a hlad po náboženském zpravodajství, přenosech bohoslužeb a hodnotově orientovaných pořadech. Jejich úsilí zaznamenalo určité dobré výsledky a církevní problematika se začala objevovat naprosto přirozeně ve sdělovacích prostředcích. Nepovšimli jsme si však dvojího nebezpečí.

CÍRKEV JAKO ZOO?
Prvním sporným vítězstvím bylo to, že pro církve a náboženství byly vyhrazeny nejen vlastní redakce, ale také vlastní pořady, mimo jejichž rámec církevní témata do běžného vysílání nepronikla. Z náboženského vysílání se tak postupně stávala jakási uzavřená enkláva, která byla mnohdy chápána ze strany dalších rozhlasových a televizních pracovníků jako vysílání pro určitou menšinu. Někdy trpěnou, jindy zajímavou, podobně jako exotická zvířata v zoo.
Druhým problémem bylo, že právě pro nedostatek školených odborníků se vysílání náboženských redakcí omezilo na servis věřícím a církvím. Stalo se tak víceméně vysíláním pro věřící a opomenulo druhou stránku – vysílání o věřících pro sympatizanty a nevěřící.
Bez jakékoliv jasné analýzy, spíše intuitivně, vzniklo díky této situaci několik zajímavých iniciativ. Především v oblasti přípravy odborníků založilo pražské arcibiskupství Vyšší střední školu publicistiky. Nynější arcibiskup kardinál Vlk zase inicioval založení Rady pro sdělovací prostředky, do níž jmenoval odborníky z oblasti médií a pokoušel se s nimi reagovat na nejrůznější palčivé otázky. Vzniklo také Radio Proglas, studio Telepace, soukromá televize Noe, na internetu pak nastartoval boom křesťanských webových stránek projekt ChristNet.

LID VERSUS RADA ČT
K České televizi stejně jako k Českému rozhlasu patří tzv. Rada ČT, kterou tvoří 15 osob zvolených Poslaneckou sněmovnou Parlamentu ČR. Tyto osobnosti byly podle zákona navrženy společenskými organizacemi a jejich úkolem je volit a odvolávat generálního ředitele, schvalovat plány dlouhodobého rozvoje televize a několik dalších ze zákona jasně daných úkolů. K jejich pravomocem rozhodně nenáleží ovlivňovat přípravu jednotlivých pořadů, vnucovat televiznímu vedení svou představu o programech apod. A zde je právě velký rozpor mezi skutečnými pravomocemi a možnostmi Rady a tím, co si pod její náplní práce představují diváci.
Prakticky řečeno v oblasti náboženství: rada ani jednotliví členové nemohou říci, že si ten či onen pořad přejí či nepřejí. To je plně v kompetenci televizních zaměstnanců. Rada však může doporučit, aby byly vysílány pořady náboženské, aby se užívalo správné terminologie, dokonce může vyslovit i nespokojenost s jednotlivým pořadem, pokud shledá, že porušuje zákon. Katolická církev bohužel nevyužívá možností, které jí zákon dává a nenominuje do rad jednotlivé osobnosti. V tom ji daleko předbíhají církve protestantské, které např. za ekumenickou radu církví nabízejí poslanecké sněmovně do jednotlivých rad „své“ osobnosti. Nejsme, podle mého názoru, ani schopni nabídnout orientované věřící redaktory a tvůrce.
Ze strany vedení České televize jsem nezaznamenal žádnou zlou vůli. V reakci na připomínky týkající se chybných náboženských termínů pořádá například před velkými svátky školení redaktorů a moderátorů, aby užívali termíny správně.

ROZHODUJÍCÍ JE KVALITA, NE ZBOŽNOST
To, co se ve veřejnoprávních médiích očekává a žádá, je profesionalita. Soukromá nezisková křesťanská média trpívají přístupem „to je naše, není to moc dokonalé, ale nemůžeme to kritizovat, když jde o církevní podnik“. Nemůžeme pak příliš obstát v tvrdé konkurenci, nehledě na to, že i u věřících by měla být rozhodující kvalita práce a ne zbožnost. Podotýkám, že mluvím výslovně o oblasti profesní. Když se nám rozpadnou nekvalitní drahé boty, také nás neutěší, že je šil švec, který chodí denně ke svatému přijímání. Zdá se mi, že nekvalitní a neschopné výkony některých věřících jsou špatnou vizitkou a dokonce někdy i urážkou a překážkou pro evangelizaci. Jistě by se dalo uvažovat i o logicky rozdílných přístupech „světských“ a církevních médií. V těch prvních je dobrou zprávou jen špatná zpráva, tedy katastrofa. Ta druhá se snaží povzbuzovat a pomáhat, vidět svět pozitivně. Přesto i církevní média musí respektovat zákonitosti mediální práce. Jisté je, že za posledních 15 let se v naší zemi církvím i na poli veřejných sdělovacích prostředků mnohé podařilo. Mé poznámky tedy nejsou kritikou, ale podnětem k zamyšlení a zkvalitňování našeho společného úsilí.


Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou