Samota, dar nežádaný?

Vydání: 2021/6 Řeholníci si připomněli svůj den, 2.2.2021

Příloha: Perspektivy 6

Slova jako izolace, odstup nebo heslo „zůstaňte doma“ nás provázejí už necelý rok. Jak svou samotu naplňovat po vzoru biblických postav a rané církve? A které podstatné otázky v samotě ožívají?


„Odloučenost od lidí umožňuje zakoušení nové blízkosti Boží,“ píše ve své eseji P. Angelo Scarano. A P. Josef Prokeš se zase spolu s papežem Františkem ptá, jestli po návratu ze samoty budeme mít opravdový zájem o druhé. Snímek Pixabay

Současná doba, především zásluhou pandemie, nás obdařila darem nežádaným, nevytouženým, nelákavým, ba pro mnohé nežádoucím – samotou. Vždyť co je dobrého na samotě? Proč ji (ne)vyhledávat? Nejsme snad společenskými bytostmi? Není snazší žít vedle druhého, navzájem si pomáhat? Nebyla snad kvůli tomu stvořena žena, aby byla po boku muže, vždyť „není dobré, aby člověk zůstal sám“ (Gn 2,18)?

Bible nepředkládá negativní obraz samoty, spíš několikavrstevný a s různými odstíny. Tento motiv je přítomen v životě několika biblických velikánů. Jmenujme Jákoba a jeho noční zápas u Jaboku, Mojžíše osamoceného na hoře, Eliáše na poušti a na hoře Chorebu, Ježíše modlícího se na poušti či na opuštěných místech, Pavla ve vězeních. Vedle těchto příkladů fyzické samoty zmiňme osobnosti prožívající samotu vnitřní: Jeremiáše, Joba. Co můžeme vyčíst z těchto zkušeností?

Vnitřní a vnější démoni

O samotě „ožívají“ vnitřní démoni: pochybování o sobě, o smyslu svého života, rezignace (viz Eliášovo: „Vezmi si můj život, nejsem lepší než moji otcové“ 1 Kr 19,4), černý pohled na svět a na druhé („Zůstal jsem sám“ 1 Kr 19,10), hořkost, až nenávist („Kéž uvidím tvou pomstu nad nimi“ Jer 20,12), nepřijetí vlastního života („Proklet den, kdy jsem se narodil… Proč mě nezabil ještě v lůně, aby se mi matka stala hrobem a břicho jí zůstalo navždy těhotné? Proč jen jsem vyšel z lůna matčina? Abych zakoušel jen trápení a žal? Aby mi život v hanbě vyprchal?“ Jer 20,14.18).

Někdy to jsou i démoni vnější, tajemné bytosti odlišné od člověka: to je v případě Ježíšových pokušení na poušti (Mt 4,1-11). Dá se tvrdit, že hlasy těchto démonů (vnitřních či vnějších) jsou v běžném životě „přehlušeny“ vnějšími podněty: o samotě najednou vydávají řev jako šelmy. Velmi lapidárně je to vidět u starých lidí: ve stáří, o samotě, se vynoří negativní vzpomínky na různé lidi, zranění a neodpuštění nebo zahořklost kvůli životním neúspěchům. Všechny tyto zážitky byly doposud zakryté činností a společenským životem: o samotě stáří se tyto nezahojené rány otevírají.

To byly negativní stránky samoty, zkušenosti s „démony“. Tyto zážitky s pouští však umožňují i něco pozitivního: nové poznání ne démonů, nýbrž andělů (Eliáš, Ježíš), nebo dokonce samotného Boha (Jer 20,13: „Zpívejte Hospodinu, vzdejte mu chválu! On zachraňuje život ubohému z rukou zločinců“). To je také ten nejhlubší důvod, proč mnozí utíkali a utíkají do samoty: kvůli Bohu, s voláním na rtech: „Bože, hledám tvou tvář“ (Žl 27,8). Prázdnota samoty se může naplnit novou Přítomností. Poznání vlastní chudoby se může stát poznáním Boží moci. Odloučenost od lidí umožňuje zakoušení nové blízkosti Boží. A dokonce – nepřítomnost lidí vede k novému společenství s nimi, na jiné bázi než v běžném životě. Tuto zkušenost potvrzuje velký učitel mnišského života Evagrius Ponticus: „Mnich je ten, kdo je odloučen ode všech a harmonicky spojen se všemi“ (O modlitbě 124).

Koneckonců vede-li autentické prožití samoty k novému společenství s Bohem, pak samozřejmě i s druhými. To názorně vysvětluje jiný mnich a věhlasný učitel duchovního života Dorotheus z Gazy, když uvádí tento příklad: Pokud Bůh symbolizuje slunce, z kterého prýští paprsky, na nichž se nacházíme my lidé (více nebo méně blízko slunci), platí, že čím víc se přibližujeme ke slunci, tím víc i jedni druhým (Duchovní ponaučení 6,77–78). Jen nesprávně prožívaná samota se stává osamoceností, která není přínosná, vždyť není dobré, aby člověk byl sám: to by bylo proti jeho přirozenosti, je přece „zóon politikon“, tvor společenský!

Paradoxně lze tedy tvrdit, že útěk od lidí je útěkem k Bohu a k lidem, nově nalezeným! Ztráta implikuje nalezení, prázdnota nové naplnění. Nemůžeme opomenout další důležitý vztah, a to k sobě samotným. O samotě člověk odkládá masky o sobě, nesprávné představy o tom, jaký je. Vždyť samota je nemilosrdná a bezlítostně z nás strhává faleš. Ale to má naštěstí i pozitivní aspekt: nalezení sebe, své skutečné tváře.

O samotě s Hospodinem

Neautentičnost střídá autentické bytí. Člověk se stává sám sebou, a to díky přebývání s tím, který je tím nejautentičtějším Bytím. Tento proces se dá vyjádřit slovem „proměna“, „metamorfósis“: odkládání falešného „já“, přijímání skutečné identity – nového lidství podle Boží podoby. Koneckonců podle učitelů křesťanského Východu je právě připodobnění a zbožštění cílem duchovního života. To je názorně vidět na Mojžíšovi – Ex 34,28-30: „Mojžíš byl s Hospodinem čtyřicet dní a čtyřicet nocí. Byl tam bez chleba a bez vody. Slova smlouvy, totiž Desatero, zapsal na desky. Cestou z hory Sinaj nesl Mojžíš v rukou dvě desky svědectví. Mojžíš ale nevěděl, že mu od rozhovoru s Hospodinem září tvář. Když pak Áron a všichni Izraelité Mojžíše spatřili, hle, tvář mu zářila tak, že se k němu báli přiblížit.“

Mojžíšovi zářila tvář po prodlévání o samotě s Hospodinem a to se mu nestalo pouze jednou, ale opakovaně, po každém setkání s Bohem (Ex 34,34-35). O samotě Mojžíš neměl na koho pohlédnout, leč na Hospodina: hleděl na Světlo, a proto se sám stával světlem, zářil. A toto světlo z něj zářilo i v podobě Božích slov. Něco podobného čteme u sv. Pavla (2 Kor 3,16-18): „Jakmile se člověk obrátí k Pánu, rouška mizí. Pán je Duch, a kde je Pánův Duch, tam je svoboda. My všichni s odkrytou tváří jako v zrcadle odrážíme Pánovu slávu, a tehdy jsme Pánovým Duchem proměňováni k jeho obrazu, od slávy k slávě.“

Na závěr velmi působivé svědectví od někoho, kdo prožíval autentickou samotu – a právě díky ní a v ní vytěžil nádherné plody. Toto svědectví se vztahuje hlavně na ty, kdo žijí jako mniši, ale odvozeně i na ty, kdo jsou o samotě (řecké slovo „monachos“, „mnich“, znamená „ten, který je sám“): „Mnich je ten, kdo se nesměšuje se světem a prodlévá neustále pouze s Bohem. Vidí a je viděn, miluje a je milován a osvícen nevýslovným způsobem se stává světlem. Oslavován myslí si, že je čím dál chudší. A poté, co se stal vnitřním člověkem, žije jako cizinec“ (Symeón Nový teolog, Hymny 3,1–6).

P. ANGELO SCARANO. Autor přednáší biblistiku na KTF UK, jako duchovní správce působí ve farnosti Dobříš

Text vyšel v nejnovějším vydání časopisu DOXA 1/2021, zpravodaji Katolické teologické fakulty Univerzity Karlovy (celé na www.ktf.cuni.cz nebo k vyzvednutí v sídle fakulty Thákurova 3, Praha 6)



 

Sdílet článek na: 

Sekce: Články, Perspektivy, Přílohy



Aktuální číslo 49 30. listopadu – 6. prosince 2021

Za svobodu vyznání

Už počtvrté se v Česku konala připomínka pronásledovaných pro víru Červená středa. 130 míst se zapojilo, červeně byl poprvé nasvícen také Mariánský sloup nebo česká…

celý článek


Synoda už běží napříč diecézemi

Synodální proces se už rozběhl v celé řadě farností. Zjišťovali jsme napříč diecézemi, kolik skupinek se již přihlásilo.

celý článek


Setkává se s námi tam, kde jsme

Adventní čas, do něhož jsme vstoupili, je spojený nejen s očekáváním, ale i s Izaiášovým motivem cesty. „Připravte cestu Páně, vyrovnejte mu stezky! Každé údolí…

celý článek


DARUJTE Katolický týdeník

Už začínáte přemýšlet nad dárky pod stromeček? Předplatným KT můžete udělat radost, povznášet, inspirovat a (in)formovat po celý rok!

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2021

© Katolický týdeník 2004 - 2018, všechna práva vyhrazena     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay