S vírou, láskou i nadějí

Vydání: 2008/12 Velikonoce v lidových zvycích, 18.3.2008, Autor: Jaroslav Someš

Shakespearův Hamlet ve slavné řeči k hercům označuje za základní úkol herectví „nastavovat zrcadlo dějům světa“. Málokterý z velikánů českého jeviště druhé poloviny 20. století naplňoval po celý svůj život toto poslání s takovým vnitřním zápalem, s takovou oddaností a zároveň pokorou, jako Radovan Lukavský. Jistě i proto patřil Hamlet k jeho nejslavnějším rolím. Zdálo se, jako by byl pro tuto roli předurčen nejen svým mimořádným talentem, ale také svou mravní velikostí.

Radovan Lukavský patřil totiž k oněm vzácným osobnostem, u nichž je zřetelně a neodmyslitelně propojena herecká tvorba s občanskými postoji a rozměr umělce s rozměrem lidského charakteru. Vyrostl sice v sociálně nelehkých podmínkách, ale z domova si do života odnesl pevné morální zásady, které mu vštípili rodiče. Patřilo k nim i přesvědčení, že „tam, kde je víra a je láska, nemůže se ztratit naděje“, které se stalo jeho krédem natrvalo. Osvědčoval je už v letech středoškolských studií – mj. dočasně navštěvoval i pražské Arcibiskupské gymnázium – a později, za okupace, jako posluchač dramatické konzervatoře. Neunikl ani totálnímu nasazení. Bezprostředně po skončení války byl jedním ze zakladatelů konzervatoristické školní scény DISK – v legendární inscenaci Mahenova Nasredina vytvořil titulní roli. Záhy nato byl angažován do Vinohradského divadla, odkud přešel do Městských divadel pražských. Na jejich scénách rychle dozrál ve výrazný herecký typ, takže byl v roce 1957 povolán do Národního divadla v Praze, jehož členem tedy byl přes padesát let. Vytvořil zde své nejvýznamnější role: Hamleta, knížete Václava, dona Quijota, Tomáše Becketa, Othella a celou řadu dalších postav z klasického i současného repertoáru.

„PANE PROFESORE...
Ruku v ruce s divadelní tvorbou šla také jeho účast ve filmu a v televizi. Hrál ve více než osmdesáti filmech a mnoha televizních inscenacích a seriálech. Celoživotně se věnoval i uměleckému přednesu a patřil k nejlepším českým recitátorům. Je typické, že se zajímal též o teoretickou podstatu jevištní tvorby. Jak práci herce, tak práci recitátora věnoval několik odborných publikací (Stanislavského metody herecké práce, Být nebo nebýt, Kultura mluveného slova), k jejichž napsání ho inspirovalo jeho působení na pražské DAMU. Patřil k nejoblíbenějším pedagogům a byl oslovován „Pane profesore“ s takovou úctou, jaké se netěšil snad žádný z jeho kolegů. Nutno podotknout, že jeho nekompromisní postoje byly odjakživa všeobecně známy, takže někdejší totalitní režim nesl jeho pedagogickou činnost se značnou nelibostí a s častými zásahy.
Při vyslovení jména Radovana Lukavského si asi každý z nás vybaví ostře řezanou tvář, přímý, jiskrný pohled, pevný postoj, charakteristicky zabarvený hlas s dokonalou výslovností. Takový byl on sám, takoví byli i jeho hrdinové, odhodlaně a neochvějně hájící své postoje. Divák byl jejich podáním často tak stržen, že ani nevnímal, kde je hranice mezi postavou a hercem samotným. Z půvabného vzpomínání nazvaného Rozhovory s dědečkem, které před čtyřmi lety uspořádala Lukavského vnučka Klára a vydalo Karmelitánské nakladatelství, vyplývá, že právě o toto absolutní ztotožnění dramatické postavy s osobou jejího interpreta Radovan Lukavský usiloval. Proto také z jeviště nikdy v žádné z rolí nevyslovil nic, co by odporovalo jeho přesvědčení. Buď sám text upravil, anebo v krajním případě i roli vrátil.

...DOBROU NOC“
I když loni 1. listopadu oslavil své 88. narozeniny, byl stále plný tvůrčího elánu a plánů do budoucna. Osud mu sice v posledních letech zasadil několik těžkých ran, on se však nevzdával. Ještě počátkem února vystoupil pohostinsky v Divadle na Vinohradech v Čechovově Višňovém sadu jako stařičký komorník Firs, ještě zajel na premiéru do mladoboleslavského divadla, ještě se těšil na roli, která byla pro něj připravena v Národním divadle. Pak však musel ulehnout a v pondělí 10. března přišla ta smutná zpráva – jeho statečné, ale nemocné srdce dotlouklo. Jakže to říká věrný Horatio nad mrtvým Hamletem? „To puklo velké srdce. Dobrou noc. Ať zpěvy andělů tě uspí!“ Dobrou noc, pane profesore...


Sdílet článek na: 

Sekce: Zpravodajství, Kultura, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 5 25. – 31. ledna 2022

Upřesněné počty věřících

Český statistický úřad (ČSÚ) minulý týden zveřejnil podrobnější data o loňském sčítání lidu, která zpochybnila dříve uváděné informace o výrazném poklesu…

celý článek


Směřovat k jednotě po celý rok

Týden modliteb za jednotu křesťanů právě skončil, ekumenická spolupráce ale trvá na mnoha místech po celý rok. A může být velmi užitečná i pro aktuální synodální cestu.

celý článek


Formace ve světě rozšiřuje obzory

Vstoupit do řeholní formace znamená vydat se na dlouhou cestu. Pro čím dál víc adeptů zasvěceného života to přináší také povinnost na čas opustit rodnou zemi a vydat…

celý článek


Plečnik – architekt, který předběhl koncil

Na 23. leden připadlo 150. výročí narození Jože Plečnika – slovinského architekta, který vtiskl moderní ráz Pražskému hradu. A je též autorem jednoho z nejpozoruhodnějších…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2022

© Katolický týdeník 2004 - 2018, všechna práva vyhrazena     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay