Vydání: 2021/11 Poutník míru, odpuštění a bratrství, 9.3.2021, Autor: Jiří Gračka

Téměř od samého počátku intenzivně prožívají pandemii koronaviru milosrdní bratři. Mimo jiné proto, že jejich kolegové z italské provincie řádu provozují několik nemocnic v Římě, na severu Itálie nebo ve španělských městech Barcelona, Madrid a Sevilla – tedy v místech, kde se právě před rokem pandemie v rámci Evropy projevovala nejsilněji a kapacity zdravotnických zařízení zde byly přeplněny. „Společně s mnoha dárci z České republiky jsme jim tehdy mohli pomoci. Dnes se oni ptají nás, zda nepotřebujeme pomoci my tady,“ říká provinční delegát řádu bratr Martin Macek OH.
Největší nápor ale podle něj v Česku dolehl na řád, který se péči o nemocné věnuje už pět století, za říjnové „vlny“ pandemie. „Téměř celý náš konvent se vydal vypomáhat do brněnského Hospice sv. Alžběty, kde měli akutní nedostatek personálu. Naopak jsme vděční, že naší nemocnici, kterou provozujeme ve Vizovicích a kde většina personálu zůstala na neschopence, vypomohli dobrovolníci i Zlínský kraj, který tam poslal studenty na výpomoc při ošetřování pacientů,“ popisuje bratr Martin a dodává: „Uplynulý rok ukazuje, že hospitalita neboli pomoc druhému člověku nezná hranic a Bůh nám vždy pošle do cesty někoho, kdo je připraven pomoci.“
I zdvořilostní návštěva má smysl
Pandemie nicméně poznamenala ještě jinou podobu přítomnosti církve u lůžek nemocných – práci nemocničních kaplanů pečujících zejména o duchovní potřeby hospitalizovaných. V krizové situaci uplynulých měsíců se i oni museli přizpůsobit požadavkům – navléct ochranný oblek, věnovat se lidem trápeným dosud neznámou nemocí, vypomoci zdravotnickému personálu nebo třeba být spojkou mezi pacienty v uzavřených nemocnicích a jejich rodinami.
Už téměř celý rok na odděleních vyčleněných pro pacienty s nemocí covid-19 působí P. Řehoř J. Žáček OPraem. z Thomayerovy nemocnice v Praze. Charakter jeho práce se tu přitom liší od toho, jak pacientům sloužil předtím. „Když už jsem oblečen v ochranném obleku, na rozdíl od necovidových stanic navštívím každého pacienta. Většina intervencí proto zůstane na rovině letmého setkání: napoprvé se jen málokdo umí a chce rozhovořit o svých touhách či pocitech,“ vysvětluje kněz a doplňuje: „Na druhé straně i ta setkání, která nejdou do hloubky a zůstanou na rovině zdvořilostní, mají veliký význam – pro pacienty přinejmenším znamenají, že je někdo připraven jim naslouchat.“
Jeho kolegyně z Thomayerovy nemocnice Marie Doubravka Vokáčová ovšem upozorňuje, že ani v tomto prostředí nejsou vyloučeny příležitosti, jak v duchovním doprovázení jít víc do hloubky. „Takový intenzivní vztah jsem zažila s pacientem postiženým koronavirem, kterého jsem doprovázela skoro pět měsíců. Za tu dobu mezi námi vznikla velká důvěra a byla jsem v častém kontaktu i s jeho rodinou,“ ohlíží se a vzpomíná také na pacientovy poslední chvíle: „Bylo mu velikou úlevou, když jsme vše svěřovali do Božích rukou. Poslední dny jsem u něj seděla až do posledního dechu. On i jeho rodina byli vděční, že u něj můžu být, a mně dělalo radost, že mu můžu být nablízku a naplňovat své poslání.“
Nástavba ani servis
O dalších setkáních na koronavirovém oddělení vyprávějí níže manželé Kadlčíkovi ze Zlína. Texty na protější stránce pak ukazují, že lidská blízkost a naslouchání tomu, co nemocné trápí, jsou hlavním přínosem této služby církve a jednotlivých křesťanů i za běžných okolností. Shodují se na tom jak sami nemocniční kaplani, tak vedení a personál nemocnic i jejich pacienti – jako třeba olomoucký arcibiskup Jan Graubner, který před Vánoci strávil na covidovém oddělení tři týdny.
Všichni dohromady tak potvrzují, že služba církve u nemocných není jen jakousi nástavbou a „servisem“ pro věřící, nýbrž může být důležitou součástí v celém procesu uzdravování téměř každého. Léčebný proces se totiž – slovy ředitele Fakultní nemocnice Olomouc Romana Havlíka – nemůže omezovat jen na tělo a pomíjet duchovní rozměr bytí. „Byla by přece škoda nevyužít kompletní potenciál člověka. Často se snažíme přírodu přechytračit, ale měli bychom prokázat větší pokoru. A když si to uvědomíme, mohli bychom dokázat mnohem víc,“ uzavírá Havlík.