S normalizací žijeme i teď

Vydání: 2020/46 Na Bílou horu pro smíření, 10.11.2020, Autor: Jaroslav Šebek

Příloha: Perspektivy 46

Je to už 31 let od pádu komunistického režimu a osvobození církví z jeho tenat. Přesto jsme dosud nevytěžili vše, co nabízel život katolických křesťanů v podzemní ilegalitě 70. a 80. let.


Vzrůstající autority katolické církve si v začátku listopadových událostí 1989 byli vědomi i sami komunisté. Tehdy člen předsednictva ÚV KSČ, vedoucí tajemník MV KSČ Miroslav Štěpán (vlevo), pozval pražského arcibiskupa kardinála Františka Tomáška 22. listopadu k rozhovoru, aby dal najevo ochotu k dialogu. Bylo ale už pozdě. Heslo, které skandovaly tisíce lidí, „na Štěpána bez Štěpána“, se naplnilo ještě dříve, než se čekalo. Do konce listopadu byl Štěpán nucen odejít ze všech funkcí, 7. prosince byl dokonce vyloučen z KSČ. Snímek ČTK


Normalizace, tedy posrpnové dušení svobodnějšího nádechu Pražského jara, je určitě tématem, které je potřeba více studovat i promýšlet jeho dopady. Dědictví normalizační éry zůstalo dodnes hluboce zakořeněno v mentalitě lidí. Současně to byla doba, kdy se v církvi rodily zajímavé plány, jak oživit spirituální život. A k nim je možné se znovu vracet.

Utahování šroubů

Po pádu dubčekovského vedení zavládla mezi normalizátory shoda, že násilná represe by neměla hrát rozhodující roli. Ovládnutí společnosti bylo založeno na jiných principech – šikaně na pracovištích a školách, strachu a politické korupci, stejně jako na vytváření klidu na práci, jenž se stal doslova mantrou pro celé normalizační údobí. Jedním z těžišť komunistické politiky zůstalo, stejně jako v předchozích letech, utlačování církevního života – už z toho důvodu, že křesťanství tvořilo zásadní ideovou opozici vůči vládnoucímu materialistickému světonázoru.

K zásahu proti církvím nedošlo hned v prvních měsících, kdy se ve stranických sekretariátech usazovala posrpnová mocenská garnitura. Po její stabilizaci začal režim politicky vynucovat, aby náboženství bylo ve společnosti zahnáno do kouta a mělo pokud možno minimální vliv. V této situaci církevní hierarchie lavírovala mezi vyjadřováním odporu či nevole vůči utahování šroubů a mezi konformním přitakáním posrpnovým poměrům. Složitými úskalími se pokoušel v raných 70. letech proplouvat i biskup František Tomášek. Z informativní zprávy pro tehdejšího ideologického tajemníka ÚV KSČ z ledna 1971 se třeba dozvíme, že během rozhovoru s jedním z úředníků „vyjádřil obdiv k mnohým úspěchům v budování socialismu u nás a v dalších zemích socialistického tábora, které postavil do protikladu s negativními sociálními dopady v buržoazní společnosti kapitalistického Západu“. Současně však ve stejný moment požadoval důsledné dodržování práv pro církev.

Jeho pozici, stejně jako dalších biskupů, příliš neusnadňovala vatikánská východní politika. Příznačné je třeba vyjádření druhého muže Vatikánu, kardinála Jean-Marie Villota, v červenci 1972, kdy podle informací naší rozvědky celkem příznivě hovořil o socialistickém systému, neboť nepřekáží činnosti církve a v některých směrech, ve srovnání s kapitalistickými zeměmi ji dokonce usnadňuje. Podle něj má církev zůstat ve vztahu ke zřízení neutrální, bojovat za morální úroveň socialistické společnosti a obyvatelstvo od socialismu neodvracet. Samostatnou kapitolou je pak vznik kolaborantského sdružení Pacem in terris.

Kult majetku

V podstatě všechna režimní opatření znamenala utlumení nábožensky autentického života, možností oficiálního teologického studia, provádění evangelizace, omezení činnosti řeholních společenství apod. Na kulturní i mediální rovině se cenzurovala jakákoli zmínka o náboženství, o křesťanském charakteru Velikonoc i Vánoc, duchovně se mohlo hovořit prakticky jen v kostele. K prosazování ateizačních opatření navíc normalizace vytvořila vhodné podhoubí. Lidé po zkušenosti srpnové okupace 1968 i zmlácení vlastními lidmi při demonstracích roku 1969 přestali mít chuť se angažovat a raději se stáhli do soukromí svých obýváků a chat, ze strachu mlčeli a podvolovali se příkazům vrchnosti. Situace tak byla na první pohled stabilní a zdálo se, že většina obyvatel vzniklý pořádek podporuje – i když samozřejmě velkou motivací k takové podpoře byla obava o svou práci, snaha chránit rodinu a pragmaticky vyjít s požadovanými rituálními úkony ze strany moci.

Normalizace však pomalu, ale účinně rozleptávala společenskou morálku a pomáhala šířit kult věcí a majetku, opustila étos a nalezla zalíbení v chytráckém zaměření se na osobní a rodinný prospěch. Samozřejmě tento etický úpadek doprovázelo drobné či větší rozkrádání společenského majetku, narůstání alkoholismu, zhrubnutí jazyka i chladnoucí vztah prostého občana k národu a vlasti nebo k jejich dějinným hodnotám. Toto všechno ostatně zůstalo přítomné ve společnosti i po změně režimu a podepisuje se jako jeden z důležitých faktorů na bídném stavu českého veřejného života.

JAROSLAV ŠEBEK. Autor je historik



 

Sdílet článek na: 

Sekce: Články, Perspektivy, Přílohy



Aktuální číslo 21 18. – 24. května 2021

Jan Nepomucký i dnes ukazuje cestu

Svatý Jan inspiruje ke statečnosti a spojování břehů – znělo z Prahy i Nepomuka. Připomínky 300 let od blahořečení Jana Nepomuckého začaly slavnostmi Navalis a bohoslužbou…

celý článek


Sjednocoval církve i lidi

V čele olomoucké arcidiecéze stál jen něco málo přes dva roky, do paměti věřících se ale stihl zapsat už dávno předtím a mnoha různými způsoby. Také proto si letošní…

celý článek


Aby z dětí vězňů rostli dobří lidé

V prestižní mezinárodní soutěži sociálních projektů Sozial Marie obsadilo letos čtvrté místo křesťanské Mezinárodní vězeňské společenství (MVS) s projektem Zapomenuté…

celý článek


Těžkosti neúplných rodin rostou

Mezi nejohroženější skupiny obyvatel patřily a patří v pandemii samoživitelé. Tedy maminka nebo tatínek, kteří zůstali se svými nezaopatřenými dětmi sami.

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2021

© Katolický týdeník 2004 - 2018, všechna práva vyhrazena     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay