Vydání: 2013/32 Navracení majetku provázejí komplikace, 6.8.2013, Autor: Alena Scheinostová

Příloha: Doma

„Když se nějaký den moc nepovede, ale pak potkáš kamaráda, hned je ten den lepší,“ zamýšlí se devítiletý Jonáš. Mluví o Kryštofovi – kamarádovi ze školní družiny, který „umí kreslit kostku trojrozměrně“. To technicky založenému Jonášovi natolik zaimponovalo, že si s Kryštofem začal povídat a dnes už všechna odpoledne tráví spolu. A na prázdninách má Jonáš ještě jednoho kamaráda, Jakuba od sousedů, se kterým leze po stromech a „vyřezává věci“. Šestiletá Veronika z úvodních řádků zase miluje spolužačku Lindu. Proč? „Když jsem přišla do „Koťátek“ (nejnižší třída ve Veroničině školce, pozn. red.), hned mi Linda padla do oka. Hrajeme si s panenkami a na nakupování a Linda má taky ráda růžovou jako já,“ přemítá Veronika. „Teď sice půjde do jiné školy než já, ale máma říká, že můžu dál chodit k Lindě domů.“

Pro Veroniku není na překážku, že je Linda Vietnamka. A přátelství své dcery s Češkou podporují i Lindini rodiče. Holčičky se navštěvují i doma a jedna druhé trpělivě vysvětlují, například jak správně jíst nezvyklé jídlo nebo co za zvláštní pořad běží na videu. Veroniku ani nezneklidňuje, že Linda nechodí do kostela či neslaví Vánoce, a Linda se zase rychle spokojila s vysvětlením, proč že to u Veroniky doma visí nad stolem „ten pán na křížku“. „A na ulici Veronika nejednou hlásí – mami, tenhle pán je určitě z té země jako Linda,“ směje se Veroničina maminka. Ona sama si dceřinu přítelkyni i její rodinu oblíbila natolik, že po prázdninách, kdy se dívky rozdělí do jiných základních škol, hodlá vytvářet příležitosti, kdy se holky budou moci dále setkávat.

Svá životní přátelství navázala ve škole či školce celá řada dnešních dospělých. A často je ke kamarádovi přivábil detail, který se jim z jejich dnešního hlediska zdá úsměvný. „S Vaškem jsem se kamarádil celou základní školu, chodili jsme spolu i na hudební nauku a na klavír,“ vzpomíná učitel Vojtěch Beneš. „Stejně jako já četl knížky od Miloše Hubáčka, a tak jsme podle nich dělali na hřišti cestou z hudebky válečné ofenzivy a podnikali jsme pyrotechnické pokusy. Dokonce mi ani nevadilo, že hraje fotbal nejhůř ze třídy.“ Paní učitelka nenechala Vojtěcha s Václavem sedět v lavici – kluci prý svými „válečnými“ plány neustále vyrušovali. Odpoledne v parku jim to však vynahradila, navíc jejich kamarádství fandili obojí rodiče, a kluci tak spolu mohli na chalupách svých rodin vždy trávit část prázdnin.

Rozdělila je až puberta. „Vašek byl rozený podnikatel, také se dnes živí jako odborník na obchodní právo. Já v sobě objevil sklony k jazykům, poezii, divadlu a našel jsem si podobně zaměřené kamarády. Dodnes se ale rádi vidíme,“ vysvětluje Vojtěch.

Že takové školní přátelství přetrvá na celý život, není výjimka. Ale věrné kamarády máme i z jiných prostředí – ze skauta, společenství, ministrování. Nebo se – jako v případě strojvedoucího Pavla – přáteli stanou někdejší svěřenci. „Michal, Hana, Jaroslav, všichni s rodinami,“ vypočítává železničář, „všechny jsem jako děti bral na farní výlety. Když pak byli už plnoletí, začali jsme spolu jezdit na vodu, na lyže… a přátelství nám vydrželo dodnes. Pravidelně se vídáme, děláme si táboráky, jezdíme na výlety a hodně se kamarádí už i naše děti,“ libuje si Pavel. Přestože přátelé bydlí v poměrně vzdálených vesnicích kolem Brna, mají různá povolání, majetkové poměry i například vztah k víře, drží pospolu a kdykoli se jeden na druhého mohou obrátit. Co víc si přát a co lepšího nabídnout svým dětem?