S českou vlajkou na rukávu v dalekých zemích
Vydání: 2008/47 Co víme o Romech?, 18.11.2008
Čeští vojáci plní své povinnosti nejen doma, ale také daleko za hranicemi státu. A jejich služba například v Afghánistánu není procházkou růžovou zahradou. Vyžádala si nejen těžká zranění vojáků, ale někteří také padli. Proč je vlastně Česká republika vysílá do míst, kde rozhodně není bezpečno? O důvodech jejich nasazení i úkolech, které plní, hovoří z pohledu křesťana hlavní kaplan Armády České republiky Jan Kozler.Vojáci NATO vyjíždějí do zemí, které jsou nahony vzdálené. Proč se vměšují do cizích věcí tak daleko od domova?
Vše se vyvíjí. Bohužel i technika boje a agrese. Dnes nepřítel nestojí se svým uniformovaným vojskem na hranicích, nevyhlašuje oficiálně válku, nestaví se k tomu, s kým chce bojovat, čelem. Snaží se z povzdálí a nerozpoznán učinit nekonvenčně co nejzákeřnější, nejkrutější a hlavně nečekaný útok na co nejvíce bezbranných civilistů po vzoru New Yorku, Londýna či Madridu a mnohých tržnic, kaváren, obchodů, letadel, kde při explozích zemřely po celém světě tisíce a tisíce nevinných lidí všeho věku a pohlaví. Před takovými útoky má každá vláda nezpochybnitelnou povinnost své občany chránit. Potíž je v tom, že takový útok zpravidla skončí ve stejném okamžiku, kdy začal – čas na obrannou reakci prostě neexistuje a samotnému útoku dopředu nelze zabránit.
Co se v takové situaci dá dělat? Čeho dosáhnout?
Snažit se identifikovat ty, kteří za těmito útoky stojí, a vyzvat je ke zodpovědnosti za jejich činy. Místa, kde se tito lidé cvičí, připravují a plánují své operace, nejsou ani v Americe, ani v Evropě. Současná snaha bojovat s nimi si zaslouží stále novou a novou diskusi a reflexi, na poli politiky či etiky. Upustit od ní by pravděpodobně znamenalo, že vláda vystavuje své občany útokům. A to útokům nikoli zvolených nebo jinak právoplatných autorit, vlád či států, u kterých by snad existovala určitá možnost jednání v rámci mezinárodního společenství, ale útokům ilegálních hnutí, která v pravém a plném smyslu slova nereprezentují nic než svůj soukromý světonázor.
Jak v tom všem figurují naši vojáci?
Jejich úkolem je doplnění a podpora místních, často nevycvičených, podpočetných nebo teprve vznikajících oficiálních bezpečnostních složek v zemích, které jsou po obdobích konfliktů a válek na cestě budování klidného a bezpečného prostředí pro své obyvatelstvo. To je příklad Kosova. Dalším úkolem našich vojáků je chránit civilní experty, kteří do země přijeli pomoci s obnovou hospodářství a infrastruktury. Ti jsou trnem v oku právě těm, kteří v ovzduší chudoby, nestability a obecného chaosu o poznání snadněji rekrutují lidi pro svá teroristická komanda. To se týká Afghánistánu.
Část veřejnosti označuje české vojáky v zahraničí za samozvané agresory a okupanty...
Pokud se člověk seznámí s pravidly, která vojákům striktně nařizují, jak smí vůči místnímu obyvatelstvu vystupovat, případně zda a kdy mohou použít vojenskou sílu, pak je mu jasné, že nelze v žádném případě použít slova jako ofenziva nebo agrese. Myslím, že právě neznalost těchto okolností a zcela planě zpracovaná reminiscence na rok 1968 a tehdejší události u nás jsou podhoubím pro takové názory. Armáda o sobě sama nerozhoduje. Je pouze nástrojem, který je použit tak, jak navrhne vláda a schválí parlament. Tedy ti, které jsme my sami svobodně zvolili. Na druhou stranu jsem rád za veřejnou angažovanost, protože česká státní vlajka na levém rukávu uniformy skutečně znamená, že voják dělá svou práci výhradně jménem občanů České republiky.
(mzj)
Sdílet článek na:
Sekce: Zahraniční, Zpravodajství, Články
