26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Různé názory jsou zdravé

3. 11. 2020

|
Tisk
|

P. BENEDIKT MOHELNÍK je jednou z nejvýraznějších osobností dominikánského řádu u nás. Jeho českou provincii také řadu let vedl. V těchto dnech slaví kulaté životní jubileum.

Vydání: 2020/45 Na Bílé hoře je kříž smíření, 3.11.2020, Autor: Jiří Macháně


Byli jsme velmi soudržná rodina, včetně nejbližších příbuzných. Bydleli jsme s rodiči na kraji Valašského Meziříčí, v rodinném domku se zahradou. Mám starší sestru a mladšího bratra; jako děti jsme měli spoustu pohybu a velkou svobodu. Do kostela jsme chodili, ale například společná modlitba doma byla záležitostí spíše sváteční. Na náboženství mě sice posílali, ale tam jsem chodil nerad, protože mě nebavilo, a tak jsem chodil „za náboženství“. Po přípravě k prvnímu svatému přijímání maminka vycítila, že mě další náboženské vzdělávání netáhne, a proto mě už nenutila. Dnes to oceňuji, neuzavřela mi tak cestu k Bohu. Později jsem začal ministrovat, protože k nám přišel kaplan, který to s námi kluky uměl. Byl to počátek mého přiblížení se osobní víře.
Odešel jsem studovat na střední kamenickou a sochařskou školu do Hořic v Podkrkonoší a bydlel na internátě. Jezdil jsem do nedalekých Lázní Bělohrad, kam přišel P. Josef Kajnek, současný královéhradecký světící biskup. Je to muž ryzího srdce a přímého přístupu, který se tam snažil povzbuzovat společenství mladých lidí, do něhož jsem mohl chodit. Byl to důležitý moment formace v mé víře. Z tradičního katolického Valašska jsem se ocitl v prostředí, kde jsem byl se svou vírou najednou sám v celé třídě. Musel jsem se k tomu postavit.
Velkou oporou proto bylo, když jsem se cestou domů na víkendy mohl stavit v Olomouci u sv. Mořice. Tehdy tam byl kaplanem P. Prokop Siostrzonek. Byl takovým mým duchovním vůdcem. Ještě s jedním kamarádem nás vzal o prázdninách na okružní cestu Polskem. Aniž jsem tehdy tušil, že je benediktin, pár dní jsme strávili v opatství v Týnci u Krakova. Tam jsem poprvé viděl řeholní život modlitby.
Od P. Siostrzonka se mi dostalo velmi jemného a delikátního doprovázení. Vůbec neměl tendence mě směrovat, abych se stal benediktinem. Nechal mi velkou svobodu a díky němu jsem měl možnost poznat různé řeholní spirituality. Když jsem pak ukázal na dominikány, s těmi „tajnými“ mě seznámil.
Pro dominikány je typické a podstatné, že mnišský prvek života doplňuje kázání. Zaujala mě kombinace stabilního mnišského prvku s apoštolským a misijním posláním.
Ač se to nezdá, jsou tu ideální podmínky. Máme krásný kostel, můžeme slavit společnou liturgii a v klášteře je klid k modlitbě, studiu i rozjímání – nejen teď v době pandemie. Muselo se na to myslet už při stavbě, v době baroka, protože cely jsou orientovány do rajského dvora, což je pro naše kláštery netypické. Je dobře, že jsme v samotném srdci velkoměsta, protože to dnes nahrává našemu povolání kázat.


Klášter má sloužit lidem, na tom se v průběhu staletí nic nemění. Ve středověku bratři vycházeli z kláštera ven. Dnes jsme ale v situaci, kdy je klášter třeba otevřít, aby lidé mohli vstoupit dovnitř. To proto, aby s námi mohli sdílet jeho prostředí a atmosféru a abychom mohli nabídnout blízkost na cestě k Bohu a sdílení duchovních hodnot. Směřuje k tomu všechno, co se tady děje: pastorace kolem kostela, působení dominikánských bratří na školách a také platforma Dominikánská 8. Jejím úkolem je právě nabídnout doprovázení na cestě jednoho každého člověka k Bohu – a to jemu vlastním způsobem. Nikdy se netváříme, že program, který se tu odehrává, se neděje v křesťanském duchu a v dominikánském klášteře, ale na druhé straně zveme lidi, kteří nemusí být katolíci, tím méně kamarádi dominikánů, ba ani křesťané.
Jeho „domovem“ je prostor bývalého barokního refektáře, což je největší sál v klášteře. Krásný, klenutý a zdobený prostor, o kterém jsme si řekli, že je potřeba ho využívat ve službě veřejnosti. Odehrávají se tam debaty, přednášky, koncerty, intervence současného umění, večery nad knihami, se současnými básníky… Je to široké spektrum setkávání v různých formátech a v různě velkých skupinách lidí. Témata jsou od duchovních přes teologická až po společenská, historická, někdy filozofická.
Druhým domovem a pilířem této iniciativy je revue Salve, kterou vydává dominikánská provincie ve svém nakladatelství Krystal OP. Někdy zde totiž reflektujeme téma ze Salve, jindy se naopak něco urodí v debatách, a vznikne tak impulz pro další číslo tohoto časopisu. Úzké vazby máme na akademickou farnost Nejsvětějšího Salvátora, Centrum teologie umění na pražské katolické teologické fakultě i na samotnou fakultu. Dominikánská 8 tedy není ani jedno místo, ani jeden program, ačkoli má kořeny v našem klášteře. A nejsou to jen dominikáni! Bez zapojení našich přátel bychom nic nezvládli. Cíleně se snažíme, aby se vytvářela síť vztahů a kontaktů, vzájemné spolupráce a podpory.
Doufám, že vůbec a že jsme zůstali pořád dominikány (smích). Provincie se ale samozřejmě mění. Generace se zkušenostmi odchází a nastupuje nová, která je jinak naladěná a nastavená. Vrátila se nám například řada bratří z kompletní formace ve francouzském Toulouse. Zahraniční zkušenost rozhodně byla a pořád je pro naši provincii výrazným impulzem: co bratři načerpají, přinesou sem – a my můžeme převzít zkušenost mezinárodního rozměru řádu i jeho působení v jiných podmínkách.
Těžiště mé přítomnosti bylo na pařížské Bernardinské koleji, která však nemá s dominikány příliš společného. Je to centrum, které je myšlenkově podobné právě naší Dominikánské 8, ale co se týká samotné realizace, je o mnoho pater výš. Je to starobylý krásný dům uprostřed Paříže s obrovským spektrem vzdělávacích, kulturních a formačních programů. Věnoval jsem se tam výzkumnému projektu, který byl zaměřen na digitální humanismus – zkoumání, jak digitální svět, umělá inteligence a užívání nejmodernějších technologií ovlivňuje člověka. Jak to vstupuje do společnosti, jaké otázky to klade, hlavně ty etické a teologické. Informačním technologiím vůbec nerozumím, ale vstoupit do uvažování, které je s tímto světem v dialogu, byla obrovská zkušenost.
Dále jsem se účastnil semináře o eucharistii se studenty a profesory v rámci teologické fakulty. Bydlel jsem v dominikánském klášteře, který rovněž nabízí něco podobného jako naše Dominikánská 8. Klášter je blízko Vítězného oblouku ve čtvrti Champs-Élysées. Zrenovovali tam část objektu, kde pořádají řadu akcí pro veřejnost, což jsem mohl pozorovat zblízka.
Hodně jsem si dal také záležet, abych prochodil celý Louvre a navštívil všechna další velká a zajímavá muzea či kulturní instituce.
Vůbec ne, ani náhodou. Na druhé straně rozhodně nevzhlížím k církvi na Západě s nekritickým obdivem a uchvácením. Samozřejmě mají své problémy, podobně jako my. Ale zrovna francouzská církev je velmi inspirativní. Už jen tím, že jí na začátku 20. století úplně všechno sebrali. Musela budovat vlastní struktury i ekonomické fungování. A třeba naši dominikánští bratři jsou dodnes závislí na tom, že je někdo podporuje, dává jim peníze. Nemají mnoho vnitřních zdrojů z majetku, a tak se nebojí říct si o peníze, což ovšem předpokládá, že za ně budou dělat něco solidního. A najdou se lidé, kteří je podle svých možností podpoří. Je to velmi stimulující a zdravé.
Oslovila mě také tamní vnitřní svoboda. Výzkumné projekty, které se odehrávají ve zmíněné Bernardinské koleji, se zabývají moderními technologiemi, školstvím, předáváním tradice, sociální problematikou či Evropskou unií. Jsou to témata důležitá pro církev i sekulární svět. A tyto vědecké projekty se vždycky dělají v týmech složených z lidí uvnitř církve i odborníků ze sekulárního, akademického světa. To je velmi odvážné a vyžadující kvalitu i otevřenost na obou stranách. Sekulární akademici často oceňují právě prostor svobody, který nacházejí v církevní instituci. Například politická korektnost je ve Francii mnohem větší než u nás a jsou věci, které si tam lidé veřejně nedovolí říct. Ale v církevním prostředí se říci mohou! Je skvělé, když církev vnáší do společnosti korektiv a svobodu. To přece není žádná zkaženost.
Co jsem mohl poznat, v rámci církevního života je vidět větší propojení kněží, řeholníků, řeholnic i laiků. Duchovní musejí počítat s laiky, kteří ovlivňují, co se ve farnosti děje. Často to na nich totiž stojí nejen finančně, ale i organizačně, investicí, vlastního volného času. Berou na sebe odpovědnost. To pak vytváří vztahy, které u nás často pokulhávají. Pro mě je to rozhodně inspirace, jakou cestou se vydat. Deficitem naopak je, že mnohdy se tam katolická společenství uzavírají do určitých ghett: mají katolické školy, ale často na ně chodí pouze katolíci. Katolické je tam všechno možné, zvlášť v Paříži nebo ve větších městech. Stojí za tím možná pohodlnost nebo obranný postoj: uzavřít se do bezpečného světa. U nás jsme v této oblasti mnohem otevřenější.
Různé názory považuji za důležité, potřebné a zdravé. Včetně jejich sdílení. Trápí mě, jak si podvědomě pěstujeme jakýsi pojem církevní jednoty v tom, že všichni musí souhlasit se vším, zvláště s hierarchií. Myslet si a říkat věci jinak je pokládáno za nabourávání této jednoty. Ale to přece není pravda. Vyznáváme jednu víru, máme týž katechismus, Svatého otce, společně se modlíme – a to jsou pořádné základy jednoty. Ovšem v působení a vyzařování církve do společnosti, do politiky, do kultury je naopak bytostně nutné, abychom tvořili co nejširší možné spektrum názorů. Když spolu lidé nesouhlasí, ale přitom se potkávají a hovoří spolu, je to fajn. Jen ať si u toho nenadávají, vedou slušný a kultivovaný dialog a nekončí to v osobní rovině.
Snažím se pochopit Boží tajemství, a v čem spočívá obsah víry, abych se držel podstatného a neuvízl u druhotných či méně důležitých detailů – a nepřisuzoval jim význam, který nemají. To mi vytváří velkou svobodu. Nechci dělat ramena, ale základem je dobrá teologická a duchovní formace. Důležité je číst znovu a znovu Písmo svaté a v něm rozjímat, co je podstatné. Nutné je vést liturgický a svátostný život, kdy se osobně setkáváme s Kristem, naším přítelem, učitelem a mistrem. Zní to možná příliš frázovitě, ale je to zdroj Ducha. Pro mě je opěrným bodem a inspirací sv. Tomáš Akvinský. Křesťan musí být člověk hluboké víry, modlitby a života ze svátostí, teprve pak má vnitřní svobodu a lépe odolává riziku chytit se nedůležitých detailů a na těch „bazírovat a rajtovat“.
Rád zajdu na hezkou výstavu. Mám seznam toho, co bych rád viděl, ale někdy ty věci skončí dřív, než se tam vypravím. Teď je navíc kvůli pandemii všechno zavřené. Rád také sáhnu po dobré knížce, je to pro mě odpočinek. Těší mě debaty, které tady u nás pořádáme. Ale mám rád i docela obyčejnou manuální práci, jsem domácí kutil.
No jasně, že máme. A je to velký dům, takže se tady vždycky najde něco, co je potřeba udělat nebo opravit.
Co mi zbývá. Jistě mám víc než polovinu života za sebou. Dívám se nazpátek, jestli už jsem tady na světě vůbec něco udělal a jestli není víc toho, kde jsem dlužníkem, který promarnil šance. Jsem ale docela spokojený a vděčný – ovšem s tím, že něco už holt na tomto světě nedoženu.

BENEDIKT TOMÁŠ MOHELNÍK (* 5. listopadu 1970) je teolog a dominikán, v letech 2006–2018 provinciál české provincie dominikánů. Je šéfredaktorem revue Salve a proděkanem KTF UK v Praze. Řádové sliby složil 12. srpna 1990, o pět let později byl vysvěcen na kněze. Studoval na CMTF UP v Olomouci, poté postgraduálně na univerzitě ve Fribourgu ve Švýcarsku.

Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou