Rozhodnutí EU nabrat za poslední dekádu 13 zemí východně od svých dosavadních hranic a ještě rozdávat další přihlášky nejspíš nebylo zcela prozíravé. Jako se totiž demokratické myšlení ve společnosti buduje po generace, ani evropanství jako identita, která přesahuje úzce nacionální rámec, nepadá sama z nebe – potřebuje čas, aby dozrála a obstála. Ale to není vše. Až dnes je sdostatek zřejmé, že při rozšiřování západních struktur východním směrem bylo třeba ještě více zohlednit Rusko. Západ zřejmě hluboce podcenil frustraci, která se zmocnila řadového Rusa i vojenských elit při rozpadu Sovětského impéria. Německá frustrace z versailleských dohod a ekonomické krize kdysi nastartovala prudký růst popularity Adolfa Hitlera a jeho partaje. Ruská frustrace dává zelenou zase Putinovi, aby navzdory mezinárodním úmluvám vyspravil děravé ruské sebevědomí. Kdo na to nyní doplácí, je Ukrajina. 

 

„Raději potkat medvědici zbavenou mláďat než hlupáka s jeho pošetilostí,“ pravil moudrý Šalomoun. Putin samozřejmě není hlupák, podobá se spíše oné medvědici, která chce získat zpět svá ztracená mláďata. Západ má každopádně v Rusku partnera, který se neřídí podle předvídatelných západních vzorců chování. 

 

Ruskou expanzi na Ukrajinu je nutno i nadále odmítat, ale je třeba si dát pozor, abychom agresora nezahnali příliš do kouta. Nedávný Putinův výrok o Rusku jako jaderné velmoci, s níž si není radno zahrávat, prozrazuje, že ruskému prezidentu dochází argumenty. Silové řešení však samo o sobě k výsledku nepovede. Nyní je zapotřebí – především ekonomickými nástroji – motivovat Rusko k lepšímu způsobu sebeprezentace před světem než chrastěním zbraněmi. Letošní výročí obou světových válek nutí k rozvaze.