Rozštěpená církev v Číně

Vydání: 2020/24 Návrat Mariánského sloupu, 9.6.2020

Příloha: Perspektivy 24

Katolická církev v komunistické Číně je po desetiletí rozdělená. Vatikán se sice snaží o kompromis, ale situace je i nadále složitá. V čem se podobá a v čem se liší od toho, co zažívala církev u nás v době totality?


Z katolického kostela sv. Josefa v Pekingu, jemuž se říká také Wangfuťingská katedrála nebo Východní katedrála. Je to jeden ze čtyř velkých římskokatolických kostelů pekingské diecéze. Snímek autor


Vzhledem k tomu, že v náboženství jde mnohdy o problematiku z podstaty tak zásadní a principiální, že nesnese kompromisu, natož „demokratické“ hlasování, jsou takové rozkoly velmi těžko smiřitelné. A často bohužel nevedou ke společnému hledání, nýbrž k rozdělení. Čínští katolíci se takto bolestně rozdělili v důsledku státních zásahů do života církve. Katolíci (ale podobně třeba i protestanti nebo muslimové) tam jsou v zásadě rozděleni na dvě skupiny, které se pro zjednodušení nazývají církev „podzemní“ a „nadzemní“. Hlavním rozdílem těchto skupin je, koho uznávají jako hlavní pozemskou autoritu.

Církev „podzemní“ se snaží respektovat autoritu papeže a světové katolické církve, což ji v mnoha záležitostech staví proti státní moci, která chce být ve všech věcech na svém území autoritou suverénní a jedinou. Proti tomu církev „nadzemní“ se snaží se státní mocí (alespoň v potřebné míře) vycházet a dodržovat její nařízení a pravidla, což ji ovšem nutně dostává do problematického vztahu s ústředím katolické církve ve Vatikánu. Takzvanou Vlasteneckou církev, což je oficiální pojmenování „nadzemní“ církve, totiž Vatikán ještě do nedávna neuznával, ba přímo odsuzoval. Zde je na místě uvést, že přesněji se jedná spíše o název politické organizace ustanovené k řízení církve státem, nikoli o název církve samotné. Proto je vhodnější čínský originál Čung-kuo tchien-ču-ťiao aj-kuo chuej překládat jako Čínské vlastenecké sdružení katolíků nebo Vlastenecké sdružení čínských katolíků než jako Čínská vlastenecká katolická církev.

Příliš se nevzdálit

Můžeme zde spatřovat jistou podobnost se situací u nás před rokem 1989, kdy někteří kněží byli členy velmi problematické organizace tzv. Sdružení katolických duchovních „Pacem in terris“, která do značné míry kolaborovala s režimem; členství v ní nakonec přímo zakázal kardinál František Tomášek. Kvalitativní rozdíl čínské situace od někdejší naší však tkví v tom, že u nás byli tito tzv. „pacáci“, kromě přestupku církevního zákazu a možná některých dalších ústupků či úliteb socialistickému režimu, nadále (i oficiálně) podřízeni a většinou i poslušni Vatikánu. Kněží a biskupové podléhající Vlasteneckému sdružení v Číně se však oficiálně zřekli podřízenosti či poslušnosti Vatikánu, respektive světové katolické církvi – a to již od konce padesátých let 20. století, kdy bylo Vlastenecké sdružení čínských katolíků založeno. To má za následek, že oficiálně od té doby ani nepřijímali žádná církevní rozhodnutí, ustanovení či prohlášení. Mezi ta klíčová by se zřejmě měly řadit poměrně zásadní výsledky Druhého vatikánského koncilu a změna liturgie, papežské encykliky, katechismus, ale například i svatořečení atd.

Veliký problém pak vzniká svěcením nových biskupů a kněží. Protože byli vysvěceni bez schválení Svatým stolcem, jsou tato svěcení nelegitimní a problematizují veškerá další svěcení takto ustanovenými biskupy. Od osmdesátých let se začala Kongregace pro nauku víry na pokyn papeže Jana Pavla II. zabývat otázkou platnosti (což v jazyce kanonického práva není totéž co legitimita) takových svěcení a následně udělených svátostí. V oficiálních vyhlášeních se církevní představitelé s ohledem na složitost a případné tragické důsledky téměř důsledně vyhýbají označení této situace za schisma, třebaže by se takto jednoznačně mohla jevit. Takové schisma by totiž podle kanonického práva v podstatě nevyhnutelně znamenalo exkomunikaci, kterou si i za současné vypjaté situace zřejmě většina na obou stranách nepřeje, neboť její náprava by v budoucích svobodnějších podmínkách, ve které lze doufat, byla velmi složitá. Přes oficiální postoje je na obou stranách patrná snaha (byť možná ne všeobecná) se vzájemně příliš nevzdálit a „nenávratně“ neoddělit.

Více v článku, který lze nalézt v aktuálním vydání Katolického týdeníku, který je k mání elektronicky na www.katyd.cz/predplatne v řadě kostelů a ve vybraných novinových stáncích a knihkupectvích.


Tomáš V. F. Jirsák Havran. Autor je sinolog, místopředseda Česko-čínské společnosti

 

 

 

Sdílet článek na: 

Sekce: Články, Perspektivy, Přílohy



Aktuální číslo 33 11. – 17. srpna 2020

U sloupu Panny Marie

O slavnosti Nanebevzetí Panny Marie požehná kardinál Dominik Duka znovuvztyčený Mariánský sloup na pražském Staroměstském náměstí. Navrácená vertikála proměňuje…

celý článek


Sto let od zázraku na Visle

Polsko si v těchto dnech připomíná významnou událost své novodobé historie. Před sto lety odvrátilo nebezpečí, že po krátké době samostatné existence bude znovu vymazáno…

celý článek


Vidět les jako obraz života

Biskup Martin David, který je od června letošního roku apoštolským administrátorem ostravsko-opavské diecéze, slaví v těchto dnech padesáté narozeniny (viz KT 32/2020).…

celý článek


Na cestě s Marií

Často mluvíme o „životní pouti“. Kam vede? No přece domů. Abychom nebloudili, je dobré čas od času vykonat pouť, která pomůže správně nasměrovat naši životní…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2020

© Katolický týdeník 2004 - 2018, všechna práva vyhrazena     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay