Zvon musí být slyšet krásně

Vydání: 2020/33 U sloupu Panny Marie, 11.8.2020, Autor: Vít Hájek

O zákulisí z činnosti těch, kdo už téměř půl tisíciletí dávají z jižní věže pražské katedrály sv. Víta zaznívat zvonům, se dělí TOMÁŠ STAŘECKÝ, hlavní katedrální zvoník.


Když se ozve zvon Zikmund, s každým to pohne, míní zvoník z katedrály sv. Víta Tomáš Stařecký. Snímek autor

Kolik je vlastně v katedrále zvonů?

Sedm: Václav, Jan Křtitel, Josef, Dominik, Maria, Ježíš a samozřejmě nejslavnější, největší český zvon Zikmund. Jeho tehdejší objednavatel císař Ferdinand I. chtěl nahradit někdejší velký zvon zvaný Patron a zvonař Tomáš Jaroš z Brna postupně udělal několik odlitků, protože ty předchozí se mu nepovedly, přičemž všechny další dělal vždy trochu větší. Zikmund byl ulitý v jámě před bazilikou sv. Jiří v roce 1548, o rok později byl požehnán a od té doby zvonil zhruba dvacet let na provizorní dřevěné zvonici před kostelem Všech svatých. Hmotnost zvonu se odhaduje na 16,5 tuny, spodní průměr má přes 2,5 metru a výšku přes 2 metry, tudíž bylo obtížné dostat ho na věž katedrály. Podle jedné pověsti se to podařilo tak, že byly ustřiženy copy všech žen na Hradě, z nich měl být upleten provaz kladkostroje a na něm byl zvon vyzdvižen.

Kdy a za jakých okolností se zrodila tradice zvoníků ve svatovítské katedrále?

Zvonění bylo vždy součástí kostelnické činnosti, která se postupně dědila. V pražské katedrále je tato činnost od doby, kdy tam byly umístněny první zvony. Přesné datum není známo, a tak pokládáme za počátek rok 1542, kdy po požáru katedrály v červnu předcházejícího roku vzaly za své i všechny tehdejší zvony a od toho roku byly postupně nahrazovány novými. Takže jestli mluvíme o činnosti zvoníků, která je dodnes ruční, tradice trvá hezkých pár století.

Jak jste vůbec ke zvonění přišel?

Svým způsobem náhodou, ale té náhodě jsem šel naproti. Od střední školy jsem se zajímal o starou Prahu. Když se tehdy člověk chtěl podívat z vrchu na zářící město, které bylo osvětleno snad pouze v době narozenin Brežněva nebo o výročí VŘSR, byly pražské věže zavřené nebo v nich měla své pozorovatelny StB. Tudíž jsme na věže nebo na budovy lezli tajně a nejlépe po lešení. A protože stavební činnost tehdy trvala třeba sedm osm let, bylo dost času se tam podívat. Akorát jsem si nikdy netroufnul na Hrad. Byla tam však na brigádě coby kustodka jedna kamarádka a říkala mi, že bych se na věž mohl dostat s takovou „divnou“ partou lidí, kteří tam chodí zvonit. Jednou jsem to zkusil, a vzniklo z toho více než čtyřicet let docházky.

Existují kritéria pro toho, kdo chce být zvoníkem?

Zvonit může kdokoli, kdo má k tomu vlohy. Ty nelze odhalit na pohled, pouze praxí. Nezávisí na postu daného jedince, nezávisí na věku, nezávisí na pohlaví, závisí pouze na tom, jak se k tomu kdo postaví: buď mu to jde, nebo nejde. Vždycky říkám, že je to jako s tanečníky, kteří když tancují, jsou dřevy, případně dřevy ohebnými. Lidé z latinskoamerických národů uslyší hudbu, a už se automaticky, přirozeně vlní. Mají to v sobě a u zvonění je to obdobné.

Na zvonici tak můžete potkat dámy, které jsou jako stéblo, a přesto zvoní dobře, a můžou tam být pánové, kteří jsou významně hmotnější, a zvoní daleko hůř. Ano, při zvonění na velký zvon může být hmotnost člověka jistou výhodou, ale ne tou hlavní.

Dobře, ale co průprava? Nebo alespoň pravidla?

Čistě technicky vzato jde o přenos potenciální energie zvonící osoby na kinetickou energii zvonu. Vlastně se přitáhneme vertikálně nahoru ke zvonu, kyvadlo se pohne, zvýší se mu kinetická energie. Tímto způsobem pomalu postupujeme, až se dosáhne takové energie, kdy kyvadlo udeří o hranu zvonu. Když budeme tuto teorii trochu vnímat, dojdeme k jasnému závěru, že musí být úhel provazu vzhledem k páce, tomu ráhnu, v pravém úhlu. Jakékoli odchýlení od tohoto jednoduchého pravidla znamená, že jistou část své energie věnuje člověk tomu, že chce zvon vytlačit z okna, posunout ho někam, kam on to nedovolí. Zkrátka že se zvoník dře, a nemá to žádný efekt. U menších zvonů je třeba víc než na energii dbát na to, aby byl souzvuk libozvučný. Zatímco velký zvon si kolikrát dělá s člověkem, co chce, a když se mu dá málo energie, hodně potrápí. Musíme mu však zároveň dát energii přiměřenou, aby údery byly jasné, čisté, pravidelné. Všechno závisí jen na zkušenosti.


Více v rozhovoru, který lze nalézt v aktuálním vydání Katolického týdeníku, který je k mání elektronicky na www.katyd.cz/predplatne v řadě kostelů a ve vybraných novinových stáncích a knihkupectvích.

TOMÁŠ STAŘECKÝ (*1962) je absolventem Matematicko-fyzikální fakulty UK, zvonění v pražské katedrále se věnuje od 80. let minulého století. Vede dvacet dva zvoníků a zvonířek a všichni dohromady mají nazvoněno přes 360 let. Kromě zvonění se v místě svého bydliště v Praze 6 věnuje spolkovým činnostem.

VÍT HÁJEK

 

 

Sdílet článek na: 

Sekce: Články, Rozhovory



Aktuální číslo 48 24. – 30. listopadu 2020

Začíná advent: Připravte cestu Páně

Do čtyřtýdenní přípravy na Vánoce vstupujeme letos s koronavirovou pandemií, ale také s výzvou českých a moravských biskupů k modlitbě, postu a almužně.

celý článek


Láska a radost zůstanou

„Co bude po smrti?“ – „Na to nemysli!“ – „Kam směřuje svět, ve kterém žijeme, jak skončí?“ – „Na to nemysli!“ Tak může dnes často vypadat rozhovor o…

celý článek


Přijde, ať chceme, nebo nechceme

Jednou z typických nemocí dneška je nespavost, insomnie. Dokonce existuje „spánková prokrastinace“, tedy patologické odsouvání spánku, s nímž souvisí jako důsledek…

celý článek


Nový KT ke stažení zdarma vždy od soboty

Vážení čtenáři Katolického týdeníku, po dobu mimořádných vládních opatření, která mají opět omezit šíření nákazy koronavirem, jsme se rozhodli Vám naše/vaše…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2020

© Katolický týdeník 2004 - 2018, všechna práva vyhrazena     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay