Vydání: 2008/42 Pontifikát Pia XII., 14.10.2008, Autor: Radek Gális

Gudrun Heissigová se narodila v roce 1942 v Jablonci. Její tatínek byl ve válce, ale naštěstí ani jednou nevystřelil. Shodou šťastných náhod a díky solidaritě Čechů se rodina vyhnula poválečnému nucenému odsunu. Do Německa později přesto odešli. Gudrun Heissigová studovala v Bavorsku slavistiku a historii, zajímá se o společné česko-německé dějiny, překládá a tlumočí.

Před sedmdesáti lety byla podepsána Mnichovská dohoda. Vy bydlíte v Mnichově. Byla jste se někdy podívat na místě, kde se sešli představitelé mocností, kteří rozhodli o nás bez nás?
Samozřejmě. Ale ani mnozí místní Němci nevědí, kde přesně byla Mnichovská dohoda podepsána. Mnohokrát jsem tam byla. Je to normální učebna v mnichovské hudební škole. Když tam zrovna žáci necvičí, můžete do té síně vejít nebo také vystoupit ven na balkon. Mnohé české návštěvníky tohle autentické místo velmi zajímá.

Mnichovská dohoda byla v loňském roce vystavena v bavorském Zwieslu při výstavě nazvané „Bavorsko – Čechy: 1500 let sousedství“. Expozici tehdy zhlédlo na sto tisíc návštěvníků. Na její přípravě jste se podílela také vy. Čím?
Překládala jsem například texty v příbězích pamětníků, které běžely při výstavě na obrazovkách pod názvem Svědkové doby. Byly to krátké příběhy lidí, kteří po válce museli opustit Československo. U těchto věcí je ale nutný přesný překlad. Když se v češtině říká „odsun“, tak to slovo nepřeložím do němčiny jako „vyhnání“. A když v němčině řekne pamětník „vyhnání“, přeložím to do češtiny jako „vyhnání“. Je důležité tyto nuance zachytit a pravdivě přeložit pojetí jedné či druhé strany. I to ukazovala loňská výstava: pohledy z obou stran – české i bavorské. Ani samotní Bavoři, kteří po válce vyhnané lidi přijímali, nebyli moc nadšení, když k nim ze Sudet přicházeli.

Co vás při výstavě o soužití napadalo?
Že jsme měli v minulosti úplně jiné styky – ať už to byl přeshraniční obchod nebo pobyty umělců v druhé zemi, což byl případ Mánese či Muchy. Jenže potom se objevil Hitler a věci získaly nacionalistický charakter. Hitler měl spojence v Bavorsku i v českém pohraničí. Pro mě jako Němku je hrozně bolestná představa, že dvanáct let vlády jednoho zvrhlíka a blázna způsobilo, že celý svět utrpěl trauma a stal se jiným světem. A z toho traumatu se někteří teprve dostávají. Pro Židy je to trauma dodnes, ale pro Němce zrovna tak.

Říkáte, že jste Němka, ale mluvíte krásně česky. Odkud pocházíte?
Pokud vím, jsme staří Jablonečáci. Tři německé čtvrtiny naší rodiny pochází z Jizerských hor a Jablonecka. Moje babička z matčiny strany byla zase Češka z Turnova. Ta vnesla do naší rodiny dvojjazyčnost, ve které pak vyrůstala i moje maminka (ta se narodila v roce 1913, tedy ještě za císaře pána). Babička tenkrát chodila z Jablonce do vnitrozemí, na Turnovsko. Hledala živobytí, protože byl hlad.
Babička brzy osiřela a ujala se jí německá rodina. Později si vzala za manžela Němce a hlavně kvůli němu se pak hlásila k Němcům, ačkoliv celé její české příbuzenstvo z Turnovska sahalo až do Bratislavy. Všichni nás měli za příbuzné a nikdy ne za Němce. Později ale byla babička tou nejhorší z rodiny, protože se prý jako Češka odnárodnila. Nikdy to nepochopila – vždyť s Čechy mluvila jen česky a s Němci zase jenom německy. Tady je začátek toho, proč mluvím stejně dobře oběma jazyky. Tato dvojjazyčnost byla dříve samozřejmostí, pro nikoho nic ohromujícího. Narodila jsem se v roce 1942 a v pětačtyřicátém jsem už uměla česky stejně jako německy.

Jaké byly osudy vaší rodiny za války i po ní?
Během války maminka zůstala nadále v Jablonci. Vzala si mého tatínka, což byl člověk z hor. Pocházel z Nového Města pod Smrkem stejně jako celá jeho rodina. Tatínek byl už starší, ale přesto musel také do války. Naverbovali ho a on neměl odvahu, aby to odmítl. Měl ale štěstí. Radoval se, že si během války ani jednou nevystřelil. Byl totiž ve smírčí komisi ve Francii a nikdy nemusel střílet. Po válce se vracel přes Mnichov a tam byl internován u Američanů. Protože nebyl říšský Němec, směl se vrátit domů. Američané ho ale už předem varovali, že jestli půjde do Jablonce, tak to nepřežije. Češi ho prý zabijí. Jenže tatínek to nechápal: „Proč by mě měli Češi zabíjet?!“ Nechápal, že by mu tady něco takového hrozilo. Raději ale pak putoval v noci a po třech týdnech došel ve zdraví do Jablonce.
Doma ho rodiče i moje maminka zpočátku skrývali, ale nějak se to rozkřiklo, že se vrátil. Češi k nám přicházeli a říkali: „Nemusíte ho schovávat, vždyť to byl hodný člověk, který nás vždycky varoval.“ V Jablonci to po válce naštěstí nebylo tak děsivé jako v Liberci, kde se skutečně děly příšerné věci. U nás Češi nechtěli všechny Němce povraždit. Hrozné to bylo, až když přišli svobodovci, tzv. rudé gardy, přezdívané „rabovací gardy“. To byli skutečně hrdlořezové a mnoho Němců pak pochytali.

Museli jste tenkrát po válce do odsunu?
Nemuseli. Maminku totiž potřebovali v podniku, kde pracovala – vymáhala jim nedoplatky z ciziny. Uměla totiž česky, německy, anglicky a francouzsky. Pohledávky vyřizovala korespondenčně, což bylo dost obtížné. Mě, tatínka i prarodiče by vyhodili z republiky už dřív, ale kvůli mamince jsme všichni zůstávali. Víceméně z milosti. Naše ochrana skončila, když zaučila v zaměstnání svého nástupce. Tehdy jsme dostali povel k vystěhování. Měli jsme odejít s dvěma bednami. Maminka byla zrovna těhotná, můj bratr se měl narodit v prosinci, a tak potřebovala od doktora potvrzení, že bude brzy rodit a že ji mají nechat rodit v Jablonci. Všechny ženy z podniku, který byl v té době samozřejmě už jen český, doprovodily maminku k ženskému lékaři. Doktor nějak zapomněl na svoji přísahu a byl k mamince strašně sprostý. Říkal něco o německém parchantovi a vyhrožoval jí. Pro maminku to muselo být tenkrát hrozné, ale pak se do toho vložily české ženy. Maminka mi později vyprávěla, že tehdy poprvé pochopila slova z jedné Schillerovy básně, kde píše, že ženy se stanou hyenami. Ty ženy, které mou maminku hájily, toho doktora div nerozsápaly. Na jejich nátlak pak vystavil mamince potvrzení, že do porodu musí zůstat v Jablonci, ale po něm se musí okamžitě vystěhovat.

Takže jste hrozbě stěhování stejně neunikli.
Naštěstí tenkrát zrovna procházel Jabloncem poslední německý transport a další už pak nebyl. Tak jsme zůstali v Jablonci a já jsem začala chodit do školy. Uměla jsem česky a nikdo podle řeči nepoznal, že jsem Němka – jenom podle jména, protože která česká dívka se jmenuje Gudrun. Nikdy jsem ale nezakrývala, že jsem Němka, každý to věděl. Zpočátku to ve škole moc veselé nebylo, ale měla jsem výborné učitele, už starší lidi, kteří mě chránili před vším a před každým. Dodnes vzpomínám na svou třídní učitelku paní Klosovou. Zažila jsem sice i některé nehezké věci, ale byly to jen ojedinělé případy. Jako Němci jsme měli některé nevýhody, ale jiné nevýhody měli zase Češi, kteří nebyli v komunistické straně. Teprve v roce 1953 mohly jít německé děti poprvé znovu na vyšší školu. Vybrala jsem si vyšší hospodářskou, tedy obchodní akademii. U přijímaček jsem obstála velmi dobře a na školu se dostala. Ve třídě nás bylo hodně Němců, jako by se s námi roztrhl pytel. V dalších letech to ale šlo nahoru dolů. Jednou jsme to měli jako Němci dobré, pak zase ne – a já nesměla na vysokou školu. Chtěla jsem si opravit kádrový posudek a ráda jsem chodila na senné brigády. Jenže ty mi zatrhli. Říkala jsem jim: „Když nebudu moci jezdit po práci na brigády, tak si ale kádrový posudek nepolepším.“ Člověk se stával Švejkem a střílel si z lidí, kteří sloužili režimu. Jakmile jsem dosáhla osmnáctého roku, zvali mě na policejní pohovory. Byly sice o ničem, ale člověka zpočátku vyděsily. Později už ne, zvykla jsem si.

Dokdy jste pak žili v Československu?
V roce 1960 mi znovu zamítli studium. S rodiči jsme si řekli, že buď se na školu dostanu, nebo budeme chtít opustit Československo. Od počátku 60. let totiž Němci mohli požádat o vycestování za účelem slučování rodiny. Celá naše rodina byla už od roku 1945 či 1946 v Německu. Na policii mi tehdy říkali: „Když nám podepíšete, že vás rodiče nutí být Němkou, tak můžete studovat a určitě výborně dostudujete.“ Protože jsem byla vždycky drzá, odpovídala jsem jim: „Vím, že výborně dostuduji, protože jsem chytrá holka.“ Ale nepodepsala jsem jim to.
Takhle se to táhlo čtyři roky – až v roce 1964 nám dovolili opustit Československo. Oba rodiče byli tehdy už dost nemocní a byli na tom špatně. I proto nás pustili ven. Odjeli jsme za matkou a sestrou mého otce. Brzy jsem pak odešla do Bavorska studovat na univerzitu slavistiku. O češtinu jsem pečovala jako dřív – byla mým kapitálem. Pak jsem poznala manžela, pravého Bavoráka z Mnichova.

Za války trpěli Češi, po válce zase mnoho Němců. Myslíte, že ty rány někdy přebolí?
Myslím, že zhojení ran je trochu jako milost. Jednomu se to podaří, druhému ne. Vždycky jsem říkala: Jednou už konečně musí být klid. Na všechno se musí zapomenout a ne si to stále a stále vyčítat. Jenže lidé jsou různí. Znám spoustu Němců, kteří po válce zažili opravdu strašné věci. A dneska jsou schopni opravovat kostely v Čechách a hostit české žáky. Zatímco druzí to zkrátka nesvedou. To samé platí i u Čechů. Pro mě je úžasným člověkem například doktor Petr Příhoda, jehož rodina za války od nacistů hodně vytrpěla. Když jsem viděla, jak dovede odpouštět, přišlo mi to jako zjevení.

Vy sama si někdy připomenete špatné věci, které jste jako Němka po válce zažívala?
Těch mých špatných zážitků je také dost, ale jsem člověk, který špatné věci zapomíná. Nějakým způsobem se cítím zodpovědná za to, jak se ke mně ostatní chovají, a proto si nepřipouštím, že by mi někdo ubližoval a utiskoval mě. Všechno, co se stalo, se holt stalo. Svou roli přitom sehrálo víc věcí a zkušeností. Například mnoho našich českých známých později zavřeli. Byli to lidé, kteří se angažovali ve třetím odboji proti komunistickému režimu. Bojovali už za války proti nacistům, ale pak je zavřeli i komunisté a chovali se k nim ve vězení mnohem hůř. Známí nám pak říkali: „V německém kriminále se nám vedlo lépe než v českém.“

Nepomáhá vám při zapomínání špatných věcí také víra?
Ano, je to tak. Celý život se snažím být věřící, ale přiznám se, že s vírou mám i potíže. Byla jsem pokřtěná jako dítě, ale až ve třech letech, když se tatínek vrátil z války. Můj otec byl starokatolík, avšak já byla pokřtěná jako římský katolík. Tehdy po válce jsme věděli, že půjdeme do katolického Bavorska, a říkalo se, že se tam vůči jinověrcům chovají protivně.
Manžel nebyl pokřtěný a křest přijal teprve půl roku před svatbou, ale s vírou umí žít lépe než já. Dovede řešit věci způsobem, že řekne: „Co jsme si, to jsme si...“ On s odpuštěním neměl nikdy problémy. Možná že v Čechách je to v tomto směru těžší, protože je zde přece jen málo věřících. Myslím, že víra člověku při odpouštění pomáhá, aby si dokázal správně zařadit a vysvětlit věci, které se mu v životě stanou.