Vydání: 2022/52-53 Pojďme tedy do Betléma, 20.12.2022, Autor: Karolína Peroutková

Ano, bylo to v listopadu 2009. Ten rok byl Mezinárodním rokem astronomie (IYA), protože tomu bylo 400 let, co Galileo Galilei poprvé použil k astronomickému pozorování dalekohled.
Nebyl to vtip. Myslel to vážně. Byl to pro mě šok. Ale abych to uvedl: Měl jsem to štěstí, že jsem se jako jeden ze tří zástupců Vatikánu zúčastnil slavnostního zahájení IYA v pařížském sídle UNESCO spolu s 800 astronomy ze 140 zemí světa. Mocně na mě zapůsobil projev Catherine Cesarsky, předsedkyně Mezinárodní astronomické unie. V Československém časopisu pro fyziku jsem ho shrnul takto: „Cílem IYA není jen připomínka významného výročí v kulturních dějinách lidstva. Astronomové chtějí se všemi pozemšťany sdílet úžas z pohledu na noční oblohu. Věří, že chvilka kontemplace může člověka vést k pochopení, jak velkolepý je náš vesmír a jak malicherné jsou naše pozemské sváry. Zkusme lidi přimět, aby se během roku 2009 alespoň jednou každý zahleděl na nebe a na chvilku se zamyslel nad naším místem ve vesmíru.“
Jako jezuita jsem se v duchu zaradoval: „Výborně! Mezinárodní rok astronomie bude duchovním cvičením pro celé lidstvo.“ Pak jsem se porozhlédl po sále, zda projev paní předsedkyně zarezonoval i v dalších duších. Pamatuji si, že v řadě přede mnou seděl francouzský astrofyzik André Brahic. Znal jsem ho jako zapáleného odborníka a pedagoga, který ovšem nikdy neopomenul vystupovat proti náboženství. Ale byl to on, kdo první vyskočil, aby potleskem vyjádřil své nadšení.
Ano, poselství z konference jsem měl ještě živě v srdci. Byl jsem tenkrát u otce Špidlíka v Centru Aletti na obědě. Najednou řekl: „Vy vědci jste svět zbavili tajemství.“ Zalapal jsem po dechu a honem přemýšlel, jak zareagovat. S jeho výrokem jsem nemohl souhlasit, ale otce Špidlíka jsem si velice vážil a věděl, že hluboce vnímá tep doby. A tak jsem chtěl, aby myšlenku rozvinul. Zeptal jsem se ho: „A jak to napravit?“ Otec Špidlík odpověděl: „Tož, to tajemství musíte světu vrátit vy, vědci.“ To mě překvapilo. Takže na tento úkol nestačí umělci, teologové či spisovatelé.
„Vánoční hvězda“ je ve své podstatě jev biblický, nikoli astronomický. Bible je mimořádná nejen očima víry, ale i literární vědy. Jedna pasáž glosuje a vykládá druhou, různé motivy se proplétají v různých souvislostech. Z tohoto hlediska je „vánoční hvězda“ naplněním Balámova proroctví (Nm 22-24). Je to zřejmé z konstrukce textu: Balám i mudrci jsou pohané ohlašující narození židovského krále, v obou příbězích se cestuje, v obou příbězích figuruje hvězda atd. Evangelista sv. Matouš mnohokrát zdůrazňuje naplnění Písem. To znamená, že příslib, který Hospodin dává Adamovi, Noemovi, Abrahámovi, Jákobovi, Davidovi a jiným, se realizuje v Ježíši Kristu. Bůh je ten, kdo plní své sliby. Je spolehlivým pramenem naší naděje.
Vraťme se k Balámovi a mudrcům. Balám se nechá najmout, aby poskytl placenou službu, a teprve oslice mu ukáže, že se zamotal do mnohem hlubšího tajemství. Balámův osobní příběh se už provždy s tímto tajemstvím proplétá. O mudrcích víme jen to, že je zaujala hvězda a že přicházejí z velké dálky. Jsou obrazem vědců. Něco vás zaujme a nemůžete si pomoct, protože vám to nedá klid. Musíte sednout na velblouda a vydat se na cestu do neznáma. Nevíte, kam vás zavede. Vlastně ani nevíte, proč to děláte. Jen víte, že toho nemůžete nechat. To je pozvání fascinujícího tajemství – mysterium fascinans, abych použil termín Rudolfa Otta pro jeden aspekt lidské duchovní zkušenosti; duálně sdruženým pojmem je mysterium tremendum, tajemství, které vzbuzuje rozechvělou posvátnou bázeň.
Lze ji tak vnímat. Znak je symbol, jen když rezonuje ve větším okruhu lidí. Nevím, zda „vánoční hvězda“ má nad lidmi tuto moc.
Zastavme se ale u pojmu tajemství neboli mysteria. Předně platí, že mysterium je nesdělitelné. Je to setkání s Druhým. Do mysteria se musíte ponořit. To máte jako s plaváním: můžete je studovat ve třídě, ale na suchu se plavat nikdy nenaučíte. K podstatě mysteria patří, že je nelze slovy sdělit. Popis nestačí. Popis plavání v příručce se také nedá srovnat se zážitkem ve vodě. Druhá podivná vlastnost mysteria je, že v principu je jen jedno. I když je zakoušíme různými způsoby za různých okolností, pokaždé se setkáváme s toutéž Přítomností.
Nevíme. Ve výtvarném umění jsou hvězdy problém, protože jde o malinké jasné tečky na tmavém pozadí – a ty se špatně malují. Řešení nalezl Giotto di Bondone, který roku 1301 viděl Halleyovu kometu. Když pak v roce 1305 pracoval na fresce v kapli rodiny Scrovegni v Padově, zkusil „vánoční hvězdu“ zobrazit jako kometu. Bylo to hodně smělé, protože komety se považovaly za narušení řádu světa. Pohyby nebeských těles jsou pravidelné a nebesa jsou symbolem věčnosti. Komety zpochybňovaly řád světa, a proto se spojovaly s válkami, epidemiemi a smrtí králů – tedy přesný opak narození Mesiáše. Giottův nápad je tedy konceptuálně sporný, ale vizuálně je tak zdařilý, že se nakonec prosadil.
O 300 let později Johannes Kepler v Praze uvažoval, že by betlémskou hvězdou mohla být nova. Později přemýšlel i o konjunkci (těsné vzájemné sblížení planet). Kepler byl první, kdo uměl spočítat polohy planet na staletí dopředu i dozadu. Tak mu vyšlo, že v roce 7 př. Kr. nastala třikrát po sobě konjunkce Jupitera a Saturnu. Po Keplerovi se podobných řešení objevila řada. Ale pozor: trojí konjunkce je hezká, ale vykládali by si ji chaldejští hvězdopravci z evangelního vyprávění jako mesiášské znamení?
Takže opravdu nevíme, o co šlo. A to je vlastně dobře, protože každý si můžeme představit, co nám nejvíce vyhovuje.
Souhlasím s vámi, ale otec Špidlík přesto pojmenoval cosi důležitého. Lidé často vnímají svět jako rébus. Věda se pak může jevit jako řešení záhad a hlavolamů. Ani mysterium, ani svět ale nejsou rébusy k řešení. Svět je teofanie – zjevení Boží velebnosti. Výtka otce Špidlíka spočívá v tom, že věda lidem znesnadňuje vnímat svět jako teofanii. Ano, věda sbírá poznatky a řeší záhady. Ale pro vědce začíná věda vždy úžasem, fascinujícím tajemstvím – a po všech námahách vědeckého snažení, po všem tom sbírání poznatků a řešení záhad je výsledkem paradoxně ještě větší úžas.
Nevím, znám jen střípky odpovědi. Zmíním se jen o problému, kterým je škola. Děti si potřebují osvojit poznatky a naučit se řešit záhady. Tak to má být. Málokterá škola však buduje na přirozeném úžasu dítěte a skoro žádná nevede své žáky ke stále hlubšímu údivu. Spíše produkují okoralá srdce se zakrnělou schopností žasnout. Pokud lidem ještě zbyla nějaká vůle klást otázky, tak je směřují spíše proti zavedeným autoritám.
Tato otázka není nová. Moc se mi líbí, co k tomu řekl americký fyzik Richard Feynman: „Básníci říkají, že věda ubírá hvězdám na kráse – jsou to pouhé chuchvalce atomů plynu. I já vidím hvězdy za pouštní noci a vnímám je. Ale vidím méně nebo více?… Tajemství neuškodí, když o něm člověk něco málo ví. Neboť pravda je mnohem podivuhodnější, než si všichni umělci minulosti dovedli představit. Proč o ní nemluví básníci současnosti? Co je to za básníky, kteří dovedou mluvit o Jupiteru, kdyby byl člověkem, ale je-li nesmírnou rotující koulí metanu a čpavku, musí mlčet?“
Lidé někdy mají dojem, že tváří v tvář mysteriu tremendu je věda prakticky svatokrádež. Jenže s vědou je to jako s „vánoční hvězdou“ a s mudrci. Je to pozvání, pouť, dialog.
Přesně tak. Mohu to obdivovat ještě víc, protože to vnímám z více hledisek. Když obdivuji starožitné kyvadlové hodiny, nejprve vidím jejich krásnou vyřezávanou skříň. Ale když se podívám dovnitř, mohu se nadchnout i pro jejich důvtipný hodinový stroj.
Mým oblíbeným příkladem je Auguste Comte, který v roce 1835 napsal, že jednou z principiálně nepoznatelných věcí je chemické složení hvězd. Netušil, že o několik let později spektroskopie hvězd umožní z hvězdného světla přesně stanovit jejich chemické složení. Dovedu si představit fyziku, kde by světlo tyto informace neobsahovalo. Vždyť je zcela neočekávatelné, že světlo, které se tisíce či miliony let šíří vesmírným prostorem, nese informaci o hvězdě, jež ho vyzářila – o jejím složení, teplotě, tíži, tlaku a dokonce i o magnetickém poli hvězdy. Copak to není pozvání od Stvořitele?
Myslím, že nejlépe to jde tak, když sdílíme svůj úžas. Je-li svět rébus, pak je to rébus neobvyklý. Běžný rébus, třeba křížovka, nás baví, dokud ji nevyřešíme. Pak nás přestane zajímat a musíme si pořídit další. Ale se stvořením je to naopak. Čím více vesmíru rozumíme, tím více nás fascinuje.
P. PAVEL GÁBOR SJ, PhD. (*1969). Pochází z Košic na Slovensku. Studoval částicovou fyziku na UK v Praze, posléze vstoupil do Tovaryšstva Ježíšova. Studoval filozofii v Krakově a teologii v Paříži, kde také získal doktorát z astrofyziky. Vede pracoviště Vatikánské observatoře v arizonském Tucsonu. Zabývá se exoplanetami. Vyučuje dějiny astronomie a filozofii vědy na Arizonské univerzitě. Podílí se na mezinárodních diskusích ohledně přestupné sekundy a data Velikonoc. Je členem Mezinárodní astronomické unie a Americké astronomické společnosti.