Vydání: 2020/37 S nunciem na pouti v Hájku, 8.9.2020, Autor: Tereza Zavadilová

„Když průšvihářky, nad nimiž lámali hůl, zažijí, že můžou být přínosné, dělá to divy,“ zdůrazňuje bývalý ředitel Luboš Hošek.Snímek Jana Podhorská
Vždycky jsem jim dával na výběr – chceš tu být, nebo ne? Přicházejí k nám děvčata z rodin, kde to doma vůbec nefunguje. Ony naprosto jistě vědí, že jejich zadluženou rodinu za tři měsíce vystěhují. Co po nich máme chtít? Aby byly hodné a měly úkoly?
Měli jsme tu například dívku, kterou zneužívali otec s kamarádem. Nemluvila. Takové věci se musejí řešit u kořene. Proto jsme škola, která nejen vzdělává, ale i sociálně doprovází, má k tomu určené odborníky – psychology, sociální pracovníky, speciální pedagogy a podobně. Ti pak pomáhají i rodičům – například s úpravou splátkového kalendáře věřitelů, hledáním práce nebo bydlení.
Například Terezka byla výborná studentka, ale ve druháku se zhoršila, protože její maminka – samoživitelka – přišla o práci. Zaměstnal jsem ji proto na tři měsíce jako uklízečku. Nebo některé dívky zahodí papírek s pokutou od revizora. Jednou jsme se to dozvěděli pouhý den před uplynutím lhůty jen díky tomu, že se dotyčná večer rozpovídala. Hned druhý den to začala řešit sociální pracovnice.
Poučením pro ministerstvo školství tedy je, že když se ve škole pokusíme řešit i sociální situaci žáků, můžeme snížit riziko jejich předčasného odchodu z procesu vzdělávání. Naše žákyně jsou pak mnohem efektivnější a produktivnější.
Nejsme samozřejmě andělé. Ale líbí se mi, že jsem se před kolegy nikdy nemusel bát přiznat, když jsem udělal chybu, ze strachu, abych neztratil autoritu. Nemusel jsem tančit mezi vejci a mohl mluvit na rovinu. A když jsme se na něčem domluvili, platilo to a táhli jsme za jeden provaz.
Máme tu takový „systém kolektivní sebeobrany“. Když se před lety veřejně řešilo úmrtí učitelky kvůli šikaně, zjistilo se, že učitelé o útocích mlčí, aby to kolegové neviděli jako jejich selhání. U nás měl každý učitel jistotu, že když se mu hodina z nějakého důvodu „zasekla“, mohl přijít rovnou za mnou. A já s problematickou studentkou promluvil, ona to pochopila a omluvila se.
Žijeme ve společnosti, která vědomě popírá princip autority, a to často i ve věřících rodinách a v církvi. Nemyslím, že by se z rodiny měl dělat pracovní tábor, spíš bych to viděl jako u Karafiátových Broučků, kde maminka řekne dětem: „Já to nakonec budu muset říct tatínkovi.“ K této variantě se vůbec sáhnout nemusí, ale vzbuzuje respekt.
Ano, protože je mnoho seniorů a zároveň málo kvalifikovaných pečovatelek. A senioři také rádi vidí mladé lidi, jde o dobrý mezigenerační kontakt. Na praxe je chtějí skoro všude, ale s domácí péčí je to složitější, a proto jsme v roce 2012 založili školní firmu. Snažíme se tím pokračovat v díle sv. Anežky. A díky křižovníkům, v jejichž budově škola sídlí, můžeme nabízet i duchovní podporu – staří lidé se leckdy na svou víru „rozpomenou“, nebo se i dají pokřtít.
Některé dívky lze totiž kvůli jejich tělesnému handicapu těžko zaměstnat jako pečovatelky. Často jen doma čekají na invalidní důchod a mnoho z nich začne pít. V chráněné dílně i vozíčkářkám nabídneme smlouvu, a ony přitom nepřijdou o důchod a dostanou se mezi lidi.

Luboš Hošek (*1968) vystudoval pedagogiku a teologii, učí od svých 18 let. Od roku 2000 byl ředitelem Dívčí katolické střední školy v Praze pro budoucí pečovatelky, na vlastní žádost nyní v této pozici končí. Škola sídlí v klášteře křižovníků s červenou hvězdou u Karlova mostu, zřídilo ji Arcibiskupství pražské (1990), zahrnuje též sociální podnik Křižovnická pečovatelská služba (2012) a chráněnou dílnu Inspirace (2019). Je ženatý a má pět dětí.