Vydání: 2010/27 Cyrilometodějské dvojčíslo, 1.7.2010, Autor: Miloš Szabo

Hned na začátku letošního koncertu představila přítomným zcela nového hosta: jmenuje se Jarmila. Hůlka, o kterou se během dvouhodinového večera opírala a se kterou se pohybovala od muzikantů k divákům, jí ani trochu nebránila v tom, aby kolem sebe rozdávala neuvěřitelný optimismus a vitalitu. Dokázala to i v den naší schůzky: venku bylo pošmourné počasí a tělo ji příliš neposlouchalo. Přesto svůj slib a naši dohodu dodržela. Ve slovenské restauraci nedaleko pražského Staroměstského náměstí vznikal jeden z nejhezčích rozhovorů, které jsem kdy dělal…

Stále aktivně vystupujete na pódiu. Jak vypadá vaše příprava na koncert?

Na každý koncert se připravuji stejně. Nejsem sice introvert, potřebuji však klid. Proto taky chodím do divadla čtyři hodiny před začátkem, i když je samotné vystoupení až večer. Asi tak půl hodiny se rozezpívávám, pak mám zkoušku a potom samotný koncert. Mám ráda prostředí divadla. Možná proto, že všecky moje písničky mají nějaký příběh. Řekla bych, že u Hegerové jde o typické herecké zpívání.

Co nesmí chybět na pódiu, když vystupuje Hana Hegerová?

Určitě voda, potřebuji skleničku s vodou. A pak aspoň jedna růže, to je jedna z podmínek, kterou si kladu.

Vaše písně se dotýkají mnoha lidí; působí i na vás samotnou?

(smích) Kdyby na mě nepůsobily, tak bych si je jednak nevybrala a pak bych je ani nezpívala. Každá písnička na mě nějak působí. Je to vždy moje volba, že ji chci mít ve svém repertoáru.

Jak reagujete, když lidé říkají, že zpíváte o nich?

Stává se to často a já jsem vždy na rozpacích. Opravdu pokaždé. Protože nevím, co jim mám na to říct. To sdělení považuji za velmi důvěrné, je jenom mezi mnou a dotyčným člověkem, takže o tom nerada mluvím.

Co vám zaručeně způsobí dobrou náladu?

Kdysi to bývaly různé věci. Dnes je to můj pejsek. Mám ho dva roky a je to roztomilé zvířátko. Celý život jsem toužila po tom, abych měla nějaké zvíře, a tak jsem si teď tu svoji touhu splnila.

Vzpomínáte často na rodné Slovensko?

Ani ne. Nepovažuji za důležité, odkud člověk pochází, ale jaký je. Velmi ráda na Slovensko jezdím, ale není to nějaká sentimentální vzpomínka. Mám tam rodinu a rádi se potkáváme. Mým domovem je však moje malá dvojgarsoniéra v Praze.

Kdy je Praha nejkrásnější?

Velmi krásná je časně zrána, když jsou ještě ulice prázdné. Vstávám poměrně brzo, probouzím se tak v pět hodin. Zůstávám však ještě ležet, aby se tělíčko probralo a poznalo, že žije ve dvacátém prvním století. Ale v sedm už poskakuju, tak jak mi to jen tělo dovolí.

Co je sympatické na anonymitě velkoměsta?

Je pro mě příjemné, když můžu chodit anonymně, abych nemusela nosit tu Hegerovou stále s sebou. Když se můžu jen tak ztratit mezi lidmi.

Máte místo, kam byste se ještě chtěla podívat?

Ne, dnes chodím už jen na ta místa, která mě nepřekvapí. Už jsem se v životě nadivila dost (smích). Nesouvisí to s tím, že bych neměla ráda překvapení. Jen nejsem cestovatel.

Má nějaké místo ve vašem životě i víra?

(přemýšlí) Snažím se žít jaksi spořádaně, nikomu neubližovat a myslím si, že tím vlastně jsem nějak věřící. Věřím v dobro, které dnešní společnost nebere příliš vážně. Třeba pohled na naši politiku nepatří k těm nejradostnějším a nejveselejším v životě… Přesto jsem volič, volit chodím pravidelně.

Sledujete tedy dění kolem sebe…

Zajisté. Mám rádio i televizi, každé z nich má svůj čas. Rádio mám pro rána a televizi zase večer. Ráda poslouchám klasickou muziku a sleduji různé dokumenty.

A co internet?

Nemám, tyto technické věci už jdou mimo mě. Někdo mi sice říkal, že mám vlastní webové stránky, ale ani nevím, jak vypadají, nestarám se o to.

Zato máte svůj diář…

Ano, ten je mou nutností. Roku 1989 jsem si koupila svůj první diář, který se mi líbil a který jsem si nechala poslat ze zahraničí. A od té doby mám každý rok stejný druh diáře až do dneška.

Na jak dlouho v něm najdeme plány?

V mém věku to už nemůžou být ani dva roky, ani rok. Jsem ráda, že žiju, ale nemíním se uštvat. Teď máme červen a program mám plný asi na půl roku, takže někdy do listopadu…

Co má dělat člověk, když nemůže spát?

Občas slyším stesky lidí, kteří volají do rádia, že nemůžou spát. Tak si pomyslím, proč si tedy nevezmou prášky. Od toho přece ty prášky jsou. Když můžu spát, tak je nepotřebuji. Když nemůžu spát, tak si je vezmu. I když já to teď řeším čokoládou, pít dobrou čokoládu je ohromná věc. Stačí mi k ní voda anebo nějaký malý dortík.

A co když člověk nemůže už ani jíst?

Já můžu jíst pořád. Mám hrozně ráda normální řízek, k tomu bramborovou kaši a okurku. Anebo kuře na paprice. Nebo slovenské strapačky. Miluji dobré jídlo. Ale také poslouchám svoje tělíčko: někdy si řekne, že chce jíst dvakrát do dne, jindy jím čtyřikrát denně. Teď si třeba řeklo, že nepotřebuje maso – přestalo mi chutnat, tak mu ho nedávám. Jinak můžu jíst všecko, sóju, vajíčka, a hlavně zeleninu. Taky mám hodně druhů čaje…

Na svých koncertech představujete nové talenty; jak je objevujete?

Někdy si je objevím sama, jindy mě na ně upozorní mí spolupracovníci. Jdu se pak na ty talenty podívat, a buď se mi líbí, anebo nelíbí. Podle toho se rozhodnu, zda si je pozvu jako hosty na svůj koncert. Mám kolem sebe vždy výbornou partu lidí. Rozumíme si, to je pro mě důležité. S některými z nich se známe dlouhá léta, ať jsou to umělci nebo technika. Například osvětlovač se mnou pracuje přes čtyřicet let, zvukař nějakých dvacet… A taky mám senzační kapelu!

A v ní mladé lidi.

Mladí lidé mě dobíjejí, čerpám z nich energii. A nejen to. Rozšiřují můj životní obzor.

A co pohled do publika?

Ve velké většině mám již stálé publikum, takže mě moc nepřekvapí. Na mé koncerty naštěstí chodí pořád i noví mladí lidé. Jak říkávám, v publiku mi sedí už čtyři generace. A to je fajn.

Patří některá vaše písnička nebo deska mezi nejoblíbenější?

Žádná a každá. Zpívám jen to, co chci. Takže když tu píseň chci, musí to být z toho důvodu, že se mi líbí a že ji mám ráda. Bylo období, kdy hrozilo, že nebudu moct zpívat. I tehdy jsem se ale rozhodla tím moc nezabývat, dávala jsem si jen krátkodobé cíle a nad vodou mě drželi kamarádi, knížky a hudba. Ale vždy jsem zpívala jen to, k čemu jsem měla vztah.

<br><br>

Tak bych nezpívala, jsem už v důchodu. Stala bych se tedy normální důchodkyní.

Co máte na svém věku ráda?

Nic. Mne totiž hrozně obtěžuje moje tělo. Přesto mě ohromně baví život, to je takový ten krásný zázrak.

Léta slibujete, že natočíte novou desku…

Ano – a myslím to vážně. Už ji točím, ale kdy bude hotová, vůbec netuším. Budou na ní… hezké písničky (smích).

Zažila jste někdy v životě zklamání?

Pocit zklamání? To je myslím normální, zažije ho určitě každý. Pak záleží, jakého druhu to zklamání je. Možná přijde někdo blízký, zazvoní, a zklamání je za pět minut pryč, nebo to trvá půl dne nebo jindy dva týdny…

Donedávna jste řídila auto.

Říkali mi, že jsem dobrá řidička. Řídím svižně. Taky mě občas zastavila policie pro velkou rychlost. V takovém případě nikdy nevyjednávám: buď mě pustí dál, anebo platím.

Chodíte na koncerty svých kolegů?

Ano, ale velmi málo. A teď jsem si povzdechla, protože je mi to opravdu líto. Želbohu už jsem nebyla dávno ani v divadle. Když nějaká kultura, tak se dopotácím do kina. Musí to však být dobrý film. Drama nebo komedie, je mi to jedno. Ale zásadně mám ráda happy endy.

Smějete se ráda?

Já se velice ráda směju. Taky jsem tím známá. Myslím, že průměrně inteligentní člověk musí být i vtipný. I když já neumím okamžitě a vtipně reagovat; z žen, které znám, je v tomto skutečným mistrem moje bývalá kolegyně Pavlína Filipovská.

A co muži?

Muž musí být chytrý, a tím pádem taky vtipný. Má mít smysl pro humor a alespoň o deset centimetrů víc než já.

Máte ráda svátky?

Velice miluji svátky. Jak o Vánocích, tak o Velikonocích se snažím být v kruhu své rodiny. Možná, že věkem člověk více oceňuje právě ty nejbližší vztahy, to znamená rodinu a přátele. Kdysi jsem si dělala svátky, i když nebyly. Svátek se dá totiž udělat klidně třeba ve čtvrtek. A to jak těmi příjemnými poživatinami, tak tím duchem, který svátky vytvoří.

Co byste popřála našim čtenářům?

Nic nového nevymyslím. Všem přeju hodně štěstí a hodně zdraví. A vždycky dobrou mysl.