To, že naše církev nebyla legálně povolena, neznamená, že neexistovala. Otec byl řeckokatolík, jenž odmítl přestoupit k pravoslaví, a tak musel pobývat několik let v pracovních táborech, než mu dovolili vrátit se k rodině. Máma byla římskokatolička, tak chodili do římskokatolického kostela. Táta však nikdy nepřerušil kontakty s řeckokatolickými kněžími, i když to bylo hodně nebezpečné. Když jsem se narodil, vymínil si, aby košický kněz, který mě křtil, samozřejmě v latinském obřadě, zároveň zapsal do matriky, že jsem byzantského ritu.

První konkrétní uvědomění si, že patřím do jiného obřadu, spadá někam k roku 1969, kdy naše církev mohla vyjít z ilegality, a ukázalo se, že můj otec dokončuje teologická studia a krátce poté byl vladykou Vasiľem Hopkem vysvěcen na kněze. Obřad latinské církve mi však nikdy nebyl cizí, protože je to obřad mé mámy a babičky.

V Košicích žádné velké napětí nebylo. I proto, že oba obřady, římsko i řeckokatolický, byly pro stejné etnikum. Jinak to bylo v lokalitách, kde se mísilo slovenské, maďarské či rusínské etnikum. Kromě toho po osmnácti letech ilegality řeckokatolické církve mnozí latinští duchovní nechápali, proč se chceme vrátit k tradici a ritům, které spíše připomínaly ruské pravoslaví než společenství s Římem. Bylo slyšet názory, že jsme přece konečně sjednoceni, a tak máme zůstat a být spokojeni.

Po obnově činnosti řeckokatolické církve nastal podobný jev, jaký je zaznamenán mezi starokřesťanskými společenstvími po skončení pronásledování církve: zatímco jedni se cítili být martyres, tedy mučedníci, kteří trpěli a vydrželi být věrní své církvi, druzí byli považováni za lapsi, tedy jakési odpadlíky, kteří svou církev zradili. Čím více se to pravoslavným dávalo najevo, tím více se v určitém nepřátelství k nám utvrzovali. Dnes už vidíme, že i přes nesporné bezpráví způsobené naší církvi jsme ani my katolíci nebyli k pravoslavným příliš vstřícní a nechovali se k nim bratrsky.

Někdo by v tom mohl spatřit nedostatek fantazie (smích), jiný řekne, že je to dobrý vzor v rodině. Pravda bude někde mezi tím: chlapec vidí doma vykonávat určité povolání a spíše přemýšlí nad tím, jestli to není také jeho cesta. Může si říct: můj táta je dobrý otec a ještě k tomu dobrý kněz. I v latinské církvi se přece mnoho budoucích kněží rodí díky dobrému rodinnému zázemí a zároveň díky dobrému vzoru nějakého kněze, především místního faráře. A u nás to má někdo doma obojí v jednom.

Velmi málo. Na Slovensku jsem vyrůstal v omezeném informačním světě a můj pohled se radikálně rozšířil teprve po mém příchodu do Říma. Ve svých necelých 23 letech jsem začal studovat na Východním institutu, kde jeden můj spolužák byl Armén, další Palestinec melchitské církve, jiný maronita a další zase řeckokatolík z Kanady. Dá se tedy říct, že jsem se vlastně „povýchodnil“ na Západě. Dnes si uvědomuji, že z Bratislavy jsem odešel jako kněz vyškolený klasickou západní teologií, oblečený do východního roucha.

Do Říma jsem se dostal hodně mladý, s původním cílem vrátit se pak na Slovensko a být užitečný domácí církvi. Představení však rozhodli, že mám v Římě zůstat, a tak jsem se začal více zajímat o východní církve, až jsem se dostal do epicentra jejich dění: tak, jako byly roky mého dětství spojené s obnovováním činnosti řeckokatolické církve na Slovensku, první roky mého kněžství byly formovány pádem komunismu na Východě a s tím spojeným procesem obnovování života východních církví v mnoha zemích. Jejich čelní představitelé neměli ve Vatikánu nikoho, a tak jsem byl vržen přímo do prvních linií mnoha jednání. Jako jezuita na Papežském východním institutu jsem spolupracoval na vytváření nového systému studií, a protože se v souvislosti s novými poměry ve světě zároveň otevírala nová etapa samotné Kongregace pro východní církve, hledali se pro práci v ní noví vhodní lidé. Byl jsem v Římě, pocházel jsem z východní církve bývalého východního bloku, a tak jsem se chtě nechtě stal v určitých kruzích známou postavou.

Jen Pán Bůh zná budoucnost lidstva i vesmíru. To, co se jeví jako štěstí, se může ukázat být neštěstím, ale také naopak. Když byli křesťané vyhnáni z Jeruzaléma, utekli do Antiochie, kde byli poprvé nazváni křesťany. Tím, že pak byli vyhnáni i z těchto území, dostávali se do dalších měst a zemí, kde se tak šířila nová víra.

Dnešní silná migrace přináší s sebou pro církevní komunity vážné nebezpečí, že se ve velkém sekulárním světě s jinou kulturou postupně ztratí. Nebo to může dopadnout i naopak, že díky jejich přítomnosti se západní svět obohatí. Stockholmský biskup se už dnes například netají tím, že celá třetina jeho věřících jsou Chaldejci a Arméni, na něž však nelze nahlížet pouze jako na latinské katolíky, kteří slouží mši „trochu jinak“.

Každá situace si vyžaduje zvláštní přístup. Na jedné straně by bylo dobré, kdyby tyto komunity nadále žily na svém původním území, často v místech, které známe z Bible a kde bylo evangelium ohlašováno samotnými apoštoly. Teoreticky můžeme povzbuzovat všechny tam žijící křesťany, aby zůstali a udrželi dědictví svých předků. Ve chvílích, kdy jim však na hlavy padají bomby nebo jsou vystavováni jakémukoli pronásledování, nebo dokonce když jim není umožněno žít důstojně, nesmíme jen kvůli určitému geopolitickému ideálu setrvávat v názoru, že tam mají zůstat. Ti, kdo tvrdí, že tam je jim nejlépe, ať si nejdříve zkusí v podobných podmínkách nějakou dobu žít a udržet si přitom svou víru.

Velmi rychle. Například Mosul na severu Iráku, kde ještě do loňského roku existovaly dokonce dvě katolické arcieparchie, chaldejská a syrská, je v tuto chvíli už úplně bez křesťanů. Pokud je nezabili, dostali na výběr – buď se veřejně zříct své víry, nebo opustit zemi, anebo za možnost zůstat platit tak vysoké daně, které nejsou schopni zvládnout. Obávám se, že takových případů, kdy původně křesťanská území násilně zůstávají bez veřejného projevu křesťanství, přibývá doslova každým týdnem.

K tomu je potřeba, aby jim tuto možnost dali domácí obyvatelé. Křesťané, kteří se stáhli do severního Kurdistánu, byli velmi obětavě přijati tamními, mimochodem velmi chudými křesťanskými komunitami. Nikdo dnes neumí odhadnout, jak se bude dál situace vyvíjet, zda se ještě vůbec budou moct vrátit do svých původních domovů.

Je zcela logické, že mezi ně proniká myšlenka vyřešit svou nesnadnou situaci odchodem dál, do bezpečnějších a ekonomicky silnějších zemí. Pokud se přesune 50 tisíc křesťanů z Mosulu a zůstanou někde spolu, je pravděpodobné, že udrží i svou identitu. Když se ale rozptýlí po celém světě od Chile po Finsko, pak tato komunita zákonitě zanikne.

Je to již zmíněná chaldejská církev, která žila na severu Iráku od prvního křesťanského století. Procentuálně stejné nebezpečí pak hrozí i syrské katolické církvi, která je navíc ještě mnohem méně početná. Také přesně nevíme, kolik maronitů již také z bezpečnostních důvodů opustilo svou původní vlast.

Velké oživení prožívá východní katolická církev na Ukrajině, i když je to spojeno s obrovským množstvím problémů politického i ekonomického charakteru. Z mého úhlu pohledu však nejživější z východních církví, dokonce se odvážím tvrdit, že i z celé katolické církve, jsou dvě církve v Indii: malabarská a malankarská. Jsou to církve s vysokým počtem povolání, s vynikající prací s laiky, s jejich angažovaností na poli kultury, charity, školství i obdivuhodně misijním duchem. Kdo chce na vlastní kůži zažít, co doslova znamená žít církev, a nejen v ní a z ní, ať navštíví některou z tamních farností. Poslal bych tam všechny deprimované západní katolíky, aby se naučili radosti z evangelia. A často v chudých ekonomických poměrech.

Je zajímavé, že si toho více všímá Západ. Přitom neřekl nic, co by tu předtím za jeho předchůdců nebylo. Římský biskup je nejstarším pojmenováním papeže a zároveň nejpřijatelnějším i pro ty, kteří mu nejsou hierarchicky podřízení. Všechny další tituly byly k pozici papeže přidány později v průběhu staletí. František není římským biskupem proto, že je papežem, ale je papežem proto, že je římským biskupem.

Tyto termíny se často zaměňují, ale nejde o synonyma. Apoštolský stolec není pouze jeden – každý z nástupců apoštolů může být právem hrdý na to, pokud jeho katedra doložitelně sahá až k některému z apoštolů: alexandrijský stolec k apoštolu Markovi, antiochijský k Petrovi nebo jeruzalémský k Jakubovi. Už z Druhého vatikánského koncilu se traduje historka, kdy antiochijský patriarcha pozdravil papeže slovy: „Nástupce svatého apoštola Petra na jeho Apoštolském stolci v Antiochii pozdravuje nástupce svatého apoštola Petra na jeho Apoštolském stolci v Římě.“

Země Koruny české a Markrabství moravského jsou území, kde se křesťanství od počátku pojí s oběma svými formami. Zatímco česká knížata přijala křest v latinské tradici Regensburgu, kníže Bořivoj jej přijal východní formou z rukou svatého Metoděje. Vaše země má jak svatého Vojtěcha, tak svatého Prokopa. Tato část světa by opravdu měla umět dýchat oběma plícemi.