Vlastní ritus mívalo každé město
Vydání: 2018/14 Kristovo vzkříšení je pravá naděje, 3.4.2018, Autor: Alena Scheinostová
S knězem a liturgikem P. RADKEM TICHÝM jsme se prošli historií a vývojem liturgie. Jak vypadalo společné slavení v dobách prvních apoštolů a nakolik je dnes jiné?
„Krásná a hluboká liturgie by se měla stát skutečným zdrojem našeho duchovního života,“ říká v rozhovoru P. Radek Tichý, farář z pražských Stodůlek. Snímek Martina Houdek
Co přesně máme na mysli, použijeme-li označení „liturgie“?
Etymologicky slovo liturgie spojuje dvě řecká slova: lid a dílo. Liturgie je tedy konání lidu nebo také konání Boha pro lid. Církev dnes používá krásnou definici, že liturgie je „výkon Kristova kněžství“. Tím se chce říci, že když Boží lid slaví liturgii, koná Ježíš to samé, co dělal za svého pozemského života. Patří sem mše svatá, denní modlitba církve – breviář, svátosti a svátostiny – jako různá žehnání, pohřeb či exorcismus.
Tušíme, jak vypadalo bohoslužebné slavení v prvotní církvi?
Ano. Už v evangeliích se do líčení poslední večeře promítají podoby raně křesťanské liturgie. U Lukáše se například ještě mluví o dvou kališích, což odráží židovské slavení, ale u jiných evangelistů už je zmíněn jen jeden kalich, jak ho známe z křesťanství. Ve Skutcích se vypráví, jak během Pavlova kázání prvního dne v týdnu vypadl chlapec z okna – pravděpodobně se jedná o eucharistickou bohoslužbu v noci ze soboty na neděli. V Listech zase najdeme citace hymnů, které asi byly křesťanskými liturgickými zpěvy. Jednotlivé detaily jednoduchých bohoslužeb pak naznačují spisy církevních otců z 1. až 3. století. Od 4. století, poté, co církev díky císaři Konstantinovi získala svobodu, dokladů silně přibývá. V křesťanském umění jsou zachycovány různé liturgické výjevy, máme i archeologické nálezy liturgických prostorů.
Katolická církev dnes zahrnuje přes dvě desítky různých ritů – od římského přes alexandrijský, arménský nebo syrský. Znamená to, že každá z těchto katolických církví slaví vlastní liturgii?
Protože je liturgie veřejnou modlitbou církve, církev upravuje, jak bude vypadat. To ale naprosto neznamená, že musí být unifikovaná. Základ je samozřejmě stejný – ve mši se nejdřív čte z Písma, pak se slaví eucharistická část. Je ale na papeži, potažmo biskupovi či patriarchovi dané církve, jakou konkrétní podobu liturgie v souladu s tradicí své církve stanoví. Mimochodem i sama západní církev má hned tři rity – vedle římského je to milánský ritus odvozovaný od svatého Ambrože a ritus mozarabský spojený se španělským Toledem.
Jak k rozrůzněnosti katolických ritů došlo?
Není to tak, že by celá církev měla v dějinách stejný ritus a ten se pak nějakým pochybením rozdrobil. Konkrétní podoba liturgie byla daná lokálně, s nadsázkou můžeme říci, že svůj ritus mělo každé velké město. Bohoslužba se sjednocovala až postupně, což souviselo někdy i s politikou. Například původní rity na území dnešní Francie zanikly kolem roku 800, kdy Karel Veliký celé své říši vnutil ritus římský. Byl to pro něj způsob, jak říši sjednotit. Podobný střet se odehrál později i na našem území, kde se potýkaly latinská a slovanská liturgie.
Více v rozhovoru, který lze nalézt v aktuálním vydání Katolického týdeníku, který je k mání elektronicky na www.katyd.cz/predplatne v řadě kostelů a ve vybraných novinových stáncích a knihkupectvích.
Radek Tichý (nar. 1980) vystudoval sociologii a teologii na Univerzitě Karlově v Praze, v dizertační práci sledoval programy obnovy českých farností po roce 2000. Kněžské svěcení přijal v roce 2012, během přípravy na kněžství studoval v Římě a vykonával zde službu pomocného ceremonáře papežů Benedikta XVI. a Františka. Od roku 2016 je farářem farnosti sv. Jakuba v Praze-Stodůlkách. Vyučuje na teologické fakultě a rediguje webový portál Liturgie.cz.
ALENA SCHEINOSTOVÁ
Sdílet článek na:
