26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Víra mi pomáhá být nohama na zemi

22. 10. 2013

|
Tisk
|

Na počátku nové koncertní sezony jsme se sešli s mladým houslovým virtuosem JOSEFEM ŠPAČKEM. Housle našel ve svých třech letech u rodičů ve skříni a od té doby je nepustil z ruky.

Vydání: 2013/43 Levice pracuje se strachem, 22.10.2013, Autor: Anna Fraiová

Začátkem října jste zahájil svou třetí sezonu v České filharmonii na pozici koncertního mistra. Jak jste se na ni těšil, bude v něčem jiná?

První dvě sezony byly ještě takové oťukávání. Teď, začátkem třetí sezony, už mám myslím patřičné sebevědomí. Také z programového hlediska vypadá sezona velmi zajímavě, takže se na ni těším i umělecky. Budeme s filharmonií dokončovat rozsáhlý projekt, v rámci něhož s Českou televizí postupně natáčíme všech devět symfonií Antonína Dvořáka. Máme rovněž v plánu hodně zahraničních zájezdů. Nejvíc se asi těším do Japonska, pojedeme na turné i po Číně a potom ještě na menší turné po Evropě. V rámci evropského turné navštívíme destinace jako Lublaň či Záhřeb, kde už Česká filharmonie nehrála třeba dvacet let. Potom nás samozřejmě čekají klasické destinace jako Curych, Basilej nebo Německo.

Máte své oblíbené publikum?

Evropské publikum se mi líbí asi nejvíc, protože je tu největší tradice v chození na koncerty. V Americe je publikum bouřlivější. Po výkonu vyletí všichni nahoru, stoupnou si a začnou řvát: „Bravo!“ Skoro každé vystoupení připomíná rockový koncert. V Evropě se tohle děje, jen pokud je výkon na opravdu úžasné úrovni, a to se stává jen párkrát do sezony.

Hodně hudebníků říká, že má rádo asijské obecenstvo.

Já ho mám taky rád, protože si koncerty opravdu hodně užívá. Myslím dokonce, že nejvíc ze všech. Jen v tom jejich potlesku to není tolik znát. My hudebníci to ale víme, protože jsou opravdoví fandové do muziky. Chodí za námi po koncertech, dávají nám dárečky, chtějí se fotit, kupují cédéčka, chtějí podpisy. Jsou to nadšenci. Jen jsou v projevu emocí odtažití.

Studoval jste v Americe na dvou prestižních školách ve Filadelfii a New Yorku. Zasteskne se vám někdy v pracovním procesu po studiu?

Někdy se mi stýská. Chybí mi to prostředí – že chodíte do instituce, kde jsou vaši vrstevníci. Jsem teď přece jen jeden z nejmladších členů v orchestru. Jinak mám filharmonii samozřejmě moc rád a starší kolegové jsou super.

Amerika vám nechybí?

Jezdím tam naštěstí celkem často. Snažím se ukázat se tam alespoň dvakrát za rok a setkat se s lidmi, kteří mi jsou blízcí. A protože mám americkou manželku, jsem vlastně v napůl americkém prostředí pořád.

Mimo koncertování s filharmonií rozvíjíte svou sólovou kariéru. Lze říci, kde se cítíte líp – zda v týmu, nebo sólo?

Krásně se to doplňuje. Jako sólista se od orchestru hodně naučím a v orchestru, poněvadž mám pozici koncertního mistra, mohu zužitkovat své sólistické zkušenosti. Nicméně je to náročné fyzicky – je to jako mít dvě práce dohromady. Ale řekl jsem si, že když to chci dělat, je na to vhodná doba teď, kdy si to ještě věkem můžu jakžtakž dovolit. Ve čtyřiceti už bych tohle asi nezvládal.

Všude se píše, že patříte ve své generaci mezi absolutní špičku. Vloni jste se stal laureátem jedné z nejobtížnějších soutěží na světě – Soutěže královny Alžběty v Bruselu. Máte ještě motivaci cvičit, tvrdě na sobě pracovat?

Něco jiného je absolutní špička v tom, co člověk umí na nástroj a co dokáže za svou kariéru. To jsou dvě rozdílné věci, které jsou od sebe bohužel někdy dost vzdálené. Patrně jsem v době, kdy už se toho na housle technicky zas tolik nenaučím. Teď už jde o rozvoj mojí osobnosti a individuality, což je proces na celý život. Tam je pořád prostor pro rozvoj. Můžu se taky pořád snažit vystupovat v nových sálech, nových zemích, učit se nový repertoár. To je pro mě výzva.

V dubnu jste vydal u Supraphonu CD s názvem Janáček, Smetana, Prokofiev. Chystáte nějaký další počin?

Byl bych rád, kdyby se něco dalšího podařilo. Problémem jsou samozřejmě vždycky finance, protože vydat cédéčko je dost drahé. Za posledních šest let jsem vydal tři disky a vždy se jednalo o sólové housle nebo sólové housle s klavírem. Teď bych se docela rád zaměřil na album, kde bych hrál sólově s orchestrem. To je pochopitelně ještě mnohem nákladnější.

Vystupujete i v různých specifických projektech. Vzpomenete si na netradiční místa, kde jste hrál?

Jednou jsme měli chuť jít s kamarády na bowling a neměli jsme dost peněz, bylo nám asi šestnáct. Rozhodli jsme se, že půjdeme na metro na Můstek. Hráli jsme tam asi půl hodiny a vydělali jsme 200 korun. Nejvtipnější na tom bylo, že kamarád klavírista, protože tam s sebou nemohl mít klavír, šel vždycky po příjezdu metra před davem lidí jako první a hodil nám desetikorunu, aby inspiroval ostatní. Vždycky jsme z toho dostali velký záchvat smíchu, takže to nebylo úplně nejzdařilejší. Hlavně chudák flétnista se dusil smíchy.

Já myslela, že zmíníte Staroměstské náměstí, kde jste v červnu vystupoval jako jeden ze sólistů s Bobbym McFerrinem a Českou filharmonií…

To byl můj první velký open air koncert. Bylo tam vůbec nejvíc lidí, pro které jsem kdy hrál, asi deset tisíc. A potom to bylo zajímavé loni ve Žďáře nad Sázavou na setkání mládeže, tam bylo taky několik tisíc lidí. To jsou netradiční koncerty, které se naskytnou maximálně jednou do sezony.

Hrajete i v kostelích? Popřípadě hrajete v nich rád?

Je úžasné, že v Evropě máme tolik krásných starých kostelů, třeba barokních, a může se v nich koncertovat. Myslím, že by všechny kostely měly sloužit k setkávání i mimo bohoslužby. Je skvělé, když se v nich konají přednášky nebo právě třeba koncerty. Navíc většina těchto koncertů probíhá formou benefice, což je myslím důležité. My muzikanti jsme odměněni úžasnou chrámovou atmosférou a akustikou.

Co soudíte o tom, že někteří správci duchovních stánků zakazují v kostelích hrát jinou než liturgickou hudbu?

Myslím, že jde o nešťastné rozhodnutí. Hudba je umění od Boha a nechápu, proč by se nemohla hrát v kostele. Církev sama hudbu od počátků dost ovlivňovala. Hudba a církev, potažmo kostely, byly vždy úzce propojeny. Jistě jsou díla, která do kostela nepasují – mohou mít negativní nebo provokativní podtext, může za nimi stát nevhodná myšlenka, nevhodný motiv. Třeba Carmina Burana by se do kostela moc nehodila (kantáta skladatele Carla Orffa složená na motivy středověkých pijáckých, moralistických a milostných písní – pozn. red.). Obzvlášť klasická hudba je ale podle mě duchovní sama o sobě. Mnozí skladatelé byli věřící lidé a víra jim byla inspirací při skládání. Myslím, že to do sebe absolutně zapadá.

Je pro vás hudba podstatným prvkem mší, svateb a podobných událostí? Vnímáte ji jinak než neprofesionálové?

Ano, mám to jinak nastavené. Odmalička něco poslouchám, vystudoval jsem hudební školy a na nich prošel školením hudební teorie. Když jdu na mši, začnu analyzovat, v jaké harmonii zrovna hrají varhany, jestli lidi zpívají trošku nízko nebo vysoko… Zkrátka je teorie v hloubi mého mozku pořád a bohužel začíná pracovat ve chvílích, kdy by si to chtěl člověk užít a na všechny tyhle věci zapomenout. Je pro mě těžší se od všeho oprostit. Ale samozřejmě když slyším hudbu, která je kvalitní, dokáže mě to úplně vtáhnout do děje.

Pocházíte z velmi hudebně založené rodiny. Myslíte si, že se díky tomu mohlo vaše nadání lépe rozvinout? Byla to velká výhoda?

Jistě na tom má rodina zásluhy. Otec je violoncellista, oba dědečkové zpívali ve sboru a všichni sourozenci také na něco hrají, takže se to u mě přirozeně projevilo. Určitě zde tedy sehrálo svou roli rodinné zázemí a vůbec komunita, kde jsem se pohyboval. Dodnes si myslím, že děti z věřících rodin mají k hudbě trochu blíž. Když chodí dítě odmalička do kostela, slyší, jak se tam zpívá; když se účastní různých aktivit křesťanské mládeže, vždycky je tam nějaká kytara. Tak nějak to k tomu patří. Pro děti z běžných rodin to není tak přirozené. Mezi věřícími jsem zaznamenal větší hudebnost než kdekoli jinde.

Vaše manželka je ekonomka. Jste rád, že není z branže? Vyhovuje vám to?

Je to skvělá kombinace. Myslím, že se nám tím rozšiřují obzory. Oba jsme hudebně založení, ale ona se hudbě nevěnuje profesionálně a můžeme se bavit i o něčem jiném než o Bachovi a Mozartovi. Je to dobře také z toho důvodu, že klasická hudba zažívá v našich končinách trochu útlum. Vytlačuje nás populární hudba. Tím nechci říct, že hrozí nebezpečí, že nebudu mít co dělat, ale je dobře, že manželka dělá něco jiného – je v tom větší jistota. Hudebník coby umělec, to není stálá práce. Není v tom žádná rutina. Někdy si říkám, že by bylo pro mě dobré více se usadit, ale na uměleckém životě mě baví právě ta pestrost.

Potřebujete v životě řád, disciplínu?

Podle mě potřebuje řád každý, jde jen o to, jak u něj funguje sebekontrola. Je důležité, aby si člověk našel sám pro sebe tu správnou cestu a učinil dobrá rozhodnutí v důležitých momentech. Samozřejmě někdy jsem líný a nechce se mi, ale musím se přinutit. Taky tam musí být určitá zodpovědnost.

Jak se té sebekontrole učíte? Umělci mají už na školách poměrně hodně uvolněný režim a ani v práci tomu není, jak říkáte, jinak.

Moje sebekontrola je daná mou motivací. Když je člověk namotivovaný a chce něco dokázat, musí něco obětovat. Nějak se musím dokopat k věcem, které chci. Všechno nespadne lehce do klína, tak to nefunguje.

Pomáhá vám ve vaší profesi víra?

Víra je ta, která mi pomáhá být nohama na zemi. V našem oboru hrozí, že se člověk nechá opojit slávou. My umělci nemáme daleko k hollywoodskému životnímu stylu. Vyhýbat se mu je těžké a myslím, že právě v tom hraje víra velmi důležitou roli.

Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou