Víra je vědou nepostižitelná
Vydání: 2017/32 Kříž nad spáleništěm, symbol naděje, 8.8.2017, Autor: Vít Hájek
Pavel Klener je mezinárodně uznávanou osobností v oboru onkologické hematologie. Spíše než o jeho medicínské praxi je tento rozhovor snahou o miniportrét člověka, který se tak závažným oborem zabývá.
Tohle není pračka. Jeden z nejznámějších českých lékařů Pavel Klener před sterilizátorem. Snímek autor
Jak se člověk, byť lékař, vyrovnává s každodenním kontaktem s osudově nemocnými?
Někdy si veřejnost představuje, že to jde mimo nás, ale protože většinu těch pacientů poznáme vlastně důvěrně, seznámíme se s jejich osudem a často i s rodinnými poměry, tak se nás jejich utrpení i případný odchod dotýká. Není to tak, že nám skončí pracovní doba a všechno necháme za dveřmi ordinace do příštího dne. Kolikrát přemýšlíme o tom, jestli rady, které jsme pacientovi dali, byly správné. Zároveň to všechno přivede člověka ke změně životních postojů, když vidí těžko řešitelné případy a uvědomí si, jaké „problémy“ lidé řeší, o jaké prkotiny se hádají.
Dá se to zvládnout?
Tenhle obor si musí zvolit ten, kdo se cítí dostatečně silný, aby nepříjemnosti překonal. Není to pro každého, nemyslím vědomostně, ale co se týče schopnosti každodenního soužití s vážně nemocnými. Není výjimkou, že někteří lékaři a sestry propadnou syndromu vyhoření. Musí pak změnit obor.
Byla ve vašem dětství nějaká předzvěst medicíny?
Vůbec ne! Chtěl jsem být elektrikářem, řidičem tramvaje, měl jsem kafemlýnek, točil jsem klikou, jak se to tehdy dělalo u tramvají. Doma jsme také měli monografie z dějin umění a já jsem jimi rád listoval. Přemýšlel jsem o tom se umění profesně věnovat. Do jisté míry jsem ale byl pragmatik a usoudil, že by to k obživě asi moc nebylo. Druhá oblast, která mě zajímala, byla chemie, jenomže jsem zjistil, že na VŠCHT bylo hodně matematiky a ta mně nikdy moc nevoněla. Takže žádné předzvěsti medicíny. Nebo geny – moji rodiče neměli s medicínou nic společného.
Kde a jak jste vyrůstal? Nepochybně jste zažil válku.
Narodil jsem se v Bratislavě, kde rodiče pracovali. Když nás Slováci v roce 1939 vyhnali, zakotvili jsme v Praze na Malé Straně. Válku jsem zde skutečně prožil celou, ovšem na mě moc nedoléhala. Měl jsem celkem hezké dětství, vyrůstal jsem s malostranskými kluky, chodili jsme na Petřín, na Kampu a nějakou politiku jsem nevnímal. Hrůzy jsem si uvědomil až při květnové revoluci – na vlastní oči jsem viděl, jak se Češi chovali k Němcům. Mlátili je, častovali sprosťárnami. Samozřejmě mohli to být nějací udavači, nevím, ale přišlo mně to děsivé. Mnoho lidí, kteří s nacismem neměli nic společného, na to, že jsou Němci, doplatilo. Třeba naše dvě sousedky, úctyhodné dámy – nikomu neublížily a Hitlera se stranily –, a přesto je domácí jenom s malým ranečkem vyhnal a následně znárodnil jejich byt. Dostal jsem i nechtěnou průpravu pro budoucnost: potkali jsme pochodující zajaté německé vojáky, a kdo z nich jenom o krok vybočil, toho gardisté okamžitě zastřelili. Tehdy jsem poprvé viděl mrtvého člověka.
Jak se stane „tramvaják“ lékařem?
Asi díky jednomu z mých dvou bratří, který se přihlásil na medicínu. Ohromně mě zaujaly jeho učebnice o biochemii, k níž jsem stále tíhnul. Tudíž jsem se rozhodnul pro medicínu s tím, že se zároveň budu věnovat chemii. Když jsem však poprvé ve 3. ročníku přišel k lůžku nemocného, vzalo mě to a řekl jsem si, že lepší bude věnovat se lidem. A veškerou svou pozornost jsem obrátil k interně. Promoval jsem v roce 1961.
Bylo tehdy obtížné udržet se v Praze na klinice?
Kdo byl správně společensky angažován, problém neměl. Já jsem spoléhal na to, že jsem už během studia publikoval v odborném časopise článek o hematologii, který vyhrál soutěž o nejlepší vědeckou studentskou práci. Moc to ovšem nepomohlo. Bylo mně nabídnuto členství v té „správné straně“, což jsem odmítnul. Dostal jsem tak umístěnku do Roudnice na chirurgii.
Nehrálo v tom roli i vaše náboženské přesvědčení?
To asi ne. Nevím. Já jsem se nikde nechlubil, že jsem věřící, nikdy jsem to ale také nezapíral. Ministroval jsem, věděla to celá ulice. Vzpomínám si, že když se na mě, kdo ví proč, vyptávala jednou bezpečnost, tak jim soused řekl, že jsem si ministrováním přivydělával. Musím na druhou stranu přiznat, že mně nikdo nikdy nepředhazoval, že jsem katolík. Podobné anabáze začínajících lékařů se prostě týkaly všech, kteří nebyli tak říkajíc správně ideologicky orientovaní.
Více v rozhovoru, který lze nalézt v aktuálním vydání Katolického týdeníku, který je k mání elektronicky na www.katyd.cz/predplatne v řadě kostelů a ve vybraných novinových stáncích a knihkupectvích.
VÍT HÁJEK
Prof. MUDr. PAVEL KLENER, DrSc., nar. 1937 v Bratislavě, někdejší přednosta I. interní a Onkologické kliniky VFN, ředitel Ústavu hematologie a krevní transfuze, prorektor pro vědu UK. Držitel státního vyznamenání medaile Za zásluhy o stát a nejvyššího vyznamenání AV ČR medaile De scientia et humanitate optime meritis. V roce 2012 získal Národní cenu Česká hlava.
Sdílet článek na:
