Vydání: 2017/8 Plesy a veselí vystřídá půst, 21.2.2017, Autor: Aleš Palán

Byl jsem pozván na premiéru do Lucerny. Mlčení není film, po kterém si řeknete: „To byl ale hezký večer.“ Spíš si odnášíte hlavu plnou nerozřešených problémů.
Jestli bylo vůbec dobře, když do Japonska v 17. století misionáři šli. Mysleli si, že chudáci věřící jsou tam ponecháni bez pomoci jen sami sobě. Šli za nimi z obětavosti, ale přinesli jim jen utrpení, bolest a smrt. Kdyby byli nepřišli, japonští křesťané by pokojně dožili, takhle začali být zabíjeni. Tento problém ale není specificky křesťanský ani náboženský. Za protektorátních let k nám skákali parašutisté s odbojovými úkoly. Když je Němci dopadli, zabili je, ale odnesli to i všichni, kdo jim poskytli pomoc.
Je velmi důležité vědět, že dané utrpení nebylo nadarmo. Československo bylo po válce obnoveno a křesťanství se v Japonsku udrželo. Udrželo se, ale neprosperuje. Nesmíme být ovšem netrpěliví, je to běh na dlouhou trať.
Japonci měli za sebou tisíc let kulturní historie, aniž by věděli, že nějaká Evropa vůbec existuje. První styky Evropanů s Japonskem začaly tím, že tajfun zahnal španělskou nebo portugalskou obchodní loď na pobřeží a ona tam ztroskotala. Za nějakých šest sedm let po prvním takovém kontaktu byl už v Japonsku František Xaverský jako misionář.
Evropané chtěli s „novými“ zeměmi obchodovat. Španělé jezdili na západ a Portugalci na východ, a poněvadž se ukázalo, že země je opravdu kulatá, na druhé straně světa se potkali – a začali se prát o obchod. Tenkrát ještě papež něco znamenal a rozhodl, kam až smějí Španělé a kam Portugalci. Španělé mohli až po Filipíny, Portugalci po Japonsko. Nějakou dobu to fungovalo.
Od poloviny 16. století do poloviny 17. století se křesťanství v Japonsku dobře šířilo. Portugalci ovšem netušili, že přijeli do Japonska v době, kdy císař byl jen pouhou loutkou a všechna knížectví si hospodařila po svém. Někteří mocipáni se snažili zemi zase ovládnout, ale protivníkem jim v tom byly mocné buddhistické chrámy a organizace.
Ano, bylo to podobné tomu, co by Rusové dnes rádi připravili pro Evropu. Pro naši generaci byla Evropská unie vysněnou věcí, organizací, do níž se zapojí jak Němci, tak Francouzi, a nebudou moci připravovat jeden proti druhému válku. A stačí, aby přišla nová generace, která válku nezažila, a hned přemýšlí, jestli je pro nás hospodářsky výhodnější z Unie vystoupit, nebo tam zůstat. Myslí si, že je samozřejmé neválčit. Přitom v psané historii Evropy nenajdeš jiných sedmdesát let míru. Míru, který máme díky Evropské unii.
Mocipáni, kteří měli ambici zemi sjednotit, se ochotně spojovali s cizinci proti velkým buddhistickým klášterům. Pomáhalo jim to k vítězství. Když potom tytéž křesťany pronásledovali a zabíjeli, neviděli v tom žádný nový problém. Předtím podobně zabíjeli buddhisty. Odhaduje se, že na konci křesťanského století bylo v Japonsku skoro tolik katolíků, jako dnes – asi 400 tisíc. Celkově žilo tehdy v zemi nějakých 24 milionů obyvatel, dnes ovšem skoro 130 milionů.

Ludvík Armbruster (nar. 1928) je filozof, teolog a katolický kněz. Po maturitě vstoupil do Tovaryšstva Ježíšova, v rámci Akce K byl v roce 1950 deportován za hranice. Vystudoval v Římě a ve Frankfurtu nad Mohanem. Byl vysvěcen na kněze a začal působit v Japonsku. Jako profesor působil na tokijské univerzitě Sophia. Po návratu do rodné země byl děkanem Katolické teologické fakulty. S redaktorem KT Alešem Palánem vedl knihu rozhovorů Tokijské květy.