V Laudato si’ jsem našla poklad
Vydání: 2023/37 Ulmovi, svědkové víry, 12.9.2023, Autor: Ondřej Elbel
LENKA BAKALOVÁ vytvořila databázi dětských aktivit, které vycházejí z encykliky Laudato si’. I péče o záhonky může vnášet do světa kus naděje, říká katechetka s přírodovědným vzděláním v rozhovoru pro KT.
Srozumitelným jazykem naděje pro stvoření je radost a úžas.Snímek archiv autorky
Kdy vám začala ležet péče o stvoření na srdci?
Myslím, že lásku k přírodě mám v genech, protože rodiny obou mých rodičů pocházejí z Beskyd. Prarodiče měli malé hospodářství a vždycky jsme jim pomáhali se zvířaty. Díky dobrému panu učiteli mě taky bavil přírodopis. Vyrůstala jsem v Poodří a tamní krásná příroda mě naplňovala radostí a pokojem. Za domem máme velkou zahradu a za ní les. Devastaci přírody jsem tak přímo ze svého okolí neznala.
A kdy vám došlo, že to není všude tak idylické?
To místo jsem našla v neprobádaných hlubinách oceánu, které mě vždycky přitahovaly. Hodně jsem se zajímala o velryby a bylo pro mě děsivé, když jsem se více dozvěděla o komerčních lovech. Cítila jsem beznaděj, že jako lidé maříme život tak krásného tvora, který svobodně brázdí oceány. A to byl asi impuls k tomu, že jsem chtěla být součástí něčeho smysluplného, co přírodě pomůže.
Studovala jste ochranu a tvorbu životního prostředí na Přírodovědecké fakultě v Olomouci. Jak moc vás studium ovlivnilo?
Upřímně to pro mě byla léta hluboké krize hledání sebe sama a smyslu života. Na univerzitě mě čekala statistika, odborná ekologie, systematická botanika a zoologie. Nejsem moc matematický typ a najednou přede mnou byly vzorečky a latinské názvy, ale unikal mi smysl. Vidina práce v laboratoři mě trochu děsila a stále jsem tíhla spíše k sociálním vědám nebo teologii. Chtěla jsem ještě něco víc, co zasadí vědu do většího smyslu.
Jak se ničení planety dotýkalo vašeho duchovního života?
Trápilo mě, že ochrana přírody se v církvi moc netematizovala a že špatně pochopené a interpretované křesťanství nepřímo přineslo též vykořisťování a konzumní způsob života. Narážela jsem na častou kritiku ze strany spolužáků i vyučujících, kteří vycházeli ze zjednodušeného výkladu knihy Genesis, že Bůh stvořil svět a přikázal člověku, aby nad stvořením panoval. Nechtěli nad tím moc přemýšlet do hloubky a křesťanství pro ně bylo velmi neekologické. V diskusích jsem nebyla moc pohotová, scházely mi argumenty a to mě mrzelo.
Papež v Laudato si’ píše, že mnoho věřících se sice zbožně modlí, ale těmto tématům se spíš smějí. Máte podobnou zkušenost?
Ano, je to zážitek z 9. třídy základní školy, kdy jsem byla na duchovních cvičeních s řeholnicemi. Byla jsem co do požadavků na ochranu přírody docela radikální. Dělaly jsme oheň na buřty a sestřičky tehdy do plamenů vysypaly koš s odpadky. V té chvíli se mi pojetí křesťanského Boha a snaha žít ekologicky rozešly. Vlastně je mi to dodnes líto a myslím na to, když učím náboženství nebo chystám akci pro děti ve farnosti: snažím se sama chovat k přírodě zodpovědně a nekazit děti svými zlozvyky.
Co pro vás znamenalo, když papež František vydal encykliku Laudato si’?
Našla jsem v ní poklad. Byla to chvíle, kdy jsem si řekla: „Konečně!“ Dostala jsem to, po čem jsem v srdci toužila při diskusích o tom, jak je křesťanství neekologické. Pro mě je Laudato si’ encyklikou naděje pro svět a člověka. Nejde v ní jen o popis problémů světa. Klíčem je, že křesťan je ten, kdo věří ve vzkříšeného Krista, který obnovuje a obrozuje to, co je zkažené a hříšné. Naděje přichází prostřednictvím Ježíše Krista, který se stal člověkem, a propojil tak přirozený svět s nadpřirozeným. Pokud Bůh takto vstoupil do lidských dějin, může vstoupit i do ekologické krize.
My jako křesťané se o tuto naději můžeme dělit. Vidíme totiž, že směřujeme k Božímu království, kde nastane harmonie stvoření. Nedá se říct, že je někdo křesťan a pak taky ekolog – ochránce přírody. Křesťan ze své podstaty má být člověkem, který chrání živou i neživou přírodu. Rozdíl je v motivaci – nejde o to udělat něco hezkého nebo splácet dluh vůči přírodě. Jako křesťan ochranou přírody vytvářím kus Božího království již v tomto čase na konkrétním místě.
Mnoho lidí má ze stavu klimatu depresi. Jak do ní neupadnout?
Kdo je pouze ekolog, může opravdu upadnout do deprese, když vidí, že změna k lepšímu nepřichází. Krize tady ale byla, je a bude, a nevymaže ji ani encyklika. Papež František v ní krásně říká, že důvod krize je v srdci člověka a v hříchu. A to my křesťané můžeme pojmenovat, prosit o odpuštění a mít naději, že je nám Bůh i ve velkých krizích nablízku, i když samozřejmě hned nevidíme zlepšení. Nejprve ale musím změnit nastavení vlastního srdce, pak mohu měnit svět kolem.
Jak tuhle naději sdílet? Jak o ní mluvit s lidmi, kteří nepoužívají křesťanský jazyk o vzkříšení a vykoupení?
Takovým jazykem může být úžas. Jsme povoláni k nadšení z krásy kolem nás. Krása přírody je hodnota, které lidé rozumějí. My můžeme říkat, že je to dar, a nadšení z krásy nás vede k Bohu, k radosti a vděčnosti.
Zpátky k vašim environmentálním studiím. Povedlo se vám je dokončit?
Jsem vděčná Bohu, že mě časem studií a hledání sebe sama provedl. Diplomovou práci jsem obhájila 1. října 2007, kdy má svátek moje patronka – sv. Terezie z Lisieux. S ní jsem se vydala na „malou cestu“ domů do Poodří. Ke štěstí nepotřebuji dělat velké kroky. Stačí mi domov, který dobře znám a ze kterého mohu vycházet a být prospěšná.
Už během studií jsem měla praxi ve Studénce na Správě CHKO Poodří a pracovala na projektu zadržování vody v krajině. Velký zlom přišel, když jsem začala s přednáškami pro školy – nejdřív s Českým svazem ochránců přírody a pak pro organizaci Hájenka Štramberk. Jezdila jsem po školách a školkách, domlouvala si vstupy do výuky. Lektorování mi pomohlo ujistit se v sobě samotné. Vnímala jsem, že práce s dětmi je Boží odpovědí na mé volání po smyslu.
Jakým tématům jste se věnovala nejraději?
Ráda jsem dětem představovala ohrožené druhy živočichů – třeba velké šelmy v Moravskoslezských Beskydech. Vždycky mě bavilo s dětmi přemýšlet nad odpady a o globálních problémech. Sedm let jsem takto pracovala pro Hájenku Štramberk a poté po vzoru své sestry a švagra, kteří podobné projekty dělají v Plzeňském kraji, jsem přešla na volnou nohu.
Jak jste se od šelem dostala k náboženství?
Po teologii jsem trochu pomrkávala už na univerzitě. V roce 2009 se u nás v ostravsko-opavské diecézi rozjížděl první běh celoživotního vzdělávání pro výuku náboženství a katechezi a přihlásila jsem se. A tak jsem začala postupně pronikat do teologie a brzy se výchova ke křesťanství a lásce k přírodě začaly potkávat.
Vkládala jste do hodin náboženství příklady z přírody?
Měla jsem tendenci chodit s dětmi ven a vést je k modlitbě díků za stvoření. I dnes se jim snažím ukazovat, že zdaleka není samozřejmé mít kolem sebe krásné věci, které mají hodnotu vtištěnou Bohem.
Po dvanácti letech dojíždění do škol jste v roce 2019 zakotvila v ostravském Katechetickém a pedagogickém centru. Kdy vás napadlo vytvořit metodický materiál aktivit pro práci s encyklikou Laudato si’ v hodinách náboženství?
Přišlo to úplně pragmaticky v době covidu. Koordinuji vstupy do škol s křesťanskými tématy a školy se tehdy zničehonic uzavřely. Naše vedoucí Šárka Koflerová mě oslovila s nabídkou využít časy karantén k sepsání metodiky, jak s dětmi probírat encykliku Laudato si’, když jsem předtím dělala ty ekologické programy. Začala jsem psát a materiálů vzniklo mnohem více, než jsme si původně myslely.
Zadání některých aktivit jsem viděl a zaujalo mě, nakolik pracují s dětskou představivostí. Děti si třeba mají představit, že z vesmíru hledí na naši planetu, nebo si vzít roličku papíru a dívat se skrze ni z okna...
Bůh je přítomen ve stvoření a já ho mohu vnímat smysly. Papež František píše hezky, že člověk má vyjít ven a objevovat krásu kolem sebe. Přírodu mohu pozorovat, něčeho si všimnout a něco si uvědomit. Z pozorování se může vyklubat vztah a pak mi už není jedno, co tady za padesát let bude.
Každá aktivita v metodice vede děti k tomu, aby něco prakticky prozkoumaly, všimly se nebo se vcítily, personifikovaly to, co nás obklopuje, odpověděly si na otázky, udělaly nějaký skutek a zakotvily zkušenost ve vztahu k Bohu. Aktivita končí většinou modlitbou díků nebo prosby.
Aktivity jsou rozdělené podle přírodovědných nebo sociálních témat. Některé úkoly dětem ukazují, že příroda je s lidskou společností dost propojená. Dívat se kolem sebe znamená všimnout si i člověka vedle mě, který něco potřebuje. Také papež v encyklice píše, že neexistují přírodovědné problémy, které by nevycházely z problémů sociálních – a naopak.
Kdo může vaši metodiku a nabídku aktivit k Laudato si’ využít a jak je obsáhlá?
Původně jsme přemýšleli, že uděláme metodiku do výuky náboženství nebo katecheze pro každé téma na jednu vyučovací hodinu. Aktivit se ale nakupilo mnohem více, a tak jsme nakonec vytvořili databázi aktivit k jednotlivým tématům a z toho jsme zpracovali osm metodik přímo na jednu nebo dvě vyučovací hodiny. Metodiku i aktivity z databáze mohou využít nejenom katecheté a vyučující náboženství, ale všichni, kdo pořádají třeba farní tábor nebo jiný program pro děti prvního stupně ZŠ. Mohou mít aktivitu na dvacet minut i na celou hodinu. Záleží, jak si to poskládají.
Jaké máte s metodikou zkušenosti vy sama?
Aktivity jsem vyzkoušela v praxi a z některých hodin si odnáším úžasnou zkušenost. Loni jsem během Doby stvoření s dětmi v náboženství probírala téma „Náš společný domov“ a představovali jsme si, že se díváme na Zemi z vesmíru. Děti od té doby v modlitbě pokaždé děkují za Zemi, za vesmír a galaxii, za přírodu.
Mohla byste na závěr dát čtenářům nějaký impuls z Laudato si’, který vás obzvlášť provází?
Moc se mi líbí, jak papež píše o kultuře místa. Málo si uvědomujeme, jak na nás působí vzhled prostoru, ve kterém žijeme. Je hezké, že lidé ve městech zakládají komunitní zahrady, kde společně něco sázejí, ale také si spolu povídají. Tak vypadá péče nejen o přírodu, ale i o společenské vazby mezi lidmi. Takto můžeme pečovat také o farní zahrady, mohou se zapojit též děti v náboženství. Zajděme se tam společně podívat, ať jako farnost víme, jak hezky tam je.
Já sama vím, že nedokážu zachraňovat velryby, ale mohu se starat o naši zahradu. I díky ní mohu udělat ve všední každodennosti krásnější kus světa, ve kterém žiju. Zasaďte si květinu! Pomozte rodičům nebo jiným blízkým na zahradě! Buďte venku!
LENKA BAKALOVÁ žije ve Studénce, kde také vyučuje náboženství. V letech 2008–2019 jako lektorka vedla děti ve školách a školkách k lásce k přírodě (nejprve v rámci organizace Hájenka Štramberk, později na volné noze). Dnes pracuje v Katechetickém a pedagogickém centru (KPC) při biskupství v Ostravě, kde koordinuje vstupy do výuky s křesťanskými tématy. KPC letos nejen pro katechety vydalo její metodiku k encyklice Laudato si’ – najít ji lze na webu laudato-si.metodickeinspirace.cz. Všechny zájemce o práci s touto metodikou zve také na seminář, který se koná ve středu 18. října od 15.00 v Ostravě na biskupství (více na kpc.doo.cz).
ONDŘEJ ELBEL
Sdílet článek na:
