26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

V hábitu a s elektrickou kytarou v ruce

24. 4. 2007

|
Tisk
|

Vydání: 2007/17 Kronikáři, 24.4.2007, Autor: Kateřina Šťastná

Již téměř sedm let žije P. Notker Wolf v Římě. Jako opat primas benediktinského řádu má pod sebou přibližně 8400 řeholníků a 15 500 řeholnic z celého světa. Přitom se však nevzdal svého koníčku a minimálně šestkrát za rok koncertuje s rockovou kapelou Feedback. Mezi partou mladých rockerů se šestašedesátiletý opat primas téměř ztratí. Tedy v případě, že má na sobě černé tričko a džínovou košili. Nezřídka ho však na koncertním pódiu zahlédnete v řeholním hábitu s elektrickou kytarou v ruce...

Mezi lidmi často panuje představa, že v klášteře je tichá, meditativní atmosféra a že řeholníci jsou vesměs vážní a tiší lidé – co byste jim na to řekl?

Klášter je bezpochyby místo ticha a soustředění. Ale i řeholníci musejí být občas otevření pro lidi ve svém okolí, být pohostinní a solidární s jejich potřebami. Svatý Bernard z Clairvaux, velmi kontemplativní člověk, byl neustále na cestách, aby urovnával politické a mnohé další spory. Řeholník je zakotvený v Bohu, ale podobně jako Ježíš je s Bohem mezi lidmi.

Kdy a čemu jste se naposledy upřímně zasmál?
Předevčírem sám sobě, když jsem hlavou narazil do zdi, kterou jsem neviděl. Řekl jsem si, že to tak bývá, když se člověk zabývá příliš mnoha myšlenkami, místo aby se staral o konkrétní věci.

Co pro vás znamená život v řeholním společenství? Prý jste se pro něj rozhodl už v 15 letech.
Život benediktinů je život ve společenství, proto nejsem sám a osamělý. Se spolubratry hledám Boží vůli, protože jen Bůh může vědět, kudy vede ta správná cesta. Mé nasazení pro spolubratry mi přináší mnoho radosti ze života.

Co na to říkali rodiče, když jste po maturitě vstupoval do kláštera? A co sourozenci?
Rodiče řekli, že mé rozhodnutí respektují, protože nakonec musím žít svůj život já sám. Ale kdyby se mi v klášteře přestalo líbit, dveře domů pro mě zůstanou otevřené. To mi dalo obrovskou svobodu. Sestře tehdy bylo osm a půl – a byla zvyklá, že bratr jezdí domů jen na prázdniny. Po smrti rodičů jsme ale navázali velmi těsný kontakt.

Vaším snem bylo už odmalička stát se misionářem – a skutečně jste mnoho cestoval po světě, zakládal kláštery v Africe, Indii... Kolik jich vlastně je a kde přesně?
Jsou v mnoha zemích. Nepočítám to. Důležitější pro mě je, že se mohu setkávat s lidmi různých kultur po celém světě. Tato setkání mě naplňují radostí, protože při nich můžeme druhým zvěstovat poselství Ježíšovo a podávat o něm svědectví.

Jak jste se do těch misijních oblastí dostal? Kde vznikl první klášter?
První klášter jsem založil na Mindanau, na Filipínách. Požádal mě o to místní biskup, který chtěl zbudovat duchovní centrum pro svou diecézi. Tehdy jsem byl arciopat kláštera St. Ottilien, a tak jsem se mohl dostat do všech oblastí, kde benediktini misijně působili. Arciopatství bylo založeno v roce 1884 jako misijní klášter. V raném středověku byly všechny benediktinské kláštery misijní.

Teď jste opatem primasem. V čem se tato funkce liší od generálních představených jiných řádů?
Opat primas je „Primus inter pares“, první mezi rovnými. Při kongresu, který se koná každé čtyři roky, volí všichni opati svého nejvyššího představeného – opata primase. Nemá žádné právní pravomoci nad ostatními kláštery. V tom je rozdíl oproti generálním představeným.

Navštívil jste také Čínu – jste v kontaktu s čínskými křesťany?
Do Číny jsem se poprvé dostal před jedenadvaceti lety a od té doby tam jezdím minimálně jednou ročně. Vybudovali jsme tam infrastrukturu diecéze, kněžský seminář, klášter pro řeholnice, kostely, dvě školy a dvě nemocnice.

Co všechno, pokud jde o misie, teď máte v plánu? Jezdíte do klášterů, které jste zakládal?
Misie už teď nejsou mým jediným úkolem, protože se musím starat o celý benediktinský řád. Pokouším se účastnit národních a mezinárodních setkání. A také jezdím každý rok do Severní Koreje, kde jsem v roce 2005 otevřel nemocnici.

Předpokládám, že peníze na misie jdou především z benefičních koncertů kapely Feedback...
Příjmy kapely jsou příliš malé na to, aby pokryly potřeby misijních projektů. Ale s tím nám pomáhají mnozí dobrodinci.

Jak jste vlastně v kapele začal působit?
Když jsme v roce 1991 vytvářeli při gymnáziu benediktinů v St. Ottilien cirkus, obrátili se na mě bývalí studenti, jestli bych s jejich kapelou Feedback nezahrál na příčnou flétnu skladbu „Locomotive Breath“ od Jethro Tull. Pak mi dali do ruky i kytaru a naučili mě pár akordů. Z žertu se stala vážná záležitost. S kapelou jsem úzce spjat nejen hudebně, ale především lidsky. (Internetové stránky kapely najdete na www.feedback-rock.de, pozn. red.)

Proč zrovna rocková hudba?
Rocková hudba je podle mě protest proti zaběhlému způsobu života a povrchním hodnotám – přesně jako evangelium.

Kdo jsou vaši posluchači? Mladí, starší, křesťané, nevěřící, nebo prostě úplně všichni?
Našim fanouškům je od osmi do osmdesáti let, jsou věřící i nevěřící. Každý si najde kousek lásky, která k němu z naší muziky vyzařuje.

Jistě máte i své fanynky. Jak reagují, když vás na ulici poznají?
Ty pochopitelně mám a beru je všechny vážně. Na ulici se s nimi většinou zastavím a povídáme si.

V roce 2000 jste se stal opatem primasem benediktinského řádu a přesídlil do Říma. Byla to pro vás velká změna?
Ano, protože jsem najednou přestal mít stálé společenství. V St. Anselmu v Římě, kde je sídlo centrály řádu a naše vysoká škola, bydlí jen profesoři a studenti z různých klášterů. Každý rok se třetina tohoto kolektivu obmění. Ale mám vždycky radost, když se i tak podaří vytvořit dobré společenství.

V kapele působíte dál – jak to stíháte skloubit? Musel jste koncertování omezit?
Vystupujeme přibližně šest až osmkrát za rok. Koncerty většinou spojím s jinými povinnostmi a cestami. Například na předposledním Katholikentagu jsme hráli v den, kdy jsem přilétl z USA.

Už jste hráli i v Římě?
Zatím ne.

Máte v Římě velmi váženou pozici, jak se vlastně na vás coby muzikanta dívají lidé ve vašem okolí? Co na to říká Svatý otec?
Mnozí lidé v mém okolí mají radost, že jsem v kontaktu s mladými lidmi. Papež ví o mé lásce k rockové hudbě.

Myslíte si, že je pro řeholníky důležité, aby si ponechali své koníčky, byť jsou sebezvláštnější?
Jeden dvaaosmdesátiletý bratr mi jednou řekl: Otče opate, dělejte zase muziku, našemu společenství to prospívá.
Hudba není jen tak nějaké hobby, ale vyžaduje, aby měl člověk srdce a cítění pro společenství, protože je tu třeba vzájemnému naslouchání.

Proč myslíte, že dnes tak málo lidí (alespoň v České republice) vstupuje do kláštera?
Mnoho mladých lidí má strach pevně se vázat. Také si možná myslí, že by o něco přišli, kdyby vstoupili do kláštera. Klášter ale není jen místo modlitby a práce, ale i místo přátelství.

V květnu máte přijet do Čech. Budete tu poprvé?
V České republice jsem byl už vícekrát. Poznal jsem bohatou kulturu Prahy a zpozoroval, že je to skutečně evropské město – a to nejen v současnosti, ale bylo jím i v minulosti. Vždyť například Mozart tomuto městu věnoval svou symfonii. Vedle Prahy jsem u vás navštívil i další místa. Mám vaši zemi rád.



P. Dr. Notker Wolf Narodil se v roce 1940 v německém Grönenbachu v augsburské diecézi. V roce 1955 nastoupil na gymnázium St. Ottilien s přáním stát se misionářem. V roce 1961 složil maturitu a vstoupil do kláštera. Začal studovat filozofii na římské benediktinské univerzitě St. Anselmo. Na kněze byl vysvěcen v roce 1968, v roce 1970 ukončil studia a nastoupil na St. Anselmo jako profesor. V roce 1977 byl zvolen 5. arciopatem kláštera v St. Ottilien. O sedm let později založil klášter v Nairobi, později navázal kontakty s Japonskem. Založil kláštery na Filipínách, v Ugandě, Kongu, misijně působil v různých koutech světa. V roce 2000 byl zvolen 9. opatem primasem benediktinského řádu a přesídlil do Říma.


Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou