26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

V Česku je větší svěžest víry

6. 9. 2004

|
Tisk
|

Vydání: 2004/12 Duchovní rozlišování, 6.9.2004, Autor: Aleš Palán

S P. JÓZEFEM AUGUSTYNEM O OTCOVSTVÍ, CELIBÁTU A KNIHÁCH DO BATOHU

Ve svých patnácti letech jste vstoupil do Tovaryšstva Ježíšova. Nebylo z dnešního pohledu příliš brzo rozhodnout se pro tak závažný krok?

V řeholích se skládají nejprve časné sliby a teprve po několika letech sliby věčné. Pravda, u jezuitů se po noviciátu skládá hned slib na celý život, ale funguje to jako v každém jiném řádu - lidé také odcházejí. V době, kdy jsem vstupoval k jezuitům já, panovalo odlišné prostředí, a já svůj krok nevnímal jako něco mimořádného. Vždyť ještě na začátku 20. století posílali často chlapce z těch nejlepších rodin do mužských kolejí ve věku deseti jedenácti let. Děvčata se vdávala v osmnácti letech; třiadvacetiletá byla pokládána za starou pannu. Ostatně nevím, jestli způsob, jakým se uzavírá manželství dnes, je přirozenější. Když se narodí potomek třicetileté ženě, může mít zdravotní problémy: sama biologie nám ukazuje správný čas. Jenomže nám se někdy zdá, že jsme pány nad biologickým vývojem člověka.

Přesto: necítíte se tak trochu ošizen o své dětství? Podobně jako vrcholoví sportovci, kteří jsou už od mládí připravováni jen pro svou kariéru?
Nevnímal jsem to tak. Několik měsíců - ale to nebylo ještě v řeholi, nýbrž na střední škole - se mi skutečně po domově velmi stýskalo. Později to přešlo. Vždyť i doma to bylo poměrně tvrdé - venkovská rodina, táta svým způsobem patriarcha, který se emocionálně nijak neprojevoval; žádné obzvláštní náklonnosti mi tedy nechyběly. Byl jsem sedmé dítě v rodině a bylo běžné, že člověk absolvoval školu a šel do života.

Proč právě jezuiti?
To bylo něco velmi spontánního - zkoušel jsem všechny možné kontakty, až mi někdo dal spojení na jezuity. Byla to 'jen' šťastná náhoda, ale já nikdy nepochyboval, že jsem na správném místě.

V České republice má u sekularizované společnosti ještě z doby rekatolizace jezuitství poněkud pejorativní nádech. Je tomu v Polsku taky tak?
Ani ne. Jezuiti měli veliký vliv na školství a před zrušením řádu v roce 1772 v Polsku existovalo 64 velkých kolejí. To jezuiti vychovávali celou elitu národa! Je ale taky pravda, že měli spoustu nepřátel. Rozdělení Polska ve stejném období, v jakém byl řád zrušen, se často dávalo za vinu právě jezuitům.

Kde se vzalo takové podezření?
Jezuiti měli odpůrce proto, že byli silní, úspěšní a vlivní. Působili jako rádcové na královském dvoře, jako královští zpovědníci. To budilo závist, a jakákoliv chyba, které se dopustili, byla pak samozřejmě patřičně okomentována.

Jste úspěšný a plodný spisovatel. Zkusme si zahrát takovou hru: představte si, že vyrážím na pustý ostrov a s sebou si mohu vzít na čtení jen tři knížky od Józefa Augustyna. Které byste mi přibalil do batohu?
Možná žádnou. Člověk má právo nemít nějakého autora rád; musel byste mě ujistit, že se vám moje knížky aspoň trochu líbí.

Přijměte tedy takové ujištění.
Dobrá. Tedy jako první Otcovství. Na trhu se projevuje, že nejde o moc populární téma, a já vnímám proč: jedná se o prubířský kámen celého rodinného života. Je velmi snadné budit dojem hlubokého zralého mateřství, protože vztah dítěte k matce je velmi silný. Síla tohoto vztahu ale může být klamná: skutečný vztah, pravý a zdravý, totiž musí jít ruku v ruce s velikou svobodou. Pokud akcentujeme jen emocionální vazbu, anebo dokonce emocionální uspokojení, můžeme sami sebe snadno klamat. Tou iluzí může být pocit, že pokud je vztah silný, musí být zároveň i hluboký. Takový vztah nicméně může být velice mělký, povrchní, a dokonce i zničující. To, jaký vztah vzniká mezi otcem a dětmi, odráží všechny další vztahy v rodině.

Copak láska otce k dítěti nemůže být opičí?
Ne tak snadno jako u žen. Vyplývá to z přirozenosti věci: v ženě je počato dítě, s ní je bytostně spojeno. Tohle spojení není ukončeno porodem, ale definitivně až postupným osamostatněním se dítěte. Pro matku je mnohdy velmi těžké pomáhat dítěti na cestě k jeho samostatnosti. A právě tady nastupuje v mimořádné úloze otec - vysvětluje, že ono spontánní odpoutání neznamená odmítnutí. Ano: opičí láska mezi dítětem a otcem také hrozí. Podle toho, co jsem sám viděl, bývá častější mezi dcerou a otcem.

Téma otcovství není podle vás určeno jen mužům.
Děvčata a ženy často odmítají slova o otcovství: 'Vždyť to není pro nás,' říkají. Je to ovšem falešné zjednodušování. Pokud žena sama nemá vlastní představu o tom, jak by měl muž vypadat - a platí to pochopitelně i naopak, pokud muž nemá pojem o tom, co znamená být ženou - vylučuje to uvědomění si vlastní totožnosti. Vždyť je to právě žena, kdo dělá skutečného muže, otce, partnera. To ona pomáhá formovat mužství.

Druhým velkým tématem vašich knih je sexualita. Nevyhýbáte se tématům jako je celibát, homosexualita, pohlavní zneužívání kněžími. Jistě jste se mnohokrát setkal s ostrými reakcemi na své vývody. Není pro vás psaní o sexualitě tak trochu adrenalinový sport?
První knížka na tohle téma - Sexuální integrace - vznikla naprosto náhodně. Při exerciciích mluvila strašná spousta mladých na tato témata, a abych se nemusel stále dokola opakovat, napsal jsem o tom knížku. Vůbec jsem nečekal, jak dobře bude přijata. Knížka nepojednává ani tak o samotném jevu homosexuality jako spíš o reflexi obav před tímto jevem. Poté, co vyšla, dostal jsem spoustu dopisů: mnoho pisatelů mi děkovalo, že jsem jim pomohl překonat strach. Necítím se ale přitahován tím, abych homosexualitu reflektoval hluboce a zevnitř - pokud vím, tak homosexuální komunita takovou existenciálně teologickou reflexi ani nepožaduje.

Celibát se vás jako kněze ovšem týká.
Jistě, je to pro mne velmi přirozené téma, každý rok ostatně navštívím několik polských seminářů. Při exerciciích používám lístečkovou metodu: účastníci mi mohou klást písemné otázky a problematika celibátu se na lístečcích objevuje skutečně často. Nehovoří se o tom snadno, ale nehovořit nelze - pak by to bylo ještě horší. Nicméně žádnou z knížek o celibátu bych vám do batohu nezabalil.

V knižním rozhovoru Oni nás stvořili označujete za knihy sobě nejbližší sérii ignaciánských duchovních cvičení.
Tu bych vám skutečně přibalil. Neměl byste ale v batohu tři knížky, nýbrž celý ignaciánský komplet. Sedmnáct let jsem působil ve dvou exercičních domech a tyto knihy jsou plodem mých přednášek; text tedy nevznikal u zeleného stolu, ale v rozhovorech s lidmi. Tyto knihy může samozřejmě člověk jen tak číst, ale já vždycky připomínám, že by se při tom měl taky modlit.

Poradíte se se svými knížkami, než dáváte exercicie?
Spíš ne, mívám potíže vracet se k již napsanému textu. Jednou jsem dával nějaké rekolekce, přijel biskup a chtěl si zažertovat: 'Jistě tady, otče, představujete některou svou knihu.' A já odpověděl: 'Otče biskupe, já představuji vždycky jenom jednu a tu samou Knihu.'

Dáváte exercicie v Polsku, na Slovensku, v Česku. Vnímáte rozdíly mezi posluchači v těchto zemích?
Prostředí víry si je velice podobné; zvláště v Polsku a Slovensku je to takřka totožné. U vás nalézám trochu jiné odstíny: katolictví není v České republice všeobecným jevem. Má to ale i svou kladnou stránku: ti, kteří na exercicie přijíždějí, to dělají skutečně z vlastní volby, nejde o žádné hnutí mas, ke kterému se jedinec jen přidá. Když křesťanství žije v diaspoře, v rozptýlení, musí si být své víry jednotliví členové daleko intenzivněji vědomi.

V Česku jste byl již pětkrát. Jak byste charakterizoval život víry v naší zemi?
Mám jistý dojem větší svěžesti víry. V Polsku máme opravdu silnou tradici a pevné církevní struktury - je to veliký dar a šance, ale kolosy stávají na hliněných nohách. V Česku zase chybí ta mocná struktura. V polské farnosti přijde do kostela 85 % obyvatel. Chodí tam, protože se stydí nepřijít. U vás je to úplně naopak: tady se lidi stydí jít. Ale když už někdo jde, tak dobře ví, proč.

Co bude znamenat pro Polsko a pro celou východní Evropu, až - doufejme za dlouho - bude zvolen nástupce Jana Pavla II.?
Nejsem žádným znalcem vatikánského dění a netroufnu si rozvíjet žádné teorie. Jana XXIII. zvolili pouze na přechodnou dobu, protože to byl už dědeček. A tenhle dědeček změnil tvář katolicismu 20. století! Co se týče nástupce současného papeže, všichni se mohou divit, a nejvíc ti, kteří ho sami zvolí. Osobně vnímám jako veliký prorocký čin Jana Pavla II. jeho prosbu o odpuštění církvi. Mnohým kardinálům se jeho přístup nelíbil, měli za to, že se tím církev umenšuje a ponižuje, ale on dobře věděl, co dělá.


Józef Augustyn SJse narodil 31. 3. 1950 v polských Olpinách. V roce 1965 vstoupil do Tovaryšstva Ježíšova, o 11 let později přijal kněžské svěcení. Po filozofických a teologických studiích v Polsku studoval spirituální teologii na Gregoriánské univerzitě v Římě. Přes dvacet let je činný jako animátor ignaciánských exercicií, je konzultantem Komise pro katolickou výchovu Polské biskupské konference a poradcem polského ministra školství. Dva roky pracoval v Radiu Vatikán, je šéfredaktorem čtvrtletníku Duchovní život. Přednáší na Vysoké škole filozoficko-pedagogické v Krakově, kde zároveň i žije. Je autorem několika desítek knih, z nichž přes 20 bylo přeloženo do češtiny.

Známý jezuitský autor P. Józef Augustyn

Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou