26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Ty dvě ruce - Boží a lidská - mluví za všechno

3. 2. 2011

|
Tisk
|

Vydání: 2011/6 Mladí řeholníci, 3.2.2011, Autor: Miloš Szabo

Ze svého bytu v druhém patře seběhla k domovní bráně dříve, než jsem stihl napsat kamarádovi krátkou sms. Nedovolila mi, abych se zul, uvařila výbornou kávu, sedla si do křesla naproti mně a zapálila si cigaretu. Svým charizmatem mě dostala, až jsem si po nějakých čtrnácti letech zapálil spolu s ní. Srkali jsme horkou kávu bez cukru, povídali si a diktafon běžel jen tak mimochodem… Legendární rozhlasová a televizní hlasatelka KAMILA MOUČKOVÁ.

Ve vaší generaci není moc Kamil…

Vymyslel to tatínek, jemu se to jméno líbilo. A já ho mám taky ráda. Ve své době to bylo vskutku výjimečné. Když po osmašedesátém roce za mnou přišly nějaké maminky a říkaly, že mají holčičku a daly jí jméno Kamila, měla jsem z toho radost. Já mám dcery Kateřinu, Barboru a syna Ondřeje.

A taky jste se o ně toho 21. srpna 1968 bála…

Mnozí lidé v této zemi si možná říkali, že ta Moučková je baba, která se prostě nelekla těch hajzlíků v červených baretech a nechala se vyvést ze studia pod samopaly. Jenže já jsem v tu chvíli byla opravdu tak naštvaná, tak se mnou klepal vztek, že jsem měla najednou pro strach uděláno. Nic se mi nehonilo v tu chvíli hlavou, ani ty děti. Nešlo to. V ten den se stalo něco, co nemohlo žádného slušného člověka nechat v klidu. Mám za to, že ten vzdor, vztek a zloba byly oprávněné.

Byla jste členkou strany, manžel byl členem strany, táta byl angažovaný komunista. Chcete říct, že jste ten vývoj opravdu nečekala?

Všichni jsme už dlouho věděli, že komunismus není čistá hra, ale nějak jsem tak jako mnozí jiní věřila, že přijde očištění. Po tom nádherném Pražském jaru jsme byli všichni možná naivní, sama si to nedovedu vysvětlit, zkrátka jsme nevěřili, že si Rusové troufnou fyzicky překročit naše hranice.

Jak jste vůbec mohla být ve straně?

Komunismu jsem nikdy moc nevěřila. A i když to vypadá jako výmluva, přišla jsem k tomu jako slepý k houslím. Můj tatínek byl ve vysoké funkci, zakládal komunistickou stranu na Vysočině. A v pětačtyřicátém roce, když se vrátil z Anglie a rozváděl se s maminkou, přinesl mi domů malou červenou knížku a pravil: „Od této chvíle jsi členkou Komunistické strany Československa.“ A u toho zůstalo. Nevím, jak je to možné, ale je to jako s válkou: maminku jsem měla v koncentráku, tátu v emigraci v Anglii, a já si vůbec druhou světovou neuvědomuji. Je mi to líto, ale ne- uvědomuji.

Po válce jste viděla maminku vystupovat z autobusu, který ji přivezl z koncentráku.

Strašný zážitek. Ta vzpomínka je nesdělitelná. I když se jim snažili navléct něco čistého na tělo, byli v strašných hadrech. Příšerně hubení, doslova vychrtlí. Ženské vesměs ostříhané na ježka, a jak jim to strniště na hlavě dorůstalo, byl to hrozný pohled. Do smrti nezapomenu, jak maminka měla krátké rukávky a z nich jí koukaly, doslova visely, hubené ručičky.

Zatímco maminka trpěla, táta dělal kariéru, užíval si. A vy mu přesto říkáte tatínek, dokonce ho snad i obdivujete.

Samozřejmě ho obdivuji. Zaprvé až zadesáté, tatínek byl krásnej, charizmatickej mužskej. Nádhernej. Se schopností kultivovaně komunikovat s lidmi. Když v Ostravě s Eduardem Urxem dělali komunistický deník s názvem Polední zpravodaj, pohyboval se ve vybrané bohémské společnosti. Jednou mě maminka poslala za ním do kavárny Opera pro klíče, já vstoupila dovnitř, tatínek vstal a na celou kavárnu řekl: „To je moje dcera Kamila.“ Díky němu jsem poznala Rudolfa Deyla mladšího, pana profesora Nedbala, tatínek mě bral na muziku, na koncerty, do divadla, upřímně řečeno jsem se v něm viděla.

Vaše maminka svého manžela milovala až do smrti, přestože ji opustil.

Byla šťastně nešťastná nebo nešťastně šťastná. Milovala ho určitě až za hrob. Tatínek zemřel v březnu 1987 a ona asi šest neděl po něm, přestože spolu nežili od roku 1939 a on si pak v Anglii našel a později vzal jinou ženu. Možná tomu rozumím, vždyť i já jsem prožila něco podobného. Rozchod s Jirkou Zahajským po 31 letech mě absolutně zdrtil a stále jsem to nepřijala, i když žil i umřel s jinou. Dodnes mám v pokoji, kde spím, jeho fotku a někdy si spolu povídáme.

Nejen tento vztah, ale i ty předchozí, stejně jako deprese či polykání prášků, se odehrály v tomto bytě. Nepadá to tady na vás?

Kupodivu tady na mě nic nepadá. Když bylo po Jirkově pohřbu a mně bylo hrozně špatně, říká mi v autě dcera Bára: „Mami, přestaň. Pojď, půjdeme někam.“ Já říkám: „Nikam nejdu, lidi mě znají, pojďte domů.“

Bývala jste první dáma Československé televize.

Bohužel je ve mně po tatínkovi trošičku té ješitnosti, já si tu kapku sebestřednosti uvědomuji. Na svou práci, kterou jsem odvedla, jsem však stále pyšná a hrdá. Nevím, jak mohou někteří veřejně známí lidé tvrdit, že jim vadí, když je lidé poznávají na ulici. Tak ať nedělají práci, která je známými udělala! Dovolená je jiná věc – to ráda jedu k moři někam, kde Češi nejsou. Protože už jsem si jednou zapíchla vidličku do pusy a málem si propíchla hrtan, když nějaký pán v restauraci u vedlejšího stolu řekl: „Hele, Moučková, ahoj!“ a bouchl mě do zad.

Zato po zákazu vysílání v roce 1969 se k vám někteří naopak přestali hlásit.

Ale těch negativních reakcí bylo skutečně poskromnu, většinou se mí kamarádi ke mně hlásili i potom. Se zákazem se prostě nedalo nic dělat. Každý člověk je jinak silný, každý jedinec jinak uzpůsobený. A všichni ti tři lidé, kteří se ukázali jako slaboši, jsou už po smrti, nemá smysl o nich mluvit. Je to vůbec neuvěřitelně zajímavé, jak jsme každý jiný, jak vůbec fungujeme a co tady na téhle planetě vlastně děláme. Víte, kdy jsem se narodila?

Na Velikonoční pondělí. Kdy tedy slavíte narozeniny – na tento svátek, anebo 8. dubna?

Na to se mě ještě nikdo nikdy nezeptal. S dětmi a rodinou určitě 8. dubna. Ale pro mě osobně je Velikonoční pondělí každoročně velký svátek, sama pro sebe mám narozeniny právě v tento den. Maminka jednou řekla, že když jsem se narodila, krásná, vlasatá, okatá holčička, že se jim vlastně narodil velikonoční beránek.

A málem jste jako beránek přišla o život. Hlásíte zprávy a za vámi stojí Sověti s nabitými zbraněmi.

To nebyly pravidelné zprávy, to byly vlastně informace pro lidi, kde se Rusové právě nacházejí, kde se střílí, jakýsi servis obyvatelům téhle země, aby se nedostávali do konfliktních situací. Tak silně jsem byla v té době rozezlená a rozhorlená, že jsem to nebezpečí ani nevnímala. Vlastně bych ty vojáky ani nepoznala. Přitom mě dloubali těmi kvéry do žeber, protože jsem se zpěčovala, držela se židle, toho stolu, těch papírů. Až najednou volali z režie, že už to nemá smysl, že jsme vypnuti.

Dokážete oddělit tuto událost z roku 1968 a tehdejší režim v Sovětském svazu od obyčejných Rusů dneška?

Bohužel asi ne. Dokonce i hokej s Rusy je pro mě politická, a ne sportovní záležitost. Rozumově to umím oddělit, líbí se mi ruština jako jazyk, vím, že normální ruští lidé jsou báječní, že existují krásné ruské obrazy, nádherná ruská hudba, literatura, balet… Ale i když jsem snad za ty roky od té doby o něco zmoudřela, stále s tím mám problém.

Stejně jste měla dlouho problém se smrtí.

Jako malá holčička jsem měla hrozný zážitek. Umřel můj kamarád, úplně nesmyslně. Hrál na foukací harmoniku a přitom spolkl nějaký hřebíček. A v dobré mysli mě někdo v jihlavském kostele, kde byl kluk vystaven, vysadil tak, abych na něj v té rakvi dobře viděla. Místo dětského kamaráda tam leželo něco jako podivná vosková figurína… Přitom kdyby mě třeba nechali k té rakvi jen přijít po vlastních, kdoví… Dnes už vím, že jsem dělala asi i v důsledku tohoto zážitku velkou chybu: chránila jsem svoje děti, aby neviděly mrtvého člověka, aby nechodily na pohřeb. Měla jsem v sobě zábranu, která mi velela, že jim o tom nemám říkat. Až jsem jednou v televizi měla pořad Barvy života a v něm jako hosta profesorku Haškovcovou, velice laskavého a hodného člověka, která se celý život věnuje tomuto tématu. Díky ní vím, že smrt ke stáří patří a že je správné o ní mluvit i před dětmi. Ta moudrá žena mi vysvětlila věci, které jsem nechápala. Že se s umírajícím člověkem máme rozloučit. A dát stejnou šanci také jemu.

Šance, to je i nová doba a nové technologie. Co vy a internet?

Já jsem skončila u mobilního telefonu. Když něco a někoho potřebuji, vezmu telefon a zavolám mu. Když jsem netrpělivá a nezvedá to, tak mu případně do telefonu naťukám zprávu. Možná bych se ještě uměla naučit i ten internet, ale je pravda, že už ani nechci. Potřebuji svůj každodenní rituál: jít do trafiky a koupit si normální tištěné noviny.

Na zpravodajství jste zvyklá od padesátých let 20. století.

Teď se dotýkáte něčeho, co mi je velice nepříjemné… Faktem je, že si uvědomuji své dvě velké chyby. První chybou bylo, že jsem hrozně dlouho myslela tatínkovou hlavou, byla jsem přesvědčená, že je daleko chytřejší než já. Teprve když ho v 50. letech zavřeli, začala jsem uvažovat, že něco není v pořádku: komunisté zavřou svého člověka. Ano, v podstatě mi kdokoli může říct, že jsem vysílala zprávy za komunistického režimu. Berte to jako omluvu. Že jsem byla – a to je ta druhá chyba – tak zamilovaná do své profese a šla za naplněním svého snu, že jsem vůbec nehleděla, jestli ta červená knížka v šuplíku, jejíž jsem majitelkou, není něco morálně špatného. Až když se mi najednou to komunistické monstrum objevilo v celé své hrůze, věděla jsem, že už nejde mlčet. Stáří s sebou nepřináší automaticky moudrost. Ale já doufám, že zkušenosti, které jsem prožila, mě aspoň trochu moudřejší v tom stáří učinily.

U vás stáří přineslo i důležité rozhodnutí: nechala jste se pokřtít.

Od mládí na sobě pozoruji jakýsi tik: ať už vidím katolický, pravoslavný, anglikánský nebo evangelický kostel, jakmile vidím jeho otevřené dveře, tak mě to vtáhne dovnitř. Tam upustím tašky s nákupy na zem a deset minut prostě dýchám. Vždy se mi tam udělá dobře, fyzicky i duševně, hodně se tam zklidním. Pak opět uchopím ty tašky a jdu si po svých. Můj doslova milovaný obraz je na stropě Sixtinské kaple, Michelangelův Poslední soud, jak si Adam podává s Pánem Bohem ruku. Ty dvě ruce – Boží a lidská – mluví za všechno. Omlouvám se, že můj křest asi neměl velkou souvislost s vírou jako procesem nebo nějakými poučkami. Najednou, a nedokážu vysvětlit proč, jsem cítila, že se chci nechat pokřtít. Vím, že to není žádné předplatné Pánu Bohu, na druhé straně, když člověk cítí nějaký dluh, má ho splatit. A já to jako dluh cítila. Je zajímavé, že je to většinou v kostele, kde si uvědomím, že jsem vlastně šťastná stará ženská, které se nakonec vše v dobré obrátilo.

Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou