26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Syn fabrikanta s dělnickým původem

26. 8. 2008

|
Tisk
|

Vydání: 2008/35 Máme doma prvňáčka, 26.8.2008, Autor: Martin T. Zikmund

Olomoucký arcibiskup, moravský metropolita, předseda České biskupské konference – to jsou jen nejznámější funkce, které již řadu let zastává Mons. Jan Graubner, který se 29. srpna dožívá 60 let. V následujícím rozhovoru jsme se jej zeptali na životní období, jež předcházelo jeho biskupskému působení.

Z jakého prostředí pocházíte?

Narodil jsem se jako prostřední z pěti dětí v rodině bývalého továrníka ve Strážnici. V 50. letech to rodiče neměli lehké, o továrnu na košile přišli při znárodnění a pak jsme se museli vystěhovat z baráku. Táta musel zároveň narukovat do PTP. Vyrůstali jsme pak se svými sourozenci na výminku u sedláka. Tento úděl nás poněkud vyčlenil ze společnosti, ukazovalo se na nás prstem. Ale na to jsem si časem zvykl.

Jaký vztah měli vaši rodiče k víře?
Oba byli věřící, maminka dokonce ještě za svobodna pracovala jako katechetka. Na otce komunisté vyvíjeli tlak, aby přestal chodit do kostela, a slibovali mu za to lepší zaměstnání. Postoj rodičů však ve věci víry zůstal pevný. Když maminka jednou nesla mou přihlášku do náboženství a ředitel ji varoval, že se kvůli tomu nemusím dostat na studia, odpověděla: „Nevadí, tak půjde třeba do JZD.“ Takže jsem nejen vytrvale chodil do náboženství, ale také ministroval a pak i ministranty vedl.

Kdy jste se pak rozhodl pro kněžství?
Když jsem končil základku, myslel jsem už na kněžství, proto jsem potřeboval jít na gymnázium. Nebylo však vůbec samozřejmé, že mě přijmou. V té době jsem vykonal svou první klukovskou pouť na Hostýn, dodnes si pamatuju, kde jsem v bazilice klečel.
Modlil jsem se tehdy: „Pane Bože, říkají mi, že by byl zázrak, kdybych se dostal na školu. Jestli si myslíš, že mám být knězem, tak to nějak zařiď.“ Následovaly přijímací zkoušky, které dopadly dobře. Při pohovorech mi však řekli: „My tě přijímáme se záměrem, že tě převychováme.“

To se zjevně nepodařilo...
Ano, po celou gymnázku jsem ministroval dál. Když se blížila maturita, poradil mi jeden kněz, abych v žádném případě nepodával přihlášku do semináře – nemuseli by mě totiž pustit k maturitě. Poslechl jsem a podal jsem si přihlášku na medicínu do Brna. Tam jsem ovšem přijat nebyl, protože v posudku ze školy stálo: „Světový názor, který zastává, mu zásadním způsobem brání ve studiu přírodních věd.“

A kdy jste se pak dostal na bohosloví?
Ještě to léto jsem se v Praze setkal s prof. Merellem a ten mi řekl, že pro olomouckou arcidiecézi zůstávají na litoměřické bohoslovecké fakultě dvě volná místa. Radil mi, abych se přihlásil u kapitulního vikáře Glogara z Olomouce. Ten ale, když jsem se s ním osobně setkal, reagoval odměřeně: „Graubner ze Strážnice? Syn toho fabrikanta? Běž si nejprve získat dělnický původ.“ Odešel jsem tedy do Zlína a tam si našel práci ve skladu nástrojů. To však trvalo jen jeden rok. Přišel osmašedesátý a na bohosloví mne už bez problémů přijali. Moravští studenti nastoupili do nově otevírané pobočky Litoměřické fakulty v Olomouci.

Jak vzpomínáte na studium v této době?
První rok v Olomouci byl poněkud partyzánský. Na pokoji nás bydlelo dvacet. Dopoledne jsme se učili, odpoledne jsme pak v montérkách brigádničili, abychom budovu semináře upravili pro potřeby studentů. Také profesoři, kteří nám přednášeli, byli noví či staronoví. Téměř všichni přišli buď z výroby, anebo z důchodu.
Společenské změny jsme samozřejmě všichni vítali, přišly zároveň se změnami v církvi. Tehdy se totiž u nás začaly uvádět do praxe závěry 2. vatikánského koncilu. O tom nám velmi poutavě přijížděl přednášet Stanislav Krátký z Brna. Postupně uveřejňované koncilní dokumenty jsme hltali, zejména liturgickou obnovu a pastorální konstituci Gaudium et Spes.

Říkáte, že jste spolu s dalšími studenty přivítali liturgickou reformu. Ale co farnosti? Nereagují lidé vždy nejcitlivěji právě na liturgické změny?
Velmi záleží na podání. Pokud jde o liturgickou reformu, můžeme být vděční za železnou oponu, která přibrzdila výstřelky a změny se uskutečňovaly pomaleji. V této věci mě dost ovlivnil postoj P. Antonína Šuránka z Blatnice od sv. Antoníčka, který byl naším spirituálem v semináři. Byl to sice muž s pověstí staré školy, ale zároveň měl v sobě vnitřní poslušnost vůči tomu, co přicházelo z Říma. Liturgické změny sám nejen přijímal, ale zároveň je uměl lidem jednoduchým způsobem vysvětlovat, dokonce uměl farníky do těchto změn zapojovat. Když bylo třeba pořídit do kostela oltářní stůl, zeptal se v kostele: „Nemohl by někdo z vás půjčit stůl?“ A tak jedna rodina poskytla svůj stůl z obýváku, přes něj se jen přehodila oltářní plachta a bylo možno sloužit bohoslužbu podle obnovené liturgie. Jindy zase trval na tom, aby si lidé sami odhlasovali, v kolik hodin chtějí mít bohoslužby. „Já jsem zde od toho, abych sloužil – jsem zde pro vás,“ vysvětloval svůj postoj. Byl to jeden z největších apoštolů liturgické reformy na Slovácku. Nyní probíhá v Římě proces jeho blahořečení.

A co normalizace? Jak jste ji se studenty prožívali?
Samozřejmě jsme ji i v semináři silně vnímali, protože režim nás omezoval a některé studenty se snažil získat pro spolupráci. Normalizaci jsme pak poznali v terénu, zejména když jsme šli do služby. Světil nás biskup Vrana, který byl pod silným tlakem režimu a zčásti tomuto tlaku i podléhal. To už byla realita 70. let. Na rozdíl od kardinála Tomáška v Praze byl výrazně opuštěnější. Jeho sekretář, řidič, lidé, kteří se pohybovali na biskupství – ti všichni byli estébáci. I na kněžských schůzích se bál mluvit otevřeně, protože na něj někteří donášeli. Když ale seděl třeba s malou skupinou kaplanů – jak jsem to sám zažil ve Zlíně – překvapoval otevřeností a důvěrou. Lidi nelze posuzovat černobíle.

Zmínil jste Zlín, byla to vaše první farnost?
Ano, do Zlína jsem byl poslán spolu s dalšími dvěma kaplany na své první místo (1973–1977). Ale pár měsíců po nástupu jsem narukoval na dva roky vojny, a to do Janovic nad Úhlavou.

Neměl jste na vojně jako kněz problémy?
Když jsem měl nárok na svou první vycházku, požádal jsem o neděli dopoledne. „Proč zrovna v tuto dobu?“ – ptal se mě soudruh nadporučík. „Jsem kněz a chci do kostela,“ odpověděl jsem. „Byl jsem jen zvědavý, jestli to přiznáš,“ reagoval důstojník. Ale za nějaký čas asi dostal kvůli mým docházkám na bohoslužby vyčiněno. Zavolal si mne a zařval: „Už je konec s podporováním vaší religiozity!“ Vzápětí však změkl, řekl, že tímto prohlášením splnil rozkaz a udělali jsme dohodu, že bude tolerovat mé návštěvy kostela načerno.

Pod kterým farářem ve Zlíně jste kaplanoval?
Pod proboštem Přerovským, který byl ve Zlíně mnoho let. On dělal víc církevní politiku, na kaplanech byla pastorace. Tlak církevních tajemníků a estébáků jsme cítili, bylo jasné, že jsme v boji, ale díky tomuto rozdělení rolí jsme měli relativně široký prostor k práci – i s mládeží.

A co následovalo pak?
Byl jsem poslán do Valašských Klobouk, kde jsem jako kaplan strávil pět let (1977–1982). Protože však pan děkan Pechanec nebyl zdravotně v pořádku, brzy jsem tam prakticky vykonával takřka všechnu práci, například jsem tehdy v celé farnosti učil přes 400 dětí. Bylo mi ovšem líto, že učím tolik dětí, nemáme scholu a jsou jen čtyři ministranti. Podařilo se to změnit, přestože nejsem muzikant. Klukům jsem koupil tři kytary a naučil je první čtyři akordy. Ostatní se naučili od kamarádů. Po večerech jsem se učil hrát žalmy aspoň jedním prstem, abych to po vyučování učil děvčata. Pak se našel také dirigent. Mám radost, že vznikly další scholy a žijí i dnes. Úřadům se to nelíbilo, ale nějakou dobu stačilo odvolávat se na povinnost zajistit obnovenou liturgii, která potřebuje scholu a ministranty. Kromě nácviků bylo samozřejmě třeba mládež vychovávat a vést. Když jsem si však dovolil celoroční přípravu dvou set mladých na biřmování, bylo to pro soudruhy už moc a musel jsem dál.

Kam jste byl přeložen?
Byl jsem poslán do Vizovic, kde jsem vydržel až do roku 1990. Tam už bylo dětí méně, ale ta práce mne i tak těšila. Řada dětí tam byla nepokřtěná. Pocházely většinou ze smíšených rodin, kde jeden byl vlažný katolík a druhý vlažný evangelík. Ale nebyl spor o církev, ty rodiny nekřtily vůbec.

Překvapilo vás vaše jmenování biskupem?
Určitě, byť se leccos proslýchalo dopředu. Když si mne jednoho dne arcibiskup Vaňák pozval a oznámil mi papežův záměr, odpověděl jsem: „Já na to nemám.“ „Na to se ale neptám,“ namítl přísně pan arcibiskup. „Ptám se, jestli poslechnete Svatého otce.“ Na to jsem řekl: „Poslušnost jsem sliboval.“ „No tak,“ řekl už mírněji arcibiskup, a dodal: „Máte tři dny na rozmyšlenou.“ „Jde-li o poslušnost, pak je čas na rozmyšlenou zbytečný,“ odpověděl jsem, a bylo rozhodnuto. Sotva jsem tehdy také mohl tušit, že za dva roky (rok po smrti arcibiskupa Vaňáka) budu jmenován na jeho místo.

V čem se podle vás odlišuje pastorační práce za komunistického režimu a dnes?
V době nesvobody jsme byli hodně omezováni, na nic nebyly pomůcky. Ale bylo to zase jednodušší v těch liniích, fronty byly jasně stanoveny. Dnes je nabídka až příliš veliká a zorientovat se v ní je náročné. Zdá se mi, že dnes má mládež strach z vážných rozhodnutí. Ráda by vše řešila jen na zkoušku. Proto je třeba mladé generaci pomáhat, aby se naučila užívat svobody a dobře rozlišovat a rozhodovat se.

Na které setkání s mládeží nejraději vzpomínáte jako arcibiskup?
Samozřejmě na setkání mládeže s papežem Janem Pavlem II. na Svatém Kopečku u Olomouce. Papež sám se vyjádřil, že i pro něj to bylo setkání mimořádné. Pokud vím, nikde nejsou známy fotografie tak rozesmátého papeže jako při této příležitosti. Cítil se mezi mládeží dobře, byl mistr ve vedení dialogu se zástupy mladých. Přitom nezapomenu, jak kladením stále náročnějších otázek vedl mládež k radostnému rozhodnutí pro Krista.

A co říkáte na pontifikát Benedikta XVI.?
Benediktova myšlenka z encykliky Deus caritas est mne stále provází: „Kde se uskutečňuje láska, tam se zpřítomňuje Bůh“ – v té větě je klíč k charitativní službě i evangelizaci. Svět se podle mého názoru nachází v krizi lásky. Avšak i dnes lidé na lásku citliví jsou, a když objeví Boha ve vztahu lásky, chtějí ho přijmout.



Mons. Jan Graubnerse narodil v Brně v r. 1948. V roce 1967 maturoval na SVVŠ ve Strážnici, o rok později byl přijat na studium teologie CMBF v Olomouci. Kněžské svěcení přijal v roce 1973. Působil v duchovní správě ve Zlíně, Valašských Kloboukách a ve Vizovicích. Pomocným biskupem olomouckým byl jmenován 17. 3. 1990, biskupské svěcení přijal 7. 4. 1990. Arcibiskupem byl jmenován 28. 9. 1992. Za své biskupské heslo přijal Mariinu radu: „Udělejte, cokoli vám nařídí,“ (Jan 2,5).


Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou