Téma rozhovoru s moderátorem, hercem a písničkářem MARKEM EBENEM jsme hledali především na novém albu skupiny Bratři Ebenové Čas holin. Vyšlo o dvacátém pátém výročí pádu komunismu.

 

 

Písničkář Marek Eben a jeho bratři oslovují po několikaleté pauze své posluchače novým albem. Snímek Lenka Hatašová

 

Jak jste strávil loňský 17. listopad? Slavil jste?

 

Slavil jsem prací, moderoval jsem v Národním divadle večer Cen Paměti národa, a protože to byl přímý přenos, navíc do pěti zemí, byl jsem hrůzou bez sebe, abych to nezvoral. Ale to, že jsem se dožil svobody ještě v produktivním věku, považuji za zázrak.

 

Jedním ze zásadních témat vašeho nového alba je zhrubnutí společnosti. Jaká je současná česká společnost? Zasloužíme si svobodu?

 

Myslím, že svobodu si zasloužíme, když jsme ji tolik let neměli. Otázka je, jak s ní naložíme. Ono nadšení po revoluci bylo trochu euforické a asi i trochu nereálné. Je mi líto, že se – až na pár výjimek – nepodařilo udržet v politice kvalitní lidi. A když se do politiky nechce těm kvalitním, otevírají se dveře dokořán pro ty nekvalitní, kteří posouvají laťku hrubosti. A je velmi těžké se s něčím takovým identifikovat. Nicméně je tu řada skvělých lidí, kteří možná nemají prostor v médiích, ale jsou tu. Každou chvíli se s někým takovým setkám při natáčení Plovárny a to mě naplňuje optimismem.

 

Optimistická je hned úvodní píseň alba, nazvaná Nic není tak horký. Zpíváte v ní, že „každý prudič jednoho dne doprudí“. Co si pak počít s prudiči, kteří ještě prudí? Máte recept?

 

Recept nemám, ale že doprudí, je jistota. Doprudí, zmizí, na chvíli se otevřou okna a ten odér vyvětrá. Otázka je, zda se toho dožijeme.

 

V písni Tsunami tvrdíte, že za to, co se u nás děje, si můžeme sami. Oplýváme my Češi některými negativními vlastnostmi více než lidé jinde v Evropě?

 

To bych neřekl. Spíš jsme takový „stěžovací“ národ a ta píseň je o tom. Máme opravdu docela štěstí – nesužují nás žádné přírodní katastrofy, epidemie chorob, tisíce přistěhovalců, se kterými bychom si nevěděli rady; mám pocit, že si nežijeme špatně, a to, na co si stěžujeme, jsme fakt většinou my.

 

Loni jste si s bratry připomněli také třicáté výročí od vydání vaší první LP desky Malé písně do tmy. V čem je dnešní Marek Eben jako autor písní jiný než Marek Eben z roku 1984?

 

Upřímně – já nevím. Psychicky si připadám prakticky stejný jako ve dvaceti letech, jen ten futrál zchátral. Chodím venčit psa okolo konzervatoře a už jsem si mockrát říkal, že kdybych měl zítra do té školy znovu nastoupit, vlastně by mi to nepřišlo tak divné a cítil bych se velmi podobně. Pokud jde o písničky, asi se to trochu posunulo – ubylo čisté lyriky a přibylo pragmatismu. Ale těžko se mi o tom mluví, to by asi lépe posoudil někdo jiný. Mně chybí odstup.

 

V osmdesátých letech jste v písni Večerní Praha zpíval: „Pořiďte si dnešní číslo, jak válí kterej státník, vždyť to stojí padesátník.“ A nyní v písni Noviny: „Už nikdy nebudu číst noviny, jsou to jen blbiny, kraviny, koniny a voloviny.“ Kde jste hledal seriózní informace v době normalizace a kde je hledáte dnes?

 

Za normalizace se už automaticky počítalo s tím, že noviny nepíšou pravdu. Takže seriózní informace musel člověk získat od někoho, komu věřil a o kom věděl, že tomu rozumí. Dnes je doba úplně jiná, každou informaci můžete porovnávat z mnoha různých zdrojů a to už si člověk představu udělá. Ale na ten druh informací, které hledám já, většinou stačí dobrá encyklopedie a internet. Vlastně zpravidla začínám internetem a pak pro jistotu ověřuji, protože jsem si už taky párkrát naběhl. Znám to opět z Plováren. Chystáte se na hosta a najdete o něm na internetu informaci, která je velmi zajímavá a vyskytne se hned v několika zdrojích, takže nabudete dojmu, že je to fakt. A když ji použijete, host nadskočí na židli a řekne: „Už je to tu zase! Já nevím, kdo tuhle pitomost vymyslel!“ Už se mi to několikrát stalo a musím říct, že to není ideální začátek rozhovoru.

 

V písni Noviny narážíte také na výmysly bulvár-ních tiskovin, podle nichž vás například měla nechat žena. Co s vámi takové lživé zprávy dělají?

 

Já jsem si zvykl, ale mám zlost, že to vždycky vyděsí naše příbuzenstvo, které zvyklé není. Takže telefonují a my je uklidňujeme. Nicméně když přijdete do trafiky, stojíte ve frontě, na pultu je štos bulvárů, na titulu vaše fotka a pod ní lež, nic příjemného to není. A teď vidíte, jak si lidi ten bulvár kupují, a máte pocit, že byste měli za každým z nich jít a vysvětlovat, že to není tak, jak píšou, a pak pochopíte, že je to marné. Že jediná možnost je nechat to po sobě stéct.

 

V písni Hey-by se stylizujete do „neebenovské“ role toho typu podnikatelů, kteří sedí v nočním klubu, hlavu dohola, někde na těle tetování a – jak zpíváte – „všichni už se těší na striptérku“. Jak takové lidi nahlížíte?

 

Občas je vídám třeba v hospodě a je to dost bizarní společnost. I ten styl oblékání je skoro jako dres, jsou tam podobné prvky, člověk by neřekl, že se to dá tak sjednotit. Ale ona písnička je opět spíš žánrový obrázek, nechtěl bych to paušalizovat, protože znám spoustu naprosto úžasných podnikatelů, kterých si vážím. Ani v té písni není řečeno, že jde o podnikatele, mohou to být stejně dobře státní zaměstnanci. Ze slova podnikatel se stala skoro nadávka a je to nesmysl – zaplať Pánbůh za každého talentovaného podnikatele, kterému se daří a platí tu daně. Vždyť vydělává na zdravotnickou péči a důchody desítkám dalších lidí.

 

Vy i vaši bratři jste uznávané osobnosti v různých oborech. Změnily úspěchy a časová vytíženost vaše vzájemné vztahy?

 

Neřekl bych. My máme naštěstí vztahy dlouhodobě pohodové. Než jsme se vrátili k živému hraní – a to trvalo dvanáct let – moc často jsme se nevídali, protože každý byl dost zaměstnaný svou rodinou. Ale teď je bezvadné, že se setkáváme pravidelně a při tom cestování je i dost času probrat všechno možné.

 

Kapelu Bratři Ebenové tvoří vedle vás a vašich bratrů Kryštofa a Davida tři muzikanti z rockové skupiny ETC… a jazzový kontrabasista Jaromír Honzák. Tato sestava je už dvanáct let neměnná. Co děláte pro to, aby spoluhráče vaše písničky stále bavily?

 

Snažím se psát nové. Jinak to nejde. Můžete sice vzít starou píseň a přearanžovat ji, ale bude to stejně jen náhražka nové věci. Není nad to, když se podaří napsat něco, do čeho má kapela chuť. I jedna taková věc v zaběhlém programu velmi pomůže.

 

CD Čas holin vzniklo způsobem, který běžně používají například jazzoví muzikanti, ale u písní s velkým důrazem na text není úplně obvyklý. Natočený materiál totiž zpracovával britský mistr zvuku Phil Brown, který vašim textům nerozumí. Čím podle vás mohou vaše písně zapůsobit na posluchače, který nerozumí česky?

 

Phil si vždycky nechal pečlivě vysvětlit, o čem každá písnička je, měl dokonce na pultu text, já jsem mu přeložil každý řádek – a to stačilo. Nevím, jestli na něj naše věci zapůsobily, on byl v jakémkoli hodnocení toho, na čem pracoval, velmi opatrný. Ale mám naději, že když souhlasil se spoluprací, snad mu to neleze na nervy.

 

Zhudebnili jste mj. známou báseň Vítězslava Nezvala Sbohem a šáteček. Proč jste se pro ni rozhodli?

 

Tu básničku si pamatuji od školních let, vždycky se mi líbila, a tak jsem se o to pokusil. Řekl bych, že zdaleka nebudu jediný. Ale radši jsem se po jiných zhudebněních ani nepídil, protože když zjistíte, že už to před vámi někdo udělal příliš dobře, vezme vám to vítr z plachet – lepší je nic nevědět.

 

V písni Byl jsi někde nastiňujete svou představu věčnosti: „Říkaj, že Pánbůh je prý dobrák od kosti. No nevím, nevím, zda mi jednu nevrazí.“ Připravujete se na setkání s ním i ve skutečnosti? Máte z něj spíše obavy, nebo se na věčnost těšíte?

 

To víte, že mám obavy. Kdybych obavy neměl, mohlo by to být buď opovážlivé spoléhání na milost Boží, nebo nepřipouštění si vlastních hříchů – a za obojí se prý dává poměrně velký flastr.

 

Jste moderátor, herec, písničkář, ale také manžel, bratr… Až se vás tedy Bůh „tam nahoře“ zeptá: „Dělal jsi něco?“, na kterou ze svých životních rolí budete nejvíc hrdý?

 

Na to bych vám mohl odpovědět, teprve kdybych věděl, že nejpozději do pěti minut bude po mně. Protože všechno se dá tak snadno zvorat… Je to běh na dlouhou trať, a dokud nejste v cíli, vůbec netušíte, jestli něco z toho, co jste udělal, má hodnotu.

 

 

MAREK EBEN (nar. 1957) je herec, moderátor a písničkář. Na obrazovce se nejprve prosadil jako Váleček v seriálu Kamarádi, nyní ho diváci znají zejména jako moderátora (Star Dance, Na plovárně). Roky vystupuje ve Studiu Ypsilon. Skupina Bratři Ebenové vydala desky Malé písně do tmy, Tichá domácnost, Já na tom dělám, Chlebíčky a nejnověji Čas holin.