Vyjádřit solidaritu obětem teroristického útoku ve Francii přišlo o víkendu do ulic Paříže 1,5 milionu lidí. Se symboly tužek a novinářských průkazů šli v čele průvodu profesní kolegové zavražděných. Snímek ČTK

S jakou ambicí jste do této diskuse vstoupil?

 

Bohu díky, že existuje prostor, kde může zaznívat síla slov, a nikoli zbraní, i když rána slovem se někdy hojí hůř než rána mečem. Mé příspěvky na sociálních sítích nejsou neseny zvláštní ambicí. Jde o další kazatelnu, farnost, kam je možné vstoupit a svobodně diskutovat, a je fantastické, že je to dnes možné odkudkoliv a kdykoliv například prostřednictvím mobilu. Síť, kterou jsem po Facebooku nebo Twitteru rozhodil, je obrovská díky lidem, kteří se do ní chytili. Snažím se jim klást sokratovské otázky na daná témata či nabízet inspirační bonbony v podobě myšlenek papeže Františka. Čtením reakcí se pak posouvám i já.

 

Jaké postřehy na sociálních sítích vás zaujaly?

 

Jsou to především reakce šoku na pařížský masakr, které ale někdy vedou k nesprávným a zkratkovitým návrhům řešení obecného i osobního charakteru.

 

Objevují se tam tendence, které mainstreamová média opomíjejí?

 

Domnívám se, že mainstreamová média obecně opomíjejí témata svobody vyznání nebo analýzy náboženských příběhů. Snad i proto, že chybí teologové, kteří by stručně, krátce a přijatelně problematiku vysvětlili.

 

Vy sám jste do diskuse přispěl postřehem, že svoboda slova si musí zvykat na náboženskou svobodu. Znamená to, že obě svobody mají stejnou hodnotu a společnost je musí stejnou měrou respektovat?

 

Slovo má velkou sílu, jsem však přesvědčen, že nejniternější, nejjemnější a zároveň nejsilnější je v člověku náboženské cítění. A to je třeba respektovat jak u sebe, tak u druhých. Obě svobody musí chránit demokratický stát. Náboženská svoboda ale není jen v tom, že mohu svobodně vyznávat své náboženství. Nese s sebou povinnost náboženství respektovat, protože se opírá o ontologickou důstojnost lidské osoby, nikoli o neexistující rovnost náboženství a kulturních systémů.

 

Je podle vás v současné Evropě svoboda náboženství potlačovaná? A má na druhé straně limity?

 

Řekl bych, že Evropa si v poslední době zvykla šlapat po svém náboženství a křesťanských kořenech a symbolech, což je často prezentováno jako vrchol zábavy, odvahy a kultury. A myslí si, že si to může dovolit i vůči jiným náboženstvím. Existují ovšem hranice, přes něž není možné jít kvůli respektu k lidské důstojnosti věřících toho či onoho náboženství.

 

Hranice náboženské svobody tkví v tom, že věřící jednotlivých náboženství „nemají narušovat veřejný pořádek“ (srv. Dignitatis humanae 6–7). A zajistit to je úkolem státu.

 

Kde jsou tedy podle vás limity svobody slova ve vztahu k náboženství?

 

Hranicí svobody je jiná svoboda, v tomto případě náboženská. Nemohu urážet náboženské cítění druhého a obhajovat se svobodou slova. Ať se svoboda slova předvede mezináboženským dialogem!

 

Nedávný výrok vyzýval k venčení prasat u mešit. Je z hlediska svobody slova v pořádku, nebo už nemá ve veřejném prostoru místo?

 

Už „selský rozum“ říká, že se jedná o trapnou, hrubou a urážející provokaci.

 

Řada karikatur časopisu Charlie Hebdo si nebrala servítky ani vůči křesťanství. Urážely vás? Jakou reakci na ně byste považoval za adekvátní?

 

Jako křesťan jsem si zvykl na ledacos, lépe je někdy mávnout rukou. Některé karikatury novin Charlie Hebdo jsou zbytečně provokující a urážející. K náboženství patří laskavý humor, a ne hrubý výsměch. Určitě jsou na místě petice – ty se ve Francii v souvislosti s karikaturami Charlie Hebdo také objevily – například poté co byly v reakci na vystoupení kardinála Andrého Vingt-Troise hrubě karikovány božské osoby. Především příslušné náboženské a civilní autority zároveň musejí vyzývat k dialogu. To platí zvlášť v současné situaci, kdy hrubý výsměch vůči náboženství ani vraždění nesmějí mít místo v životě společnosti.

 

Odpovědí na pařížský útok může být další radikalizace protimuslimských nálad, první útoky se už ve Francii objevily. Mohou zde křesťané sehrát pozitivní roli?

 

Významnou roli musí teď sehrát muslimské náboženské komunity se svými autoritami, které musí jasně deklarovat svůj postoj k muslimským radikalizacím a vysvětlit, jak v dnešní době chápou pojmy uvedené v Koránu, jako jsou džihád a šaría. Nejen křesťané, ale lidé civilizovaného světa obecně musejí zvát všechny k respektu lidské osoby a její důstojnosti v náboženském cítění a v dialogu nechat zářit pravdu silou pravdy samé.

 

Anders Behring Breivik, který v Norsku zavraždil 77 lidí, se po svém útoku zaštiťoval Novým zákonem. Jeho ale přece nemůžeme považovat za reprezentanta křesťanství. Neměli bychom se touto optikou dívat i na teroristy, kteří se ohánějí Koránem?

 

Ve slovech Ježíše Krista v evangeliích nenajdeme nikde výzvu k násilí. Protože v křesťanském příběhu se Bůh stal člověkem, pak člověk obecně a všechny lidské hodnoty byly „umocněny na nekonečnou“ a jsou cestou k Bohu. Ne tak ovšem v Koránu a ve Starém zákoně. Tady je třeba žádat přímé vyznavače těchto knih o dnešní interpretaci jejich textů.

 

Za jakých podmínek je podle vás možné pokojné soužití různých náboženství v Evropě?

 

O tom už diskutovali muslimští představitelé při setkání s papežem Benediktem XVI. a podobné tóny zazněly minulý týden v dialogu náboženských představitelů ve Vatikánu. Jsou to tyto podmínky: Zaprvé účinné respektování důstojnosti lidské osoby, jejích práv, především práva na svobodu svědomí a vyznání. Potom objektivní znalost náboženství toho druhého, která je nezbytná pro vedení dialogu. A také formace mladých lidí k respektu a toleranci.