26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

'Šumava je moje první láska'

27. 3. 2007

|
Tisk
|

Vydání: 2007/13 Proč mladí lidé (ne)vstupují do řádů?, 27.3.2007

Kardinál Miloslav Vlk v centru pozornosti médií. Tak by se daly nazvat první tři měsíce roku, v němž se pražský arcibiskup dožívá 75 let. Před časem si zřídil svou vlastní internetovou stránku, kde publikuje své názory na život české společnosti (a nebere si přitom příliš servítky). Jako bumerang se mu stále vrací zdlouhavý spor o katedrálu a aby toho nebylo málo, dožívá se významného jubilea, kdy bude muset zaslat Svatému otci svou rezignaci na stolec sv. Vojtěcha. A média nenechávají kulatiny pana kardinála chladnými. Jak on sám říká, začínají ho některé noviny svými závěry bavit... Abychom se k nim nepřidali, vypravili jsme se přímo za ním. K rozhovoru nás pan kardinál přijal ráno po návratu ze semináře, kde se spolu s bohoslovci modlil breviář, sloužil mši svatou a pak i posnídal. Věk povinné biskupské rezignace by mu v tu hodinu hádal málokdo...

Vzpomenete si, s jakými plány jste na pražský arcibiskupský stolec před lety usedal?

Bylo to rok poté, co jsem byl jmenován českobudějovickým biskupem. V tu dobu jsem byl na takové okružní jízdě „na zkušenou“ po Rakousku a Německu. Když jsem byl v Mnichově, vatikánský rozhlas oznámil mé jmenování. Místní biskup svolal novináře – a už jsem měl před ústy mikrofon a dělal své první biskupské interview. Po letech jsem si jej vyžádal. Proč o tom mluvím? Už tenkrát jsem jako prioritu uvedl „aktivovat laiky v církvi a snažit se vytvářet živý Boží lid“. Se zmíněným programem jsem tehdy přišel i do Prahy. Tato vize se v posledních letech stává skutečností v procesu obnovy farností jako základní buňky diecéze, kde jsou účast laiků a společenství nezbytné.

Co vás v Praze překvapilo, s čím jste nepočítal?
Byli jsme na konci komunismu velmi naivní a domnívali se, že je nás hodně, velká „síla“. Když jsem tu tak stál, viděl jsem najednou, jak je nás málo, jak je málo sil i připravených odborníků. Bylo to probuzení z naivity. Po zkušenosti závěru komunismu jsem se také domníval, že se v nové době lidé vrhnou do náruče církve a zaplní kostely. Nejvíc mě proto překvapilo, že společnost vzala tak rychle pragmatickou a materiální orientaci. Lidé šli zkrátka najednou jiným směrem a nám se dnes vyčítá, jak jsme promarnili šance a nevyužili situaci.

Cítíte to jako dluh, respektive jsou věci, které se nepovedly?
Když zpytuji svědomí, vidím, že jsme nebyli dostatečně připraveni na tak širokou svobodu a možnosti, které se otevřely. Nikdo z nás „nestudoval na biskupa“, byli jsme formováni praxí v komunistické totalitě. Doba tenkrát žádala svědectví a zkušenosti, což měly být základní způsoby, jak se se společností setkávat. Asi jsme také ne zcela správně vybírali priority. Dnes se nám předhazuje, že jsme hovořili o majetku. Do nové svobody jsme ale neměli dost „materiálního vybavení“, a proto jsme chtěli majetkové vyrovnání. Byla to i otázka práva a spravedlnosti. Jenže se z toho stala v očích veřejnosti „chamtivost církve“, která chce být bohatá. Problém je, že komunismus zničil právní cítění lidí, kteří se neptali, komu a proč majetek patří, ale „na co ho potřebují a proč budou bohatí“. Tato rána je pořád otevřená a je to vidět i v souvislosti se sporem o pražskou katedrálu.

Novináři už nějaký čas spekulují o vaší rezignaci...
Spekulovat není o čem. Církevní právo i další normy mluví úplně jasně. Když biskup dosáhne 75 let věku, je povinen podat do rukou papeže demisi. Musím to udělat do 17. května, kdy mám narozeniny. Když jsem byl na návštěvě Ad limina a mluvil se Svatým otcem, tak jsem téma své demise nadhodil a on se usmál a ukázal na sebe – udělal takové gesto: „No a co já, já jsem daleko starší.“ Praxe je taková, že Svatý otec demisi přijme a biskupovi většinou napíše, aby ještě dva až tři roky pracoval. Záleží i na tom, jak biskup svůj rezignační dopis napíše – zda tak rozhodně, že papež uvidí jeho touhu odejít.

Jak napíšete dopis vy?
Už jsem několikrát řekl, že bych rád odešel do důchodu. Mám za sebou mnoho let nelehké duchovní služby v komunismu a posledních 17 let po pádu totality to také nebyla procházka růžovým sadem. Byla to taková stavba na zelené louce. Všechno bylo zničené. Bylo nutné se věnovat problematice laiků v církvi, obnově společenství. Byly tu problémy jako podzemní církev, často extrémní proudy uvnitř církve, pražská teologická fakulta, boj o svobodu církve se státní správou. Můžu zkrátka poukázat na to, že je za mnou i mými spolupracovníky kus odvedené práce, i když to zdaleka neznamená, že je zvládnuté všechno. Do důchodu bych ale šel rád. Ne proto, že už bych nechtěl dál pracovat, ale chtěl bych být zbaven tíhy zodpovědnosti a stresu své služby.

Co byste podnikl nejprve, kdybyste se v tom důchodu ocitl?
Vyrazím na Šumavu.

Čím je vám tak blízká?
Je to moje „první láska“. Po třech letech „sekretářování“ u biskupa Hloucha mě na první místo poslali do Lažiště. Jsem kluk z venkova a tohle byl „echt“ venkov a já hned navázal blízké vztahy s tamními lidmi, kterým jsem rozuměl a oni mně. Šumava a Lažiště mi zůstaly v srdci: ten obrovský klid a krása přírody. Kdysi jsem tam pomohl jedné rodině ke koupi venkovské chalupy v klínu lesa, u potůčku, takže u nich mám teď místo, kam můžu složit hlavu a nepozorovaně pobývat, zmizet do lesa a kochat se výhledem na Lažiště – zkrátka odpočívat.

Dobře, tak Šumava na čtrnáct dnů až měsíc. A pak?
Pak se budu rozhlížet, jak si uspořádám den a práci. Samozřejmě bych chtěl být svému nástupci k dispozici. Rozhodně ale nebudu bydlet na arcibiskupství. Nechci tady „strašit“. Ohlédnu se zpět, dám dohromady všelijaké své projevy, budu psát možná i paměti. Profesí jsem archivář a to mě také pořád ještě přitahuje. Sedmnáct let jsem angažovaný v evropské ekumeně, na úrovni biskupů Evropy, každoročně shromažďuji biskupy a přátele díla Mariina. Tyto kontakty a činnosti rozhodně s penzí neodstřihnu. Chci také vyrážet podle potřeb svého nástupce na návštěvy farností, vést duchovní obnovy a cvičení pro kněze i laiky, protože jsem plný nápadů.

Můžete přiblížit, jak se vybírá nový biskup?
Papež nejmenuje biskupy jen tak ze své vůle a jak se mu zachce, ale naslouchá návrhům zdola. Když se vybírá světící biskup, pak je iniciativní hlavně sídelní biskup – dává návrhy do rukou nuncia a poté se rozbíhá tzv. kanonický proces. Konzultují se biskupové, kapitula, vybraní laici, lidé z teologických fakult a tak dále. Celkem asi 50 konzultantů. Ti samozřejmě mohou navrhovat i další kandidáty. Nuncius pak vše vyhodnotí, seřadí a pošle do Říma Svatému otci. Ten pak spolu s kongregací pro biskupy vybírá a většinou volí jednoho ze tří kandidátů na předních místech, ale může vybrat třeba i někoho úplně jiného.
Pokud jde o volbu biskupa nové dicéze, většinou má v rukou iniciativu nuncius a probíhá stejný proces, který jsem zmínil. A když jde o nástupce biskupa, který dává demisi, tak dotyčného navrhuje nejen nuncius, ale i odcházející biskup – a jeho hlas je jistě slyšen. Říká, koho by si přál za svého nástupce, protože vybudoval určité dílo a každý je přirozeně rád, když jeho práce pokračuje dál. Ale jak jsem řekl – papež je v konečném rozhodování svobodný.

V tisku se objevují spekulace o vašich návrzích kandidátů na svého nástupce. Navrhl jste někoho?
Ano, takový dopis se třemi jmény jsem poslal, ale týkal se světícího biskupa. A ten návrh jsem dal už minulý rok.

Spekuluje se o jménech, řeknete nám je?
To víte, že ne! (smích) Kanonický proces je pod přísným tajemstvím a tresty za vyzrazení. Ne snad proto, že by se tím rozhodování nějak kazilo, ale objevuje se řada jmen a nebylo by příliš taktní, kdyby se pak říkalo, že ten či onen nebyl vybrán. Tajemství tedy chrání jednotlivé kandidáty.

Přesto – asi těžko lze věřit domněnkám tisku, že by se mezi vašimi návrhy mohl objevit například Václav Wolf...
Tomu se usmívám. To je právě znamení, jak světská média vůbec neznají vnitřní situaci v církvi.

Rok vašich pětasedmdesátin nepatří rozhodně k těm klidným. Přinesl mj. i nepříjemné rozhodnutí soudu ve sporu o svatovítskou katedrálu. Proč je pro církev tak důležitá?
Slovo katedrála je odvozeno od „katedra“, což je učitelský stolec biskupa. I na fakultách jsou katedry, učitelská místa pro vedoucí odborníky. A v katedrále zase stojí katedra biskupa. Mohli bychom také říci, že je to srdce diecéze, neboť se tam většinou světí kněží, každý Zelený čtvrtek se tu pak shromažďují k obnově svých slibů, světí se zde oleje pro udílení svátostí, které se odtud jakoby rozlévají.

Tento duchovní rozměr ale často společnosti uniká...
V posledních letech, když píšu články nebo poskytuji rozhovory, si uvědomuji, že mám před sebou posluchače, kteří jsou jako „z jiného světa“. Nemyslím to zle, mají zkrátka jinou mentalitu. Svět vidí jen horizontálně – jejich pohledu chybí vertikála, duchovní dimenze. Já se ale nemohu zříci své identity křesťana a věřícího člověka, který počítá s Bohem, jeho působením a mocí. A potom je problém najít řeč, jež by obsahovala toto jádro a zároveň byla srozumitelná. Někteří lidé nemají v krvi ani některé hodnoty, takže když o nich mluvím, připadám si, jako bych hovořil se slepým o barvách.

Pokud se vyjasní vlastnická práva a katedrála zůstane církvi, lze potom uvažovat o společném spravování se státem?
Svatovítská katedrála je symbolem hlavního města i státu. Tuto hodnotu katedrály cítí všichni, i když je zvláštní, že z velké části nevěřící národ (jak říkají statistiky) chce mít za svůj symbol kostel. Katedrála je symbolem minulosti, která byla poznamenána úzkou spoluprací krále a církve. Král potřeboval katedrálu k tomu, aby tam byl arcibiskupem korunován. Ten mu dával pečeť na jeho královskou nebo císařskou moc. Je otázka, nač dnes potřebuje společnost nebo Kancelář prezidenta republiky – kromě zmíněného symbolického významu – katedrálu.
Co se týče spolupráce ve správě katedrály, tak se obecně ví, že jsem před řadou let tohle gesto udělal a nabídl katedrálu do společné správy nebo do správy státu. Tehdy byl premiérem Václav Klaus, který tento návrh nepřijal, protože jsem chtěl, aby to bylo uspořádáno darovací smlouvou, zatímco on to chtěl prostřednictvím zákona.

A v čem byl problém?
Darovat katedrálu znamená mít ji nejprve v majetku – nelze darovat něco, co mi nepatří. Musí patřit církvi, aby mohla být darována státu. Na formulaci darovací smlouvy jako vlastník mám vliv, mohu si klást podmínky. Smlouva se pak promítne do pozemkových knih. Udělat to zákonem je pro církev nevyhovující, protože by do jeho přípravy neměla zasáhnout, přestože by byla majitelem. Vláda by podala třeba pěkný návrh, který by parlament – současný nebo kterýkoli příští – mohl měnit. Napřed proto musí být jasně určeno, komu co patří, abychom věděli, co společně spravujeme.
V současné době je hlavním problémem takzvaného „předávání katedrály“ skutečnost, že vybavení katedrály, jako jsou lavice, oltáře, sochy, obrazy, lustry, ale i svatovítský poklad, patří církvi. To je problém, který Nejvyšší soud neřešil – rozhodl o vrácení soudního procesu k nižším instancím. Ale o vrácení katedrály a zvláště o skutečnosti, že v katedrále je vnitřní vybavení, které patří církvi, výslovně nerozhodl. Vrácení tedy není jednoduché, jak si někteří mysleli. Proto nyní probíhají jednání.
Připravili JIŘÍ MACHÁNĚ, JAN PAULAS


Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou