26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Stačí mít srdce otevřené a věřit...

2. 1. 2008

|
Tisk
|

Vydání: 2008/1 Katolický týdeník v proměnách času, 2.1.2008

„Vaše dcera má v koleně osteosarkom. Jedná se o jednu z nejhorších variant rakoviny kostí. Mohli bychom nohu amputovat, ale naději na přežití jí tím prodloužíme o pouhých šest měsíců.“ Takovou krutou pravdou kdysi omráčil profesor Quintino Mollica rodiče malé Delízie. Té Delízie, jejíž následné zázračné uzdravení bylo v roce 1989 uznáno jako jeden z necelé stovky lurdských zázraků.

Bylo vám necelých jedenáct let, když nemoc propukla. Co si z té doby vybavujete?

Všechno začalo tím, že mě jedno ráno hrozně rozbolelo koleno. Maminka si ale myslela, že se mi jen nechce do školy, tak tomu nepřikládala velký význam. Při vyučování už byla bolest nesnesitelná a paní učitelka zavolala mamince. Nemohla jsem téměř vůbec chodit. Absolvovala jsem celou řadu vyšetření, rentgenů, odběrů... Profesor Quintino Mollica, velice uznávaný ortoped nejen v italské Catánii, pak sdělil mým rodičům, že vlastně umírám. Snad jedině amputace by mohla na čas oddálit jinak nevyhnutelnou skutečnost.

K amputaci nakonec nedošlo, proč?
Tatínek tak rozhodl. Když zjistil, že by amputace vlastně nic nevyřešila, nechtěl, aby mě v posledních měsících života zbytečně trápili. Úplně se z toho chudák sesypal a hned mě z nemocnice odvezl.

Vaši rodiče ovšem nerezignovali...
Nemohli diagnóze uvěřit, a tak mě nechali vyšetřit u několika dalších specialistů. Ovšem závěry všech byly totožné s názorem profesora Mollici. Je to osteosarkom – nedá se nic dělat.

Vy sama jste věděla, co se s vámi děje?
Věděla jsem, že jsem nemocná a zhoršuje se to. Jak vážné to ale je, jsem netušila. Bylo mi jen divné, že jsem šla ke svatému přijímání dříve, než jsem měla. Dnes vím, že moji rodiče chtěli, abych – dříve než zemřu – přijala alespoň jednou Tělo Páně.

Vaši rodiče byli asi hodně věřící... to oni vás odvezli do Lurd?
Rodiče v Boha tenkrát věřili tak nějak po svém. Uznávali, že je Bůh nad námi, ale do kostela moc nechodili. Na nápad s cestou do Lurd přišla moje kmotra. Když viděla, že jsem ulehla na lůžko, už téměř nechodila a lékaři mi nedávali žádné naděje, řekla mé mamince, že by mě měli zavézt do Lurd. Nejsem si jistá, ale myslím, že má matka o Lurdech předtím ani neslyšela. Jela tam se mnou, protože nás tam poslali, ale nevěřila v uzdravení. Dokonce Madonu ani nežádala o pomoc. Říkala mi, že jí bylo divné, že bych právě já měla být v Lurdech uzdravena.
Celou cestu zařídila má kmotra. I peníze na cestu sehnala. My byli chudí a takové výdaje bychom si nemohli dovolit. Pomohli nám tenkrát nejen příbuzní a známí, ale i „cizí“ lidé. Celé naše městečko se spojilo a podpořilo mou cestu nejen finančně, ale především modlitbou.

Cestovala jste tedy do Lurd, ovšem tam k žádnému zázraku nedošlo...
Je to tak. Můj zdravotní stav se vůbec nezlepšil. Ba právě naopak. Po návratu jsem ulehla úplně. Byla jsem apatická, přestala jsem skoro úplně přijímat potravu, hubla jsem před očima. Tedy až na jeden prosincový večer, kdy byl u nás na návštěvě můj strýc, maminčin bratr, žijící v Turíně. Chtěl se trochu projít a já řekla mámě, že půjdu také. Ta byla samozřejmě proti, věděla, jak moc jsem slabá. Nakonec jsem ji ale přesvědčila. Na vycházce jsme byli poměrně dlouho. Po návratu jsem ulehla a už více nechodila. Následovaly dva měsíce, které jsem prožila téměř v agónii. Vypadalo to, jakoby život ve mně pomalu uhasínal. Maminka už pro mne měla připraveno oblečení do rakve.Ovšem přesto přes všechno mi nepřestávala dávat na nohu obklady s lurdskou vodou.

Kdy došlo k obratu?
Asi po dvou měsících. Probudila jsem se a řekla mamince, že je mi dobře, že chci do školy, že chci ven. Nedokážu to vysvětlit, ale cítila jsem se zdravá. Máma si myslela, že blouzním. Když ale viděla, jak jsem se posadila a pokoušela se vstát, začala věřit, že se skutečně něco stalo.

Zázrak...
Ano. Tenkrát jsem to však ještě nevěděla. Myslela jsem si pouze, že jsem se normálně uzdravila. Což následně potvrdilo i několik rentgenů a kontrolních vyšetření. Po osteosarkomu nebylo ani památky.

Co tomu říkal profesor Mollica?
Když mě uviděl, nevěřil svým očím. Myslel si, že už jsem po smrti, ve svých soudech byl zdrženlivý. Měla jsem v té době podstoupit operaci „nemocné“ nohy. Šlo o nepatrný zákrok - bylo zapotřebí ji srovnat, jak byla postižená nádorem, rostla křivě. Obrátila jsem se právě na profesora Mollicu, protože jsem mu důvěřovala. On ale odmítl. Měl strach dát ruce tam, kde byl nádor, který tam jistě byl, vždyť on sám jej správně diagnostikoval. Neměl odvahu, řekl ne.

Takže vás neoperoval?
Tenkrát ne. Až po delší době, která se mu už zdála dostatečně dlouhá vzhledem k času stanovenému v takových případech pro přežití pacienta. Učinil malý zásah a nohu srovnal.

Svěřil se vám někdy s tím, co si o vašem případu myslí on – jako představitel lékařské vědy?
Čestně přiznával, že nemá odpověď na to, proč došlo k uzdravení. Protože prý ještě i v dnešní době, kdy jsou léčebné metody mnohem účinnější, diagnóza rychlejší a přesnější, je šance na přežití stále stejná – je to pět či šest let. Takže to, že ještě po dvaceti letech žiji, je věc, kterou neumí vysvětlit. Měl prý pravdu ten, kdo tuto okolnost definoval jako mimořádné uzdravení, protože není vysvětlitelná vědecky. No a kdo věří a má víru, může je definovat také jako zázrak.

Opatrní ve svých soudech byli i odborníci z lurdské komise lékařů. Celých pět let zkoumali tento případ...
Ano, pravidelně při každé mé návštěvě Lurd jsem absolvovala lékařská vyšetření a kontroly. Zkoumaly mě lékařské kapacity z celého světa. Poté, co bylo prokázáno, že mé uzdravení nemá vědecké vysvětlení, je okamžité, dokonalé a definitivní, bylo uznáno jako zázrak.

Jak jste zprávu o zázraku přijala vy sama?
Musím říci, že z té doby mám velice smíšené pocity. Jednak jsem se poprvé dozvěděla, jak to se mnou vlastně skutečně bylo. Hodně jsem uvažovala o tom, jak jsem si to zasloužila. Proč právě já? – ptala jsem se nesčetněkrát. Pak tady byla druhá stránka celé věci... Když se roznesla zpráva o zázraku, stala jsem se středem zájmu nejen médií celého světa, ale i obyčejných lidí. Já, od přírody plachý člověk, jsem najednou měla před sebou zástupy lidí.... V té době jsem se asi uzavřela ještě více do sebe.

Nenapadlo vás, že vaším svědectvím můžete dodat víru v Boží pomoc i jiným nemocným?
Tenkrát ne. Jak říkám, bylo to pro mne nečekané a příliš masové. Až později jsem pochopila, co všechno mohu svým svědectvím dokázat. Moc mi v tomto směru pomohla má kmotra. A pak také návštěvy Lurd. Od mého uzdravení tam jezdím každý rok. Zpočátku to bylo kvůli lékařským vyšetřením, později jsem tam začala jezdit jako členka Červeného kříže. Tam jsem na vlastní oči viděla, jak moc dokáže být mé svědectví přínosné. Může dát naději, protože je to opravdu víra, která nás podpírá v těžkých chvílích. Na to je důležité nezapomenout.

Dá se říci, že nemocní se stali vaším osudem – pracujete jako zdravotní sestra v nemocnici, jste členkou Červeného kříže, jezdíte jako zdravotní doprovod s vlakem nemocných do Lurd... Co vám kontakt s těmito lidmi přináší?
Přibližuje mne každý den víc a víc k Bohu.

Změnil se „po zázraku“ váš vztah k víře?
Vzhledem k tomu, že jsem v té době byla ještě poměrně malá, je těžké srovnávat. Co ale musím říci, že se změnil vztah mé matky, alespoň to ona sama tvrdí. Najednou jako by jí došlo, že skutečně nevíme dne ani hodiny. Dnes děkuje Bohu i za to, že se ráno probudí, že přejde ulici, je s Pánem ve stálém kontaktu.

Dnes jste vdaná, máte vlastní rodinu. Jak ta reaguje na to, co se přihodilo?
Můj muž to věděl a dětem jsem vše říkala po kouskách – přiměřeně jejich věku. Jednak jsem nechtěla, aby se to dozvěděli od cizích, a pak také proto, že jsem měla v úmyslu alespoň částečně je ušetřit toho všeho, čím jsem ze strany médií prošla já.

Děti, které máte, jste adoptovali. Necítila jste se v tomto směru Bohem ošizená, že vám nedal vlastní?
Ne, Bohem ošizená jsem se necítila. A pak, děti jsou naše, i když jsme je na svět nepřivedli.

Přesto ale, prosila jste Boha za vlastní děti?
Ano a hodně.

Nepřišlo vám to trochu sobecké? Řeknu-li to natvrdo, už se vám jednoho zázraku dostalo, tak co byste ještě chtěla...
Pán řekl: Proste a bude vám dáno. Nikde se nezmiňuje o tom, kolikrát můžeme prosit. A tak i já jsem opět prosila o zázrak. Boží plány ovšem byly trošku jiné. My jsme ale přesto nebo právě proto šťastní – vždyť máme tři úžasné děti.

Z vašeho života je zřejmé, že se nemáme bát prosit Boha i o zázraky...
Zcela jistě. A nejen o ty fyzické. Nesmíme zapomenout, že také zázraky duchovní jsou velmi důležité. Jsem přesvědčená, že každý z nás prožíváme chvíle, ve kterých se nám dostává spousty milostí, jež samy o sobě mohou být zázrakem a nebo k němu dokážou napomoci. Stačí jen mít srdce otevřené a věřit...



DELÍZIA CIROLLI – narodila se 17. 11. 1964 na Sicílii v městečku Paterno jako nejstarší ze čtyř dětí. V 11 letech u ní lékaři zjistili jednu z nejhorších forem rakoviny kostí, kterou není možné nijak vyléčit. Od 7. do 11. srpna 1976 pobývala v Lurdech, kde absolvovala veškeré procedury – navštívila jeskyni, vykoupala se v bazénech. Nic nepomohlo, ba právě naopak, nové rentgenové snímky potvrdily zhoršení zdravotního stavu. V půli prosince 1976 přestala jíst – vážila necelých 24 kg. Její zdravotní stav se ale najednou rapidně zlepšil – i přesto, že její nemoc nebyla nijak léčena a nebyly jí ordinovány žádné léky. Nevysvětlitelné uzdravení Delízie bylo uznáno církví jako zázrak v červnu 1989. Delízie se i dnes těší dobrému zdraví, je vdaná, se svým mužem adoptovali tři děti a společně dál žijí v městečku Paterno na Sicílii.


Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou