Vydání: 2010/10 Alois Jirásek, 2.3.2010, Autor: Karel Tejkal

Je to patrně nejslavnější rozhlasová reportáž. Natočil ji v roce 1957 v Brně Přemysl Matula, líčí v ní operaci srdce těžce nemocného třináctiletého chlapce Petra Bělousova a všem rozhlasovým novicům ji moudří šéfové doslova otloukali o hlavu: „To je reportáž! Tak se to dělá!“ I dnes by měli pravdu – tento povýtce rozhlasový žánr schází na úbytě, reportérů neslyšet. Ke své hanbě doznávám, že ani mě desítky let nenapadlo zajímat se o Petrův osud, položit si tu nejprostší otázku: Přežil jednu z prvních operací srdce u nás? Jaký byl jeho další osud? Až před pár lety jsem se nesměle, doufám taktně, ve vysílání zeptal. Jen jsem došel ze studia do redakce, zvonil telefon: „Tady Bělousová, předávám manžela.“ Prožíval jsem jeden z nejsilnějších okamžiků své půlstoleté rozhlasové dráhy. Příští den jsem jel do Brna a náš rozhovor od té doby pokračuje. Z očí do očí, a díky internetu i po síti. Také letos jsem PetrU Bělousovi popřál do nového roku a zajímal se…

Pane inženýre, jak se vám daří na počátku letopočtu 2010, třiapadesát let poté?

Děkuju za optání, dobře. Právě jsem se vrátil z Třeboně, kde jsem přednášel o technikách emoční svobody, druhý den jsme u nás doma vedli soukromé školení o korejské medicíně su jok. Společně s ženou se zabýváme, jak se říká „na plný úvazek“, metodami, které harmonizují lidský organismus – jezdíme po vlastech českých i slovenských přednášet, zájemci nás navštěvují i u nás doma. Shromažďujeme a šíříme dál informace a rady, jak si pomoci při různých zdravotních problémech, jak se rozumně stravovat, a to vědomosti jak od lékařů a dalších odborníků, tak i od prostých moudrých lidí. Jak praví jedna východní moudrost: Je-li žák připraven, učitel se vždy najde. A tak si i nás nacházejí různé nové zajímavé a účinné metody zkvalitňování života. Opravdu jsme v jednom kole.

A co srdce?

Před pár lety začalo trochu zlobit, objevovalo se nespecifické bušení, puls až 200 za minutu, flutter síní, což je vzácnější porucha srdečního rytmu. Byl jsem přesvědčen, že problémy vyvolávají stresy z práce ve školství – v té době jsem učil na střední a vyšší škole informačních a knihovnických služeb. Odešel jsem proto do předčasného důchodu a pomohlo to.

Kdy jste slyšel poprvé tu slavnou rozhlasovou reportáž?

Až po pár týdnech, když jsem se vrátil z ozdravovny. A z líčení pana Matuly jsem se dozvěděl, že když se mě po operaci ptali, zda je slyším a vidím, neodpovídal jsem, jenom jsem maličko zakýval hlavou. Všichni mi připadali jako z jiného světa, z hrudníku mi trčely různé hadičky a trubičky, všechno mě bolelo, bál jsem se zakašlat, to byla opravdu veliká bolest, usínal jsem na malé chvilky, a když jsem se probouzel, pořád jsem se ptal, jestli už je zítra. Slíbili mi totiž, že za 24 hodin mi to všechno odstraní. A teprve až při poslechu té reportáže jsem pochopil, jak unikátní operaci, doslova průkopnickou, jsem podstoupil.

Umíte i laikům popsat, co vám bylo?

V srdci jsem měl díru. Odborně řečeno, šlo o defekt síňového septa. Profesor Jan Navrátil to v reportáži dokázal stručně vyložit: „Srdce má čtyři dutiny, a to dvě síně a dvě komory. Pravá síň je od levé oddělena přepážkou zvanou síňové septum. Také mezi pravou a levou komorou je přepážka, ta se jmenuje komorové septum. Krev přitéká z těla do pravé síně, odtud se dostává do pravé komory, která ji vypuzuje do plic, kde se okysličuje a zbavuje kysličníku uhličitého. Z plic se krev vrací do levé síně a z ní do levé komory, která ji vypuzuje do aorty, z aorty pak teče okysličená krev tepnami do tkání a orgánů těla. Defekt síňového septa, což je vrozená vada, je otvor o průměru několika centimetrů v síňovém septu. Většina krve, která přitéká z plic do levé síně, neteče pak svou přirozenou cestou do levé komory a dále do aorty, nýbrž otvorem v septu do síně pravé a odtud přes pravou komoru zpět do plic. Většina krve proto koluje mezi srdcem a plícemi a nedostává se do ostatního těla. Srdci je tím ukládána nadměrná práce, unaví se a selže. Průměrný věk nemocných s touto srdeční vadou je pouhých 33 roků. Napravit tuto vadu lze jen operací: zastavit krevní oběh, otevřít srdce, vyprázdnit z něho krev a v prázdném srdci otvor v síňové přepážce sešít.

Věděli rodiče, co vás čeká?

Všechno určitě ne, byla to unikátní operace – a také mimořádně riskantní. Vždyť to nebylo tak dávno, co si lidé mysleli, že v srdci sídlí duše člověka, a tudíž je nedotknutelné. Ještě v době, kdy začínal vysílat rozhlas, bylo možné takový názor slyšet. Teprve v roce 1944, kdy jsem se narodil (je to taková zvláštní shoda náhod), lékaři ve Stockholmu odstranili dvěma pacientům vrozenou poruchu srdeční – zúžení aorty na začátku její sestupné části. Já se do nemocnice docela těšil, řekli mi, to vůbec nebude bolet, uzdravím se a opět budu moci hrát s kluky fotbal, takže jsem to bral jako malé zajímavé dobrodružství. A připadal jsem si důležitě, protože spolužáka, který krátce předtím absolvoval banální operaci slepého střeva, jsem obdivoval jako hrdinu.

V čem bylo největší riziko?

V čase. Krevní oběh lze při normální tělesné teplotě zastavit nanejvýš na dobu tří minut. To je ale příliš málo času pro operaci srdce. Na delší dobu – alespoň osm až deset minut – lze krevní oběh zastavit pouze v hypotermii, tedy při tělesné teplotě snížené na sedmadvacet až osmadvacet stupňů. Dnes to asi není příliš velký problém, ale tenkrát, před více než padesáti lety, to vyřešili prostě: uložili mě do ledové lázně a ochladili na 27 stupňů tělesné teploty. Profesor Navrátil prstem otvor o velikosti půldruhého krát dva centimetry nahmatal a stručně řečeno tu díru ve spolupráci s asistenty Brázdou, Vítkem a Bednaříkem sešili. Vím, že pár vět nemůže vystihnout jejich úžasnou práci, o které rozhlasový reportér řekl: „Člověk by se měl v této chvíli poklonit – a mlčet.“ Já před panem profesorem Janem Navrátilem smekám a skláním se dodnes.

Setkávali jste se po operaci?

Chodil jsem na pravidelné kontroly a vždy jsem si uvědomoval, jak vzácný je to člověk. Pacient byl pro něho vším. Ale u tehdejších představených to měl špatné. Pracoval v brněnské nemocnici svaté Anny, v jejím areálu byla krásná kaple a do ní chodil pan profesor, věřící a zbožný člověk, před každou operací meditovat, zklidnit se, nabrat duševní sílu. Vedení mu v tom bránilo, on se ale odmítl podvolit, a tak následovala nedůstojná šikana. Při jedné kontrole jsem slyšel, jak sestřička oznamuje panu profesorovi, že nadřízení jí odmítli vydat složky pro ukládání chorobopisů, protože pro pana profesora prý nemají peníze. Ani se nedivím, že jeden z největších českých lékařů pak přijal nabídku z Vídně, kde dostal k dispozici moderní sanatorium.

Jak dlouho jste se vracel do normálního života?

Řekl bych, že docela rychle. Užíval jsem si všech radostí naplno, srdce fungovalo bez potíží, i fotbal jsem zase mohl hrát. Dokončil jsem gymnázium, kde jsem poznal svoji budoucí ženu. Vymetli jsme spolu všechny možné plesy i taneční, protože jsme chodili předtančovat, což byl nejlepší způsob, jak se dostat na drahý ples. Dále jsem vystudoval vysokou školu, obor technická kybernetika se zaměřením na samočinné počítače, a postupně jsem prošel všemi generacemi počítačů, které u nás kdy byly. Dodnes vzpomínám na český tranzistorový počítač ZPA 600, což byla unikátní mašinka, řekl bych na vyšší úrovni než tehdejší americké počítače, které se mohly tenkrát jít schovat. Seznámil jsem se se širokou paletou sovětských počítačů, které se k nám začaly dovážet, což byly sálové počítače, opravdu sálové – tělocvičny plné skříní, hluk jako v kotelně, a když se spustila tiskárna, lidi na sebe museli řvát, aby se vůbec slyšeli. Byly to dobrodružné doby, časy poznání a krásné práce, žil jsem – a stále žiju – naplno. Každý večer děkuji nebeskému Otci, matce Boží Marii a svému andělu strážnému za vše, co dělají pro mne, pro moji ženu, naše dva syny a jejich rodiny.

K víře jste dospěl sám, nebo vás ovlivnili rodiče?

Byl jsem pokřtěn v pravoslavné církvi – a ve škole jsem s tím měl potíže. Při hodinách náboženství, tenkrát se ještě běžně vyučovalo, jsem musel odejít ze třídy a čekat na chodbě. Tento projev nepochopení nebo netolerantnosti zanechal v mé dětské duši škraloupek. Ale měl jsem štěstí, že jsem potkal vynikajícího katolického kněze, exercitátora a lékaře P. Ladislava Kubíčka. Zúčastnil jsem se spolu s manželkou v Litoměřicích týdenního duchovního cvičení, které vedl. Při mši jsem ale nechodil ke svatému přijímání. P. Kubíček se ptal na důvod, a tak jsem mu pověděl o svém pravoslavném vyznání. Odpověděl, že v tom nevidí problém, poskytl mi svátost smíření a při mši mi podal eucharistii jako ostatním. Ladislav Kubíček byl pak na své faře v roce 2004 brutálně zavražděn. Manželka je jinak katolička – dominikánská terciářka. Občas s ní navštívím jejich společenství, kam mě stále srdečně zvou. Jsem přesvědčen, že církví je více, Bůh pouze jeden.