Vydání: 2020/15 Biskupové: zapalte svíčku, 7.4.2020, Autor: Radek Gális

 
 
Nejde o fakultu, pro tento post je spíše důležité vybrat vhodnou osobu. Ale zda jsem byl vhodným kandidátem, ať posoudí jiní. Někdo může být výborný děkan fakulty, ale jako rektor univerzity není optimální, protože je úzce zaměřený. Mně pomohlo, že jsem původně chemik, takže chápu přírodovědce lépe, než by se od děkana teologické fakulty čekalo.
Nevím, jestli nejlepší, ale rozhodně pozitivní je, že se setkáte se spoustou zajímavých lidí a že můžete mnoho zajímavého ovlivnit.
Přiznám se, že se cítím velmi fyzicky a psychicky unavený. Osm let děkanování a čtyři roky rektorování mě dost vysílily. Poslední roky byly velice zajímavým a složitým obdobím: ovlivnily je novela vysokoškolského zákona, demografický pokles nebo největší podfinancovanost univerzit. Když jsem nastupoval, rozpočet univerzity klesal a peněz bylo málo. Za mého vedení šlo tedy o to, nic nepokazit a dostat univerzitu postupně zpátky nahoru, což se, myslím, podařilo.
Některé věci jsem začal vidět barevněji a z více stran, potkal jsem spoustu zajímavých lidí. Každá taková zkušenost je dobrá. Pozice rektora mi pomohla i z hlediska profesionální zkušenosti – ne jako badatele a učitele, nýbrž jako univerzitního organizátora, člověka pracujícího v administrativě a působícího v různých vědeckých a redakčních radách. Hlavně ale doufám, že mé působení trochu pomohlo univerzitě a že se něco podařilo vykonat, o čemž svědčí různé dosažené ukazatele a odpovídající hodnocení.
S mnohými jeho postoji souzním a vždy jsem mu v těchto věcech fandil. Byl jsem ale osobně zdrženlivější – i proto, že jsem se poučil. Když už jde o celou instituci, mým primárním úkolem není občanský aktivismus, nýbrž politické vyjednávání. Rektor je mnohem víc politik než prostý občan. Mým úkolem je jít si podat ruku i s lidmi, kterých si sice moc nevážím, ale jsou v určitých funkcích a musím s nimi vyjednávat. Každý však má jiný styl, který nikomu neberu. Libor Grubhoffer nebo Mikuláš Bek byli oba aktivističtí rektoři, jiní rektoři jsou spíše diplomatičtí.
 
Zvaný jsem sice byl, ale nejezdil jsem, neboť pořád nebyl zván rektor Masarykovy univerzity Mikuláš Bek. My rektoři jsme drželi basu. Když nebyli pozvaní všichni, nezúčastní se nikdo. Někteří ale dohodu vždy porušili. Až loni jsem na Hrad poprvé jel, jelikož byli zváni všichni (Mikuláši Bekovi totiž vypršel mandát). Když pozval prezident všechny, považoval jsem za vhodné přijít. Nejsem totiž zvaný Milošem Zemanem jako Tomáš Machula, nýbrž účastním se jako rektor univerzity na pozvání prezidenta republiky. Jakkoliv se můžu kriticky vyjadřovat nebo si cokoliv myslet, v tomto případě zve úřad jiný úřad, a zdálo se mi tudíž rozumné pozvání přijmout.
Od začátku jsem byl přesvědčen, že se případně stanu rektorem pouze na jedno období. Byl jsem sice vybízen, abych kandidoval znovu, jenže v mém případě jde o zásadní sebereflexi. Po dvanácti letech ve vysokých funkcích si potřebuju zcela odpočinout. Navíc jsem hlavně učitel a srdce mě táhne ke studentům. Ve vrcholných manažerských pozicích mi není úplně dobře. Zkrátka jsem cítil, že už to není ono.
Čtyři roky rektorování jsem chápal jako východisko z nouze, ale snažil se funkci vykonávat co nejlíp. Fakt, že jsme získali institucionální akreditace, prošli změnami po novele vysokoškolského zákona, že naše fakulty uspěly v hodnocení českých univerzit i v mezinárodních žebříčcích, svědčí o tom, že se nám poslední roky daří.
Cítil jsem obrovskou podporu ze strany manželky, ale i pochopení ze strany dětí. Rozhodně mě nepřemlouvaly, abych pokračoval. Snad se i trochu těší, že teď budeme mít na sebe víc času, i když jsem se jako rektor snažil rodinu nezanedbávat.
Rád chodím po lese, pěstuji kaktusy a zabývám se letadly, stavím v malém měřítku jejich modely.
Budu se věnovat výuce na Katedře filozofie a religionistiky na teologické fakultě a těším se, že budu mít více času na doktorandy. Rád bych nově akreditoval společný filozofický program se španělskou Salamancou a posílil spolupráci s Akademií věd a Filosofickým ústavem. Budu pro univerzitu pracovat zas trochu jinak.
Měl bych se stát prorektorem pro vnitřní hodnocení, požádal mě o to nový rektor profesor Bohumil Jiroušek. Jeho práce v prorektorském úřadě si velmi vážím, nemohl jsem mu říct ne.
Jsem konvertita, i když jsem byl pokřtěný jako malé dítě, což se na Moravě, odkud pocházím, běžně dělalo. Ptal jsem se rodičů, po kterém světci mi dali jméno. Odpověděli mi, že jsem Tomáš po prezidentu Masarykovi. Říkal jsem si: Masaryk přece ještě svatořečený není. Masaryk se ale narodil 7. března na svátek sv. Tomáše Akvinského, takže ho měl jako křestního patrona (v novém kalendáři má sv. Tomáš Akvinský svátek 28. ledna – pozn. red.). Takže jsem Tomáše Akvinského přijal za svého přes T. G. Masaryka.
Jeho hlavní díla známe velice dobře, ale řadu dalších ne. Můžeme je promýšlet v nových souvislostech, některé se dají aktualizovat. Představte si třeba tzv. migrační krizi, která tady byla a stále trvá. Je otázkou, komu máme pomoci dřív, protože o pomoc žádá velká spousta lidí. Existují lidé, kteří už jsou u nás, další tlučou na hranice Evropské unie a pak jsou ti, kteří by se sem rádi vypravili, jakmile to půjde. Spousta lidí na světě je na tom špatně. Jedni se ocitli ve válečných konfliktech, další žijí v zemích, kde je špatná vláda a nemají co jíst. Jiní přežívají v zemích, kde se nemůžou realizovat, protože v nich vládne jiné náboženství či jiná ideologie. Máme jako Evropané dřív pomoci lidem, kteří jsou křesťané, nebo aspoň ateisté jako my, a ne třeba muslimům či hinduistům? Tedy těm, kdo nám jsou bližší a s nimiž máme něco společného? Podobná rozhodnutí se řešila od starověku a hlavně ve středověku. Jde o otázku tzv. řádu lásky. Nemůžeme pomoci všem, ale komu pomoci dřív?
Nelze odpovědět několika slovy. Prvně ať pomůžu těm, k nimž mám přirozenou blízkost a z ní vyplývající závazky, což v případě migrantů a uprchlíků může být spřízněnost hodnotová a kulturní, že zastáváme stejné postoje. Druhou věcí ovšem je, abychom na pomoc měli nejen peníze, ale i síly. Takzvaný řád lásky musí vzít do úvahy i skutečnost, že když sem přijmeme hodně lidí, kteří ale nebudou respektovat zdejší kulturu a budou si zakládat vlastní izolované enklávy, můžeme naopak dostat do kritické situace lidi, k nimž máme ty nejužší vztahy, tedy naše bližní, příbuzné a sousedy.
Argumentů a různých hledisek je opravdu hodně a každá situace není stejná. Máme odpovědnost nejen za lidi venku, ale i za lidi tady. Politik se musí dívat, jak pomoci chudákům, kteří žijí ve velké bídě či v nebezpečí ohrožující život, zároveň musí brát v úvahu mezinárodní dohody i fakt, jak pomoc změní naši společnost. Dopad jeho rozhodnutí není jednoduchý. Konec konců už Aristoteles říkal, že každá disciplína má tolik jistot, kolik umožňuje její předmět. Předmětem zkoumání etiky jsou svobodně jednající lidé, což není moc jistý předmět. Každý z nás je trochu jiný. Snažíme se o to nejlepší, co jde, ale málokdy jsme si jisti, zda skutečně to nejlepší děláme.
Může změnit hodně. Už Starý zákon ukazuje obrovskou pedagogickou sílu katastrof, porážek a nemocí. Odvádějí nás totiž od laciného spoléhání se na vlastní síly a připomínají nám nestálost toho, co naivně pokládáme za neotřesitelné jistoty, jako jsou majetek, mír či stabilní společnost. Každé otřesení těchto jistot nám připomíná, že jedinou jistotou je Bůh.
Ale důsledky pandemie mohou být i méně transcendentní. Hodně podniků možná v nastávajících časech zkrachuje, ale zase se objeví spousta příležitostí a rozvine se nová kreativita. I ve školách teď pracujeme na větším využití jiných způsobů výuky, což by nám bez nakopnutí touto epidemií rozhodně trvalo mnohem déle.
Každá krize je zároveň příležitostí, a jak říkali už antičtí filozofové: Vznik jednoho je zároveň zánikem něčeho jiného. Může to změnit také mentalitu v naší individuální ekonomice. Například mnozí si budou dávat větší pozor, jak hospodaří s penězi, protože může přijít náhlá krize a ohrozit náš pravidelný příjem. Ani politika nezůstane stranou: Máme velký impulz k zamyšlení nad negativními důsledky globalizace. Tím nemyslím jen možnost jezdit do zahraničí, ale spíše skutečnost, že jsme kvůli snižování nákladů přesunuli výrobu podstatných věcí (např. léků) do zemí, které je v krizi přestávají dodávat. Vidíme, že dnes panuje bezradnost a vytrácí se solidarita i na úrovni EU, kde by být měla, natož u asijských zemí, s nimiž nás spojuje prakticky jen zájem obchodní.
Ale chtěl bych odpověď zakončit optimističtěji: Myslím, že při událostech, jako jsou povodně či epidemie, se náš národ dokáže vzchopit a skutky projeví solidární a obětavé cítění. Takže šijeme roušky, pomáháme potřebným, chováme se disciplinovaně a ohleduplně. To znamená, že něco se už i změnilo. Těžká doba ukáže, co je podstatné. Díky za to všem.
Morové epidemie byly ve středověku poměrně běžné, často ovšem nešlo o skutečný mor, nýbrž o jiné infekční choroby, jako tyfus, cholera nebo chřipka. V průběhu středověku je zaznamenáno přes 300 morových epidemií. Epidemie byly tehdy běžnou zkušeností a neměly punc něčeho, co společnost zastihne psychicky nepřipravenou jako nyní. Pro Tomáše tedy nebyl mor ničím neobvyklým. Index Thomisticus slovo mor uvádí dvacetkrát, většinou okrajově. Pro nás je dnes zajímavá věta, kterou Tomáš převzal z Boëthiovy Útěchy filosofie a zaujala ho natolik, že ji ve svém díle citoval několikrát: „Nulla pestis efficacior ad nocendum quam familiaris inimicus.“ Volně přeloženo: „Ani mor neškodí tolik, co nepřítel mezi našimi blízkými.“
Doc. TOMÁŠ MACHULA (nar. 12. srpna 1971 v Kyjově) vystudoval chemii životního prostředí na VŠCHT v Praze, na FF UK a na TF Jihočeské univerzity pak získal doktorát z filozofie a teologie a na FF Univerzity Palackého v Olomouci docenturu. Působil na Katedře filozofie a religionistiky TF JU, kde přednášel filozofickou antropologii, filozofickou etiku a středověkou filozofii, zabývá se především sv. Tomášem Akvinským. V letech 2008–2012 a 2012–2016 byl děkanem TF, v letech 2016–2020 rektorem JU. Je ženatý, má tři děti a žije v jihočeských Ledenicích.