Vydání: 2009/33 Ministranti, 12.8.2009, Autor: Tereza Holá

Čeští turisté prý patří k těm nejaktivnějším na světě a dobrá pověst českých turistických tras se nese celou Evropou. Jejich věhlas pomáhá za hranicemi šířit i Jan Havelka, někdejší dlouholetý předseda Klubu českých turistů, od roku 1997 prezident Evropské asociace turistických klubů.

Říká se, že české turistické trasy jsou nejlepší v Evropě, ne-li na světě. Co je na tom pravdy a platí to stále?

Především je třeba říci, že Evropa je v aktivní organizované turistice oproti ostatnímu světu včetně Ameriky zhruba o sto let napřed. Když chtěli Američané poslat českým turistům finanční výpomoc, směrovali ji prý na postavení mostků přes řeky a potoky. Museli jsme je ujistit, že mají opravdu velmi zkreslené představy o tom, jak to u nás vypadá. Nejspíše stále platí, že Česká republika má nejlepší značení turistických tras v Evropě, alespoň nás zatím všichni chválí. Naší velkou výhodou je, že všechny trasy značí jednotně Klub českých turistů, který postupuje podle přísných směrnic a používá jednoduché značení srozumitelné každému výletníkovi. Například v Německu funguje 54 turistických klubů, které užívají 38 systémů značení. Některé z těchto systémů jsou značně nepřehledné. Nejlepší značení je to, které se roky přirozeně vyvíjelo, je úsporné, čitelné, jednoduché. Jakmile začne značení vyjadřovat příliš parametrů trasy, například kdy klesá a kdy stoupá, jde-li z okresu do okresu, a podobné údaje, pak mu rozumí jen pár zasvěcených. Ale turistické trasy nedělá pouze značení. Ty cesty tady nejsou odnepaměti, a to nemluvím o potřebné infrastruktuře.

Přibližuje už se některá evropská země naší úrovni?

Srovnatelné s námi je Švýcarsko. Je totiž jediné, které má zákonem chráněné pěší cesty podobně jako silnice, což je velká výhoda. K dobré legislativě se tam navíc přidávají lepší finanční podmínky. Švýcarský systém značení má mnoho stejných prvků jako značení naše. Švýcaři se jistě poučili i u nás.

Co Evropská unie? Pomáhá nebo nějakým způsobem zasahuje do rozvoje turistiky v Evropě?

V poslední době jedná spíše nešťastně, dokonce jsme jako evropští turisté museli vydat takzvané Bechyňské prohlášení proti pokusům o evropské sjednocování značení. Mělo být po vzoru toho švýcarského. To by znamenalo zánik značených turistických tras. Značení je v mnoha zemích výsledkem dlouhého historického vývoje, všude v Evropě jej dělají dobrovolníci. Kdyby jim někdo začal diktovat, že mají použít zcela jiný, shora nadiktovaný systém, nejspíše by značit trasy jednoduše přestali. Například v Rakousku se před lety rozhodli, že sjednotí různorodé turistické značky, a po několika letech mají hotovo sotva třicet procent tras. Ke  sjednocení musíme dospět nikoli nařízením, nýbrž evolucí.

Jaký význam na turistických trasách mají podle vašeho soudu církevní památky?

Pro běžného turistu stejně důležitý jako například hrady, zámky a přírodní zajímavosti. Turistika není jen o pohybu, mimochodem velmi zdravém, ale také o poznávání historie, přírody i lidí. Turisté chtějí dojít tam, kde ještě nebyli, poznat, co ještě neznají. Když se chtějí na svých cestách seznamovat s historií, musí navštěvovat právě hrady, zámky a kostely. Tak si přiblíží naši národní minulost bezprostředněji, než když o ní budou jenom číst v knížkách. Pokud je turista věřící, má pro něj návštěva církevních staveb samozřejmě ještě další duchovní rozměr.

Opravdu je v České republice tolik značených tras?

Nejen v České republice. V Evropě, hlavně ve střední, je takové množství tras, že pokud by chtěl někdo putovat kupříkladu po stopách nějakého vlámského malíře do Říma, může vyrazit. U příležitosti českého předsednictví Evropské unii jsme z iniciativy Jihočeského kraje uspořádali pochod po stopách středověkého poselstva pana Lva z Rožmitálu na Blatné z Čech na konec světa. Trať vedla z Blatné až do Bruselu přes Německo, Holandsko, měřila celkem 1430 km. A využívala pouze značených tras. Zvlášť v Německu vzbudila velký zájem, psaly o ní všechny regionální noviny.

Spolupracujete nějak s katolickou církví například při vytváření turistických tras nebo údržbě církevních památek?

Před sedmi lety se objevil záblesk spolupráce, když se na nás obrátili naši němečtí kolegové, kteří postupují v součinnosti s cír- kví v Německu velmi aktivně. Chtěli vytvořit svatojakubskou cestu od hranic ze Železné na Tachovsku do Prahy. Všechny svatojakubské cesty z celé Evropy se sbíhají ve svém cíli, ve španělském poutním místě Santiago de Compostela. U nás jsme věděli, že středověká Svatojakubská poutní cesta vedla přes Prahu, ale její další průběh nebyl v podstatě jasný. Proto jsme ji vedli přes kostely zasvěcené sv. Jakubu ve směru na Tachov. Konzultovali jsme několik možností, kudy by mohla směřovat. Nebylo nutné vytvářet nové trasy, u nás máme natolik rozsáhlou síť, že ji stačilo využít a ke stávajícím značkám přidat pouze označení Svatojakubské trasy (I 25). A tak jsme v roce 2002 vytvořili 180kilometrovou trasu, která navazuje na evropské svatojakubské cesty.

Rozběhla se spolupráce s církví po vytvoření české Svatojakubské cesty intenzivněji?

Oficiálně se s českou katolickou církví nerozeběhla. I při budování Svatojakubské cesty s námi spolupracovali spíše individuálně někteří duchovní – například z Hostimi na Domažlicku nebo z Berouna, kde jsme cestu i za přítomnosti zahraničích turistických delegací slavnostně otevírali. Já si představoval, že to mohl být začátek širší spolupráce. K té ale zatím nedošlo. Dokážu pochopit argument, který v té souvislosti padl, že se katolická církev v České republice už mnohokrát spálila. Jistě je dobré vážit, s kým navázat kontakty, a nepouštět se do společných projektů s nezodpovědnými dobrodruhy, za nimiž zůstává jen ostuda. Ale za námi už je vidět konkrétní práce a výsledky, takže snad by spolupráce nebyla příliš riskantní.

Co by taková spolupráce mohla přinést?

Všechny by určitě obohatila. Každá pouť je vytržením z našeho stereotypního života, v němž uvažujeme o tom, co běží v televizi, o penězích, o práci… Cesta přivede člověka k přemýšlení o životě a mnohdy i o víře. Nové podněty dodá věřícím i nevěřícím, umí podnítit k lepšímu životu. Myslím, že je to téma, jímž by církev mohla oslovit i mladé lidi. Osobně mám mnoho námětů pro spolupráci. Líbilo by se mi kupříkladu vytvořit cestu po stopách svatého Vojtěcha z Prahy do Říma nebo do polského Gniezdna. V Česku od roku 2002 přibyly i další svatojakubské cesty, příkladně z Českého Krumlova do Rakouska a Německa nebo ta, která přechází hranici s Německem u Kdyně přes Všerubský průsmyk a jde do Nepomuku a má pokračovat dál na Prahu. O dalších se pak ještě hovoří, takže prostorů pro společné projekty je mnoho. Svatojakubských kostelů je v Evropě hodně. Kdysi u nich bývaly kláštery, kde se poutníci mohli najíst a přespat. U nás zatím ani nevíme, o kterém je historicky doloženo, že byl průchozím místem středověkých poutníků.

Je v České republice církevní památka, kterou považujete za zvlášť cennou, kterou by měl každý vidět?

To je velmi těžká otázka. Vykládat, že by měl každý vidět katedrálu sv. Víta, asi nemá smysl. Určitě ji každý aspoň trochu vzdělaný člověk zná. Turisté chtějí obdivovat všechny kostely, jejich stavební sloh, a chtějí znát historické události pojící se k té které stavbě. Věřící se vypraví k některému z poutních kostelů nejspíš v době, kdy je tam pouť, aby si prožili i atmosféru sdílení víry. Nevěřící turista tam vyrazí proto, že chce vidět historickou památku a slyšet o jménech souvisejících s její historií. Mohu zmínit například památku zařazenou na seznamu Unesco, jakou je kaple sv. Jana Nepomuckého na Zelené Hoře. Někteří lidé se skoro stydí, že u ní ještě nebyli.

Je podle vás v České republice dostatečně postaráno o církevní památky?

Nikdy se nedá říct, že je o památky dost postaráno. Situace je nesrovnatelně lepší než v 90. letech. Řada různých kostelíků nebo kapliček na opuštěných místech bohužel trpí vandalismem. Církevní památky první a druhé kategorie jsou v dobrém stavu. U těch menších, třetí a čtvrté kategorie, je situace horší. Ale jedná se o stavby, které ani tak nečekají na peníze jako spíše na občanskou společnost. Opět sáhnu pro příklad do Německa, kde existuje celá řada různých spolků starajících se o nejrůznější objekty.
A u nás? Před třemi lety jsme si například pronajali na deset let židovskou synagogu v Bechyni a zřídili jsme v ní Muzeum turistiky. Peníze za pronájem Židovská obec použila k opravě synagogy. Bez smysluplného využití objektu synagogy by nedošlo k jeho opravě a za pár let by z něho byla ruina. A přesto se našli návštěvníci, kteří nám vyčítali, že umisťujeme muzeum do synagogy, a židovští věřící, kteří měli pocit, že se tím synagoga znevažuje. Naštěstí většině lidí se myšlenka líbila, takže jsme nakonec měli důvod k radosti. A já tím pádem pořád věřím, že se společné cesty pro dobré věci dají najít.