Sochy jsou jako moje děti
Vydání: 2017/30 I kněží vyráží Alpská oslava sv. Jakuba na dovolenou, 25.7.2017, Autor: Radek Gális
Jeho sochy zná většina z nás. Známý je i fakt, že sejmul posmrtnou masku Janu Palachovi a po roce 1989 vytvořil pomník obětem komunistického režimu, Miladě Horákové i knězi Josefu Toufarovi. Sochař OLBRAM ZOUBEK zemřel před prázdninami ve věku 91 let. Na jaře jsme se ještě sešli v jeho pražském ateliéru.
„Tvůrčí práce potřebuje vnitřní přetlak, a ten už já v sobě necítím,“ svěřil se letos na jaře Olbram Zoubek ve svém ateliéru v Salmovské ulici. Snímek autor
Je vám přes devadesát a stále ještě tvoříte.
Už málo, za poslední půl roku to ve mně nějak vyschlo. Už mě nebaví něco dělat, ani nic nedělám. Tvůrčí práce totiž potřebuje vnitřní přetlak, a ten už já v sobě necítím.
Michelangelo dělal také takřka do devadesátky. Sochaři asi mívají dobrou fyzickou kondici.
Samozřejmě, že dělat do tak vysokého věku vyžaduje dobrou fyzičku, a aby vám ruce trochu fungovaly. Ale jde také o duši, aby měla ještě co říct. A to už u mě po devadesátce vyprchává.
Letos v únoru se instalovala vaše socha k poctě kněze Josefa Toufara. To jste v sobě přetlak ještě cítil, že?
Četl jsem o pateru Toufarovi knihu od Miloše Doležala, a tak mě to vzalo. Pocta Josefu Toufarovi byla poslední velká socha, kterou jsem udělal. Na jinou další už si netroufám, ale tahle mě ještě držela, bavila a asi i vyšla.
Sochu pateru Toufarovi jste přiřadil k těm, jimiž jste uctil památku Milady Horákové a dalších obětí komunistické totality.
Udělal jsem také náhrobek Jana Palacha nebo Jana Zajíce. Pietním námětům jsem se hodně věnoval. Tahle práce mi nebyla proti mysli, naopak mě bavila. Jedna z dobrých možností sochařiny je, že zpodobněním může někoho oslavit. Proto se dělají sochařské pomníky. Těšilo mě, že jsem mohl jako sochař posloužit lidem, kterých jsem si vážil.
Zažil jste dobu totality, takže víte, jaké tlaky byly vyvíjeny na umělce, aby svou tvorbu přizpůsobili přáním vládnoucí třídy. Jak jste se s tím vypořádával?
Já jsem z toho vyklouzl. Kdybych se živil sochařinou, asi bych se také neubránil politickým námětům, jenže já jsem se sochařinou neživil. Řadu let jsem se zabýval restaurováním – to je apolitická činnost, nadčasová a hezká, při které jste pořád venku. Specializoval jsem se na sgrafito.
K téhle práci mě přivedl profesor Wagner. Když dělal na pražské Míčovně, kde je překrásné sgrafito, vzal si nás pár ku pomoci. Tak jsem k téhle práci přičuchl. Pak jsem restauroval už sám – nejprve jako člen party, pak jako její vedoucí. Dostal jsem se i do Litomyšle, kde mě čekal největší úkol. Celý zdejší zámek pokrývá velikánské sgrafito. Strávil jsem zde asi sedmnáct sezon. Moje první žena zemřela. V Litomyšli jsem se pak seznámil se svou druhou manželkou Marií, takže tohle město je pro mě osudovým.
Patříte k našim nejznámějším sochařům, před několika lety jste měl rozsáhlou výstavu v Jízdárně Pražského hradu. Když se podíváte z oken vašeho ateliéru na desítky soch, které stojí na dvorku, s čím je máte spojené?
Se svým životem. Tyhle sochy jsou moje děti, které mě neustále doprovázejí, dívají se na mě, poměřují mě a já se poměřuji jimi. Žiji tady s nimi.
Více v rozhovoru, který lze nalézt v aktuálním vydání Katolického týdeníku, který je k mání elektronicky na www.katyd.cz/predplatne v řadě kostelů a ve vybraných novinových stáncích a knihkupectvích.
Olbram Zoubek (1926–2017) vystudoval Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze. V roce 1952 absolvoval a oženil se s Evou Kmentovou. V roce 1959 na výstavě skupiny Trasa v Galerii Fronta v Praze vystavil sochu Zastřeleného, který byl záhy z výstavy na pokyn funkcionářů KSČ odstraněn. V roce 1965 se nastěhoval do ateliéru v Salmovské ulici v Praze, kde působil až do smrti. V lednu 1969 sejmul posmrtnou masku Jana Palacha, později osadil bronzový náhrobek na jeho hrob. StB ho však odstranila a zničila. Po pádu komunismu byl náhrobek podle původního modelu znovu odlit a osazen. Řadu let strávil Zoubek na restaurování pláště renesančního zámku v Litomyšli. V roce 1980 zemřela jeho manželka Eva Kmentová, o rok později se oženil s Marií Edlmanovou. V roce 2002 byl na úpatí pražského Petřína odhalen jeho pomník obětem komunismu. Před evangelickým kostelem v Praze 5 stojí jeho Milada Horáková. V posledních letech pracoval na soše pro Josefa Toufara, kterou daroval kostelu sv. Víta v Zahrádce. Zoubkovo dílo je zastoupeno v Národní galerii v Praze a v dalších galeriích, největší soubor jeho prací je v majetku Města Litomyšle, kde je i jeho stálá expozice.
Sdílet článek na:
