Vydání: 2022/46 V Bahrajnu o svobodě a toleranci, 8.11.2022, Autor: Alena Scheinostová

Dron darovala Ukrajincům Česká kriminologická společnost, jejímž jsem členem. Pomůže jim sbírat důkazy o válečných zločinech, které se tam v těchto měsících dějí.
Jednak hovoříme se svědky, a to jak na místě, tak i s těmi, kteří uprchli do Česka. Především ale pořizujeme fotografie. Nejčastěji dokumentujeme dopady raket a dělostřeleckých granátů. Na místo výbuchu se potřebujeme dostat co nejdřív, hned po zásahu hasičů a po prvotním ohledání, které provádí tamní policie a prokuratura. Podle podoby kráteru a míry poškození okolí a podle zbytků střel dokážeme poznat, jaká munice byla použita a odkud přiletěla. Fotek se pokaždé musí udělat několik, je nutné vyslechnout svědky a pořídit zápis. Pracujeme také v deokupovaných zónách, kam se snažíme kvůli zajištění důkazů dostat vždy co nejdříve po osvobození.
Náš dron dostalo Majdanské monitorovací a informační středisko v Charkově (Maidan Monitoring Information Center), náš místní partner, které se této práci ve městě věnuje od počátku ruské agrese 24. února. Díky dronu získá záběry škod, které ze země neuvidíte – třeba zničené střechy.
Některé záběry sdílím s naší policií nebo je využívám pro kriminologický výzkum. Ale především pomáháme ukrajinské kriminálce, protože té práce je tam tolik, že dokonce s vděkem přijali nabídku našeho fotografa připojit se k jejich výjezdům. Ukrajinci už na základě důkazů některé pachatele odsoudili. To jsou ale jen „malé ryby“ – na ty velké, doufejme, čeká mezinárodní tribunál a všechny tyto doklady jsou střípky pro případné soudní procesy.
Akreditaci pro korespondenty musím mít samozřejmě taky, i jiná povolení. Ale pak už je třeba se na jednotlivých místech domluvit s konkrétními veliteli, i ve svém vlastním zájmu. Ani tak se nedostanu vždycky tam, kam by bylo potřeba. Třeba když jsem jel do Nikopolu poblíž okupovaného Enerhodaru, a to i s potvrzením od našich spolupracovníků, že jedu za nimi, hlídka na kontrolním postu mě do města nepustila, protože na druhé straně dopadaly zápalné bomby. Musel jsem u nich odstavit auto, přespat a teprve brzy ráno mě nechali pokračovat v cestě.
Na Ukrajině se nedá moc plánovat ani v dobách míru. Monitoring v okolí Izjumu jsme původně plánovali na příští rok, ale protože byl ukrajinský protiútok nad očekávání úspěšný, najednou jsme se tam dostali už teď. Od poloviny září bylo tedy možné pracovat už skoro v celé charkovské oblasti. Samozřejmě je ale nutné dodržovat bezpečnostní opatření, včetně nošení ochranných vest a přileb – i proto, abychom jako profesionálové šli příkladem a neohrozili jiné lidi, kteří by pak kvůli nám třeba podcenili vlastní bezpečnost.
V místech, která nebyla okupovaná, fungují ukrajinské sítě. Ale třeba právě v Izjumu v září, kdy jsme tam byli, nefungovalo nic. Rusové totiž okupaci začínají tím, že odpojí internet. Prostě odříznou dráty. A protože některé typy jejich vlastního spojení jsou na internetu závislé, nefunguje pak ani jim, ale to jim zjevně nevadí. Když pak ukrajinská armáda Izjum osvobodila, dala místním lidem vždy aspoň na omezenou dobu k dispozici Starlink, který sama používá. Díky tomu se mohli spojit například se svými blízkými a dát o sobě vědět.
Ano, na okupovaných územích lidé žijí i v informační izolaci, což si i mnoho diskutérů v Česku vůbec neuvědomuje. Vy si doma kliknete na internet a rázem máte i bez přístupu k nějakým speciálním informacím poměrně přesnou představu, kde se bojuje a jak se dá odkud evakuovat. Ale tamní lidé to nevědí. Spojení nefunguje, nedá se nikomu zavolat. Netuší, jakým směrem utíkat. Navíc je okupanti přesvědčují, že situace v okolí je ještě horší než u nich. V Izjumu Rusové rozdávali tištěné noviny se „zaručenými informacemi“, že obsadili Charkov i další města, že vítězný pochod ruské armády pokračuje podle plánu atd. Lidé se pak hodně divili, když zjistili, jak je to doopravdy.
Masové hroby v Izjumu se začaly odkrývat 19. září, kdy u toho byl i papežův vyslanec kardinál Konrad Krajewski. My jsme se do města dostali už několik dní předtím, ale u samotných exhumací jsme byli až v jejich závěru. O hrobech se ve městě tušilo, že se tam najdou, ale přesně se nevědělo kde. Ta pohřebiště jsou tam nakonec tři a hned na tom prvním se našlo skoro 450 těl – osobně jsem byl ještě u 435. Pak už jsem musel odjet, protože jsem měl další práci.
Tihle mrtví byli pochovaní bezprostředně vedle městského hřbitova a nejsou to jen oběti mučení nebo poprav. Někteří zemřeli v důsledku válečných útrap – třeba paní, která byla upoutaná na lůžko, ale okupanti zabránili jejím blízkým, aby se o ni mohli přijít postarat. Nebo se umíralo kvůli nedostatku potravin, chybějícím lékům. Na některých tělech jsou ale stopy po mučení jasně vidět.
Konkrétně v Izjumu na to neměli čas. Byli přesvědčení, že tam zůstanou dlouho. I proto možná pohřbívali vedle hřbitova s tím, že za dvacet, třicet let si už každý pomyslí, že je to jen nějaká jeho přirozená součást. Ale jinak oni tohle v podstatě vůbec neřeší. V klidu jedli, spali na pár kroků od těch hrobů. Poslední zakopané tělo se našlo jen pět metrů od místa, kde po ruském ústupu zůstaly nedojedené konzervy a ohniště, na němž si vařili. Nechci ale tvrdit, že jsou všichni stejní – místní lidé nám vyprávěli i o Rusech, kteří se s nimi během okupace dělili o potraviny nebo jim brečeli na rameni, když pochopili, do čeho se to vlastně dostali a že byli zneužiti.
Je to dané už tím, že v ruské společnosti je přijatelnost i hrubého násilí podstatně větší než u nás. Samy ruské politické špičky, Putina nevyjímaje, jsou často lidé pocházející z delikventního nebo přímo kriminálního prostředí, z podsvětí organizovaného zločinu. A tam se respektuje jen síla. Putin osobně pochází z nefunkční rodiny, z bídných poměrů, vyrůstal víceméně na ulici, kde se uznávala logika násilí, vydírání a smrti. To je podle mě i problém některých západních politiků, kteří toto nemohou pochopit. Když francouzský prezident, slušný a kultivovaný člověk z elitní školy, nabízí kompromis a dobré slovo, pro Putina je to projev slabosti. Teprve když se Ukrajina začala bránit, Rusko pod tímto hrubým tlakem začíná alespoň v něčem pomalu ustupovat.
Jejich plán byl, že zahrozí zbraněmi, vpadnou do země a místní se vzdají. To se stalo například v Chersonu, kde se pak tamní kolaboranti dostali na pěkná místa v okupační správě. Ale jinde se bránili. Armáda na Ukrajině není od společnosti oddělená, ale každý si bere za čest, když může obráncům vlasti pomáhat. Lidé je podporují materiálně, otevírají jim své domy nebo jim dávají k dispozici svá auta – ano, ukrajinští vojáci skutečně užívají i civilní auta a řidiče. Při jedné z cest na východ jsme letos jeli tranzitem, který poskytl offroad team Fábio z Úpice našim ukrajinským spolupracovníkům. Nechali jsme ho tam, oni ho přenechali armádě, a tak se nakonec úpický tranzit podílel na osvobozování Izjumu (směje se).
… tak jsou to skvělé zprávy. Auta jsou tam nesmírně potřeba, protože jich byla spousta zničena, rozstřílena nebo ukradena. A nová už nejsou k dostání. Ukrajinci si umějí opravit i auta, která by už podle všech zákonů mechaniky vůbec neměla jezdit. A i starý žigulík je lepší než obíhat svou jednotku s rozkazy pěšky.
Zdá se, že Rusové na kostely útočí cíleně, stejně jako třeba na muzea, protože jsou to místa symbolizující ukrajinskou kulturu a národní paměť. S týmem jsme si nyní podali dokonce zvláštní projekt na Mezinárodní visegrádský fond, který by se zaměřil speciálně na monitoring ničení kulturních památek na Ukrajině. Rusové tvrdí, že invazí chrání rusky mluvící a pravoslavné obyvatelstvo, ale přitom se bojuje v oblastech, kde je rusky mluvících pravoslavných obyvatel Moskevského patriarchátu většina a právě oni válkou trpí nejvíc. Ostřelovali a poničili dokonce i Svatohorskou lávru – jeden z hlavních klášterů Moskevského patriarchátu v Doněcké oblasti. Ale patriarcha Kirill svým věřícím slíbil, že za válečné oběti půjdou rovnou do ráje, takže na tom ruskému vedení asi nezáleží.
Jeho předchůdce v čele Moskevského patriarchátu Alexij II. byl agentem KGB a měl prokazatelné vazby na ruské podsvětí. S Kirillem je to podobné. Provázanost s organizovaným zločinem by byla ještě ta lepší možnost. Celý Moskevský patriarchát byl od druhé světové války budován pod kontrolou souvětských tajných služeb a dnes je pod kontrolou Kremlu. To není žádné velké tajemství. Ruská pravoslavná církev není žádná samostatná organizace oddělená od státu, v současném Rusku nic takového nemůže existovat a ti, kdo nějakou nezávislost na státu vykazovali, už byli dávno vyhozeni. Dnes jsou – minimálně ve vyšších úřadech – všichni zverbovaní do služeb putinovského režimu. Což je nakonec riziko i pro Česko, protože Moskevský patriarchát má své členy také u nás, ačkoli tady se věnuje „jen“ verbování a vybírání peněz.
Netvrdím, že nějací jednotliví duchovní nemohou být dobří a zbožní lidé. Ale máme s určitostí zjištěno, že při nynější okupaci Moskevský patriarchát jako celek, místo aby lidi chránil, naopak pomáhal agresorům a zcela otevřeně s nimi kolaboroval.
Rusové prohrávají a zvítězit už nemohou. Mstí se proto na civilních obyvatelích, cíleně poškozují elektrárny a dálkové kabely. Dodávky se dřív dařilo rychle obnovovat, ale teď je to složitější a zima je na krku. Rusové už ani nepředstírají, že je to omylem, jejich propaganda se tím chlubí. Mohou ale ještě napáchat hodně zla. Vývoj by měl vést k tomu, že se s Ruskem bude nakládat podobně jako s Německem po druhé světové válce. Chvíli to ale ještě potrvá.
PETR POJMAN (*1981) je kriminolog a politický analytik se zaměřením na postsovětský prostor. Je členem České kriminologické společnosti. Vede projekt Team 4 Ukraine, který vznikl po anexi Krymu a napomáhá monitorování válečných zločinů na Ukrajině a rozvoji tamní občanské společnosti. Na Ukrajině, v Bělorusku, Ázerbájdžánu nebo Sieře Leone působil i jako člen pozorovacích misí Evropské unie a Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE).