26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Rozkaz k atentátu na Heydricha bych nedal

28. 8. 2007

|
Tisk
|

Vydání: 2007/35 Hurá, škola začíná, 28.8.2007, Autor: Aleš Palán

Dubový psací stůl, pečlivě srovnané dopisy a česká vlaječka. Na zdech repliky zbraní a obrazy zachycující výjevy z námořních bitev. Nemůže být pochyb, jaká osobnost v takovém bytě žije: starý voják, který svou práci vždy chápal jako službu demokracii. Generál Miroslav Kácha.

Maturoval jste v době heydrichiády. Jako mladík jste zřejmě tehdejší atmosféru vnímal obzvlášť zjitřeně.

Celá naše rodina prožívala politické události trochu jinak než většina lidí. Tatínkův spolužák generál Bedřich Homola byl za republiky velitelem sedmého armádního sboru v Banské Bystrici a po vzniku protektorátu se vrátil do Prahy, aby se stal jedním z vedoucích činitelů největší a nejúčinnější protiněmecké vojenské organizace Obrana národa. Po zatčení a smrti generálů Vojty, Bílého a dalších se stal Homola hlavním velitelem Obrany národa. Poněvadž se s otcem znali od dětství, panovala mezi nimi naprostá důvěra. Naše rodina tedy pro tuto podzemní organizaci vykonávala různé služby.

To musela být nejen smysluplná, ale pro mladého kluka i velmi dobrodružná aktivita.
Byl jsem do toho skutečně úplně hrrr. Dodával jsem informace o výrobě v ČKD Libeň, která byla ze sta procent zaměřena na válečné účely. Mé zprávy byly vyhodnocovány a ty důležité se za pomoci vysílaček na Českomoravské vrchovině dostávaly do Anglie. Když jsem dodal zprávu, kdy a kudy půjde nějaký transport, mohlo se na jejím základě nařídit i bombardování. I generál Homola byl ale brzy zatčen.

Vaše ilegální činnost směřovala výhradně k vojenskému využití?
Byly organizace, které třeba tiskly a distribuovaly letáky. Je to sice hezká věc, povzbuzuje morálku, ale na druhé straně to nepříteli nijak neuškodí. Jde spíš o strkání hlavy do smyčky. Totéž se opakovalo v roce 1948, kdy někteří lidi dělali letákové akce proti komunistům a potom za tohle „nic“ trpěli léta v kriminále.

Vy jste k armádě inklinoval od mládí?
Původně jsem chtěl být námořním důstojníkem, tatínek mi zařídil, abych mohl studovat námořní akademii v Polsku nebo v Jugoslávii, jenže byly právě roky 1938–39 a taková možnost se uzavřela.

Mluví se o tom, že za okupace zejména české dělnictvo kolaborovalo. Vy jste v továrně pracoval a můžete to tedy posoudit.
V ČKD byli poctiví lidi i kolaborantská chamraď. Pracovníci, kteří sem byli nasazeni – třeba študáci – byli spolehliví, ovšem lidi, kteří byli před tím třeba nezaměstnaní, nebo šli do válečného průmyslu proto, že se tam lépe platilo a dostávalo se navíc jídlo, cigarety a lihoviny, tak ti mnohdy morálně propadli. Zato staří, zkušení dělníci byli slušní a vlastenecky orientovaní.

Co si myslíte o atentátu na Heydricha?
Na Borech jsem byl později několik měsíců na společné cele s generálem Rudolfem Toussaintem, velitelem wehrmachtu v protektorátu. Zastával názor, že atentát byl proveden na základě britských a později i Benešových příkazů. Důvod byl právě ten, že české dělnictvo kolaborovalo do takové míry, že na to poukazovala anglická vláda. Heydrich užíval politiku cukrátka a biče – na jedné straně nechal vraždit lidi, ale dělníkům jejich situaci vylepšoval. Víte, kdy například začalo posílání pracujících do lázní? Za nacistů, a byla to akce Reinharda Heydricha. Heydrich byl výjimečná svině, člověk schopný všeho zla, ale popravy pokračovaly i po jeho smrti.

Měl tedy atentát smysl, když po něm následovala hrozná odveta?
Měl smysl jedině z hlediska mravního, jinak ale život jednoho vraha nestojí za životy tolika vynikajících lidí. Heydrich by bez debat skončil v Norimberku na šibenici a zhoupnul by se rovnou do pekla. Kdybych o tom rozhodoval já, rozkaz k atentátu bych nedal.

Váš názor na květnové povstání už dokážu odhadnout...
Generál Tuoussaint podepsal v květnu 1945 kapitulaci s generálem Kutlvašrem, s nímž jsem se taky setkal v kriminále. Obou mužů jsem se na průběh povstání vyptával a oba se vyjadřovali zcela shodně. Povstání se připravovalo jako akce, která měla zabránit ustupujícím Němcům v ničení budov a vraždění českých lidí. Vždyť se říká, že když kobyla chcípá, nejvíc kope. Situace se ale vyvinula jinak: Němci se hromadně chtěli dostat do amerického zajetí a povstání vypuklo spontánně a brzo. Takový pokus vyvolal jen vzteklou reakci Němců, kteří by jinak utíkali na Západ.

Po skončení války jste nastoupil na vojenskou akademii.
Studoval jsem v Hranicích na Moravě, odkud jsem byl v roce 1948 vyřazen jako poručík. Po únoru jsem se i tady stal členem odbojové – tentokrát protikomunistické skupiny. Vedl ji zástupce velitele vojenské akademie plukovník Alexander Korda a byla v ní řada důstojníků. Ve všech posádkách jsme měli někoho věrného.

Ideou téhle organizace byl tedy ozbrojený převrat?
Takhle se to nedá říct. Podle mezinárodní situace jsme doufali, že nás buď osvobodí západní armády, nebo že Sovětský svaz pod tlakem západních velmocí a zhoršující se ekonomické situace obsazená území vyklidí. V prvním případě jsme byli připraveni pomoci americkým a anglickým vojskům, v druhém případě převzít na čas moc, aby nedošlo k bezvládí a násilnostem.

Jak došlo v roce 1949 k vašemu zatčení?
Byl jsem už na velitelství v Praze a dělal spojku pro naši organizaci. Zatkli několik důstojníků z naší skupiny včetně mě. Většina z nás odolala všem takzvaným vyšetřovacím metodám, a to i za cenu zdraví nebo života. Bylo to jako ve středověku – člověk nedovedl pochopit, kde se taková zrůdnost v lidech vzala, navíc v příslušnících vlastního národa.

Byl jste vyšetřován v takzvaném domečku na Hradčanech, vůbec nejhorší vyšetřovně proslulé mučením.
Bylo to skutečně otřesné: hlad, nedostatek spánku, respektive žádný spánek, bití, urážky… Zkoušeli všechno, abychom podlehli. Nikomu, kdo takové zacházení nevydržel a něco přiznal, to nelze zazlívat. To už nemělo co dělat s charakterem člověka, ale jeho fyzickou a psychickou odolností. Měl jsem tu smůlu, že jsem byl v naší organizaci na místě, kde se předpokládalo, že toho nejvíc vím. Vyšetřovatelé to ze mě chtěli dostat za každou cenu.

Nepodlehl jste a za několik měsíců stanul před soudem.
Měli jsme navržený trest smrti, já a mí dva společníci jsme ho měli i v rozsudku. Byl nám ovšem zmírněn na doživotí nebo dvacet let – mimo jiné pro naše zásluhy v protinacistickém odboji.

Kde jste byl zavřený?
Nejdříve na Borech, kde byly velmi špatné poměry. Po roce nás důstojníky z povolání s tresty vyššími než deset roků odvezli do renovované vojenské trestnice v Opavě – tady nás už nemlátili a bylo i víc jídla. Jenže v prosinci 1950 přijeli nejdříve pro plukovníka Kordu a za týden po něm i pro mě, a odvezli nás zpátky na domeček. Zatkli nové lidi a prasklo něco, co jsme jim zatajili. Vrhla se na mě smečka pochopů: výslechy ve dne, v noci, zima, žádné topení... Říkal jsem si, že pokud mě neoběsí, tak zdechnu zimou na zápal plic. Nakonec mě ale odvezli zpátky do Opavy.

Opava vám zachránila život.
Děkoval jsem Bohu, že to takhle dopadlo. Dostal jsem najíst, vzali mě na ošetřovnu a do nemocnice. Můj stav se zlepšil. Až později ve „zlepšených“ podmínkách v Leopoldově mé potíže znovu propukly. Tady nás přivítali slovy „tuna zdochnete“ a dělali skutečně všechno proto, aby se to vyplnilo. Poslední rok před amnestií v roce 1960 jsem strávil ve vězeňském špitále: otevřely se mi staré rány, měl jsem mimoplicní tuberu. A s tím jsem šel domů.

Znamenaly roky věznění prohloubení vaší víry?
Věřil jsem, než mě zavřeli, věřil jsem v kriminále a věřím doteď. Neměl jsem žádné pochybnosti. Maximálně si člověk někdy povzdechl: „Pane Bože, jak je tohle možné?“ To se ale týkalo situací, když jsem viděl bezpráví páchané na druhých.

Jak jste se uchytil v civilu?
Invalidní důchod mi nedali, jen 260 korun měsíčně jako přídavek na TBC. Nakonec jsem se díky dobrým lidem stal kulisákem v Ústředním loutkovém divadle, kde jsem strávil sedm let, než jsem utrpěl pracovní úraz.

Co se vám stalo?
Úraz jsem nafingoval. Začali za mnou znovu chodit estébáci a vyptávali se hlavně na vznik křesťansko-demokratické strany, která se právě formovala. Já podle svého zvyku zapíral a oni mi začali vyhrožovat tím, že mě strčí zpátky do Leopoldova. Byly takové případy… Po dohodě s manželkou – mezi tím jsem se oženil – jsem spadl v provazišti z mostku. Pád to byl skutečně ošklivý, letěl jsem několik metrů, ale to, že jsem při něm po nárazu do hlavy utrpěl částečnou ztrátu paměti, pravda nebyla. Když jsem se probral, „nevěděl' jsem, že jsem propuštěný, ženatý… Nic. Poslední jsem si pamatoval Leopoldov. StB mi pak muselo dát pokoj.

Zdravotně vás poznamenal i listopad 1989.
Ze vší té radosti jsem dostal infarkt. Zármutek a strach zabíjí, ale zabíjet může i radost. Já přežil a mohu kriticky pozorovat stav společnosti. Politici pokazili, co se dalo.

Kritický jste i vůči církvi.
Mnozí církevní představitelé mají stále pocit, že se musí svému okolí omlouvat. Začíná to u Mistra Jana Husa a končí u kněží, kteří podepsali spolupráci s StB. Většina kněží to ale neudělala ze zištných důvodů, buď podlehla nátlaku – a kdo z nás ví, jak by se v podobné situaci zachoval on – nebo si chtěli udržet státní souhlas, aby mohli dál působit mezi lidmi. Tlak, jakému byli vystaveni kněží a věřící vůbec, se nedá srovnat s ostatními lidmi. Církev by neměla být pasivní, a přejít trochu do ofenzivy. Je potřeba lidem například vysvětlit, že kněze v podstatě neplatí stát, ale jen jí tímhle způsobem vrací něco málo z majetku, který jí zabavil a odmítá ho vrátit. Kdyby to chápali, dívali by se lidi na církev jinak.



Miroslav Kácha. (Nar. 1923) Už jako student se zapojil do protinacistického odboje. Po ukončení války vstoupil do lidové strany a vystudoval vojenskou akademii. Kvůli svým protikomunistickým aktivitám byl zatčen, krutě vyslýchán a odseděl si 11 let. V roce 1995 byl povýšen do hodnosti generálmajora v. v.


Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou