26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Rozhodnout se pro jeden cíl

4. 8. 2020

|
Tisk
|

Biskup MARTIN DAVID je momentálně nejmladším biskupem v České republice. Administrátor ostravsko--opavské diecéze oslaví na slavnost Nanebevzetí Panny Marie abrahámoviny.

Vydání: 2020/32 Pro odpuštění s františkány, 4.8.2020, Autor: Jiří Macháně


Vesnický. Musel umět vzít do ruky hrábě při sušení sena, lopatu u míchačky, vidle při vyvážení hnoje. Možná byl trochu tišší.
Byli jsme docela obyčejná rodina z malé vsi a oproti okolí zvláštní snad jen praktikovanou vírou. Pocházím ze čtyř sourozenců a přirozenou součástí našeho dětství byl kostel i chození do náboženství.
Celá širší rodina zvláštním způsobem držela a drží pohromadě. Scházeli jsme se téměř každou neděli u dědy a babičky se strýci, tetami, bratranci a sestřenicemi. Také jsme v létě jezdili na společnou dovolenou na chatu. A tohle společenství drží pohromadě dodnes, mimo jiné tím, že jednou za rok pořádá dokonce rodinný ples. Sejde se při něm kolem sta lidí.
Dědečkovy sestry, moje pratety, byly řeholnice, stejně jako jedna z tatínkových sester a dnes i jedna sestřenice. Přicházeli mezi nás také kněží, kteří působili ve Štramberku nebo ve Veřovicích.
Nedávno mi jeden mladý člověk tvrdil, že život má přece mnoho cílů. Ano, život může mít mnoho dílčích cílů, ale pokud si nevytyčíme jeden hlavní, pro který se rozhodneme, můžeme život promarnit. Pastorace povolání by měla mladé lidi vést k umění rozhodnout se pro ten jeden cíl a za ním jít.
Povolání v mém životě vyrostlo přirozeně a pozvolna jako strom. Během Sametové revoluce jsem byl na vojně a do Tatrovky jsem se vrátil do úplně jiných poměrů. Najednou byla možnost studovat dálkově teologii, a tak jsem se do ní pustil. A zjistil jsem, jak moc mě přitahuje. Když jsem to srovnával s prací v Tatrovce, říkal jsem si, že tam bych asi nechtěl dělat celý život. A do toho začal ten obrovský státní podnik krachovat, protože se rozpadly trhy, na které se nákladní auta vyvážela. Začalo propouštění, takže když jsem v roce 1993 přišel s tím, že si podávám přihlášku do semináře, byli v podniku dokonce rádi, že nemusí propouštět někoho jiného. Vypadá to navenek jednoduše, ale mé rozhodnutí bylo motivováno silným vnitřním Božím hlasem, voláním, abych šel touto cestou.
Cennou zkušenost chození do práce. Věděl jsem, že musím ráno o půl páté vstát, abych stihl autobus. Nejpozději v šest hodin pak označit příchod na píchačkách ve fabrice a osm hodin pracovat. Kdo jde do semináře přímo ze školy, je podle mě ochuzený o důležitou zkušenost, jaké to je, chodit dennodenně do práce.
Uplynulo dvacet let a dnešní mladí lidé jsou docela jiní. Mnohem otevřenější. Neváhají se například přímo zeptat na to, co je zajímá. Zažil jsem to třeba loni při diecézním setkání mládeže, kdy jsme měli takřka dvouhodinovou besedu. Byli na ní mladí lidé od 18 let a mohli se tázat na cokoli, což také dělali. Nebyly to vždy jednoduché otázky, opravdu jsem je ocenil, ač jsem se docela zapotil (smích).
Díky široké nabídce aktivit a zájmů jsou ale dnešní mladí lidé dost přesycení a hodně vybíraví. Často se jim nechce, jako by jim scházelo nadšení.
Je těžké to říci tak, aby z toho nebylo klišé. Opravdu se stále cítím jako nehodný služebník a snažím se to Pánu Bohu svou službou moc nekazit. Mám velkou důvěru, že v této situaci, která pro diecézi není úplně snadná, je mi Bůh nablízku, je se mnou. Vždycky si s lehkým úsměvem připomínám slova Žalmu 89: „Nalezl jsem Davida, svého služebníka, pomazal jsem ho svým svatým olejem, pevně ho drží má ruka i mé rámě ho posiluje.“ Na tohle spoléhám.
Určitě, ale to se pak musím zase rychle vrátit k onomu základu z žalmu. Znamená to vyslat střelnou modlitbu: „Bože, já jsem si to nevymyslel, ty jsi mě do této služby postavil, ty jsi mě tady chtěl mít, tak při mě stůj a pomoz mi najít cestu a řešení.“ Bez osobní modlitby a – jak jsem přesvědčen i ujišťován – bez modliteb mnoha lidí, kteří se za mě u Boha přimlouvají, bych to nezvládl.
To je přesné. Utěšuji se tím, že nejde o úplnou novinku a že podobnou zkušenost měl už například svatý Řehoř Veliký v 6. století. Vždycky mě potěší čtení v breviáři, které připadá na 3. září, na den jeho památky. Řehoř tam popisuje, jak musí každou chvilku během dne dělat něco jiného: zabývat se duchovními věcmi, přijímat návštěvy, hovořit s mnichy a potom se postarat o materiální zabezpečení kláštera. Přesně tak to prožívám i já. A podobně jako on se snažím dělat vše pořádně.
Určitě moji identitu obohatila. Už samotné služebné kněžství pro mě znamená spojení s Kristem. Každý den můžu stát u oltáře a být mu velmi blízko. Neděje se to samozřejmě jen při liturgii u oltáře, ale můžu a mám vrůstat do toho, co říká sv. Pavel: „Nežiji už já, ale žije ve mně Kristus.“ K tomu mám ještě hodně daleko, ale snažím se o to. Znamená to neustále obnovovat sebe sama – musím například pořád opouštět sobectví, pýchu a vlastní představy o tom, jak „mají věci být“, a přijmout, že Boží vůle znamená, že to bude jinak.
Pro mě je to naprosto fascinující okamžik: Bůh se stal člověkem. Rozhodl se stát se jedním z nás. A k tomu, aby se jím stal, přizval ke spolupráci lidskou bytost – Pannu Marii. Vždy si říkám, že to přece mohl udělat jinak. Ale z jeho vůle se to stalo právě skrze člověka a činí tak stále, pořád se to děje. Slovo se stává tělem v liturgii, která je mi velice drahá. Ale i v každém lidském životě, v každém bytí se má Slovo stávat tělem.
Nejradši relaxuji venku v krajině, na horách, v přírodě. Jako člověku, který zatím většinu života prožil na vesnici, mi není bydlení ve městě dvakrát příjemné. Potřebuju cítit, že voní tráva nebo les, vidět, jak teče říčka, slyšet zpěv ptáků. Chvíle pokoje a klidu si neumím představit bez modlitby, jsou to okamžiky, které potřebuji zažívat každý den. Nejvíc pro mě znamená asi modlitba růžence, do které vložím vše, co za celý den prožiju.
Nefouknu, protože nemám trubku. Tu, na kterou jsem hrával, jsem měl půjčenou a musel ji vrátit. Jenže nemám nejen trubku, ale ani nátrubek, ba ani nátisk. Musel bych pořádně cvičit, než bych nějaký ten tón vyloudil – a asi by to ani pak nebyla žádná sláva. Muzika ale patří k mému životu od dětství. Mohl jsem si vyzkoušet dokonce hru v orchestru. Zjistil jsem, co znamená hrát společně s druhými, poslouchat se navzájem, sledovat dirigenta. Je to zkušenost spolupráce, a že hudba stojí úsilí – byly to hodiny a hodiny zkoušek, než jsme něco nacvičili.
To jsem někde s nadsázkou řekl, ale vlastně je to tak trochu pravda. Cimbál je nástroj, který mě fascinuje. Mám pocit, že jeho struny rozeznívají – aspoň ve mně – nějaké struny lidské duše. Je to nástroj, který mám opravdu moc rád. Bojím se ale, že bych se na něj hrát nenaučil. Sotva jsem zvládl tři klapky na trumpetě a cimbál má stovky strun…
Záleží na náladě, a co zrovna dělám. A když třeba nic nedělám a opravdu poslouchám, rád si pustím Antonína Dvořáka, Beethovena nebo Leoše Janáčka. Z hudby „nevážné“ třeba Simu Martausovou, Pavla Helana, Hradišťan a v autě mám zrovna v přehrávači koncert Vojtěcha Dyka s Janáčkovou filharmonií.
Jeden můj známý říká, že dobrá káva je důkaz Boží existence. Já se k jeho výroku zpočátku stavěl skepticky, ale poté, co jsem ochutnal dobrou kávu, přišel jsem na chuť i tomuto výroku. A nejen dobrá káva, ale všechno, co je dobré, je důkazem Boží existence, protože Bůh je nejvyšší dobro. Takže i dobrá káva je důkaz jeho existence.
Jako mladý kněz jsem vyrůstal u Mons. Josefa Veselého, básníka, opavského děkana a politického vězně. Kdo se s ním někdy setkal, dá mi za pravdu, že málokdy od něj odešel s prázdnou. Vždy dostal knížku, sešit či brožuru, protože otec Josef byl literárně velmi činný. Později jsem si uvědomil, že v těch knížkách dává lidem kolem sebe kus svého srdce, kus svého života. I já jsem chtěl těm, kdo mě provázeli a provázejí už pět dekád života, dát v této knížce kousek svého srdce. Není to nic světoborného, je to dvanáct plus jedno kázání. Vše je opatřeno krásnými fotkami mého kněžského kamaráda Petra Kuníka a lidí ze společenství Člověk a Víra.
Je to název posledního kázání v knížce, které pojednává o tom, že náš lidský život spočívá na třech věcech začínajících písmenem D. Stojí na dobrotě Boží, na daru, jímž se dobrota projevuje, a na díkuvzdání neboli vděčnosti, kterou se na tento dar odpovídá.
MARTIN DAVID (* 15. srpna 1970) pochází ze Ženklavy u Nového Jičína. Vyučil se mechanikem strojů a zařízení na středním odborném učilišti Tatry Kopřivnice a po maturitě začal pracovat v Tatrovce. V roce 1993 vstoupil do kněžského semináře. Vysvěcen na kněze byl roku 2000. O osm let později byl jmenován generálním vikářem ostravsko-opavské diecéze. V dubnu 2017 oznámil papežský nuncius jeho jmenování pomocným biskupem ostravsko-opavským. Biskupské svěcení přijal dne 28. května 2017 z rukou sídelního biskupa Františka Lobkowicze. Letos 1. června se stal apoštolským administrátorem ostravsko-opavské diecéze.

Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou