Rodiny nežijí, jak by si přály
Vydání: 2018/19 Vatikán známkou slaví českého světce, 8.5.2018
S Francouzem ANTOINEM RENARDEM, prezidentem Federace katolických rodinných svazů v Evropě (FAFCE), jsme při jeho pražské návštěvě hovořili o tom, jak se daří prosazovat rodinná témata ve veřejné debatě, ale také o blížícím se setkání rodin v Dublinu nebo o tom, jak se v dnešní společnosti daří vztahům, životu a lásce.
Lidé touží dělat dobro, jen někdy nevědí jak. Úkolem křesťanů je proto inspirovat, říká tatínek a dědeček, šéf evropských rodinných svazů Antoine Renard. Snímek Profimedia
Když porovnáte situaci rodin ve všech patnácti zemích zastoupených ve FAFCE, čelí různým těžkostem, nebo je to různé?
Je to stejné. Všude v Evropě vládne kulturní prostředí, které je pro rodinu nepříznivé. Závažné téma jsou potraty, každý rok se jich v Evropě provede milion. A také se milion párů rozvede. Možná to ale není to nejdůležitější. Zásadní je, že mladí lidé, kteří by chtěli vstoupit do manželství, odkládají svatbu, protože si nejsou jistí, budou-li úspěšní. Chybí jim sebedůvěra.
Může za to ono nepříznivé klima? Čím dnešní životní styl společnosti rodinný život znevýhodňuje?
Aby rodiny dobře fungovaly, potřebují společný čas, střechu nad hlavou, práci a své místo na světě, kde by mohly zapustit kořeny. Papež František to nazývá „4 T“ (podle počátečních písmen v románských jazycích – pozn. překl.): čas, přístřeší, práci, kus země k životu. A nedostatek těchto „4 T“ je dnes tím největším problémem.
A potom je tu ještě jedna věc: lidé často nežijí tak, jak by chtěli. Když děláme průzkumy, jasně z nich vyplývá, že hlavním snem mladých lidí je mít svatbu, mít spolu děti, být šťastní, mít vedle sebe spřízněnou duši. A přesto je dnešní situace taková, jaká je. Když se ptáme, kolik by rodiny chtěly mít dětí, všichni odpovídají, že o jedno dvě víc, než nakonec mají. Demografický vývoj v EU ukazuje, že nám právě to jedno dítě chybí. Proč se nám tedy nedaří žít tak, jak bychom si přáli? Protože politika nedává k dispozici rámec, který by to umožňoval.
Jak podle vás má takový ideální rámec vypadat?
Má to být rámec svobody. Především totiž jde o to, aby lidé byli ve svých volbách a rozhodnutích skutečně hluboce svobodní a mohli dosahovat toho, o čem sní. Aby pro ně každodenní starosti neznamenaly nepřekonatelnou překážku.
Jaká je tedy základní úloha rodiny, kterou nenaplní žádná jiná instituce?
Ta úloha je dvojí. Je to role útočiště – tedy místa, kde je každý přijímán takový, jaký je, a kde má dostatek svobody být, kým je. Kdykoli přivítáme nový přírůstek do rodiny, ostatní mu uvolní prostor, má právo na existenci. I otcové a matky jsou rádi v rodinném kruhu, aby si odpočinuli od nároků života, který žijí jinde. V rodině se nebojíme, že nás bude někdo soudit, každý můžeme být tím, kým jsme. Komunikujeme, můžeme vyjadřovat své emoce a dělit se o ně.
Druhou rolí rodiny je pak stát se „trampolínou“, od které se členové odrazí, aby šli do světa setkávat se s ostatními lidmi. Když jsme v klidu a pohodě, můžeme se vydat za dobrodružstvím.
Pokud se ale rodina necítí být ve společnosti přijímaná, nemůže hrát zároveň obě tyto role. Buď bude pouze útočištěm, a pak se bez podnětů zvnějšku přestane rozvíjet, anebo nebude dostatečně pevná a výzvy zvenčí ji zničí.
Jsou na tom křesťanské rodiny v Evropě lépe než ty ostatní?
O něco málo ano. Je to díky tomu, že mají oporu v církvi, v křesťanském způsobu myšlení, ve vědomí Boží existence. Mají v zádech bratrskou komunitu a lépe vidí za horizont všední skutečnosti. Morálně jsou tedy v o trochu lepší situaci, ale stojí před stejnými životními výzvami. Ale někdy se křesťanské páry bohužel také rozvádějí a někdy uzavírají i další sňatky – a pak je to pro ně ještě obtížnější, když žijí s pocitem selhání. Ten potom může blokovat jejich další osobní rozvoj.
V diskusích o rodině zůstává poněkud stranou nejstarší generace. Je pro zdravou rodinu důležité mít prarodiče?
Prarodiče tvoří širší rodinu, jejíž funkcí je rozšiřovat solidaritu. Papež František říká, že prarodiče jsou pamětí lidstva. Každý by měl chápat, že odněkud pochází a zapisuje se do sledu generací. Pokračujeme v určité časové posloupnosti a jsme účastníky lidského dobrodružství, kde na sebe lidské solidarity navazují. Prarodiče, prastrýcové, pratety obklopují rodinné jádro a poskytují rodině tento rozměr, který je jednak historický a jednak téměř kosmický.
Přesto leckdy jako by tato širší rodina přestávala existovat...
Dříve celá široká rodina žila v jednom domě, rodiče pracovali na statku, a i když zestárli a stali se prarodiči, zůstávali doma. Rodinný kruh se přirozeným způsobem zachovával. S nástupem průmyslu se každý vydal pracovat jinam. Příbuzenské svazky se uzavírají do větší dálky, a když pak lidé přestanou pracovat, ocitnou se sami. Dnes je osamělost v Evropě velkou výzvou. Podle odhadů je v EU 55 milionů osamělých lidí – tedy 55 milionů lidí, kteří se ráno probouzejí sami a večer sami usínají! Mezitím mají možná příležitost potkat jiné lidi, pokud mají ještě dost sil vyjít z domova, ale jinak ani nikam nechodí. To je vězení.
Možná i proto se dnes nemohoucím lidem jako „dobré řešení“ čím dál hlasitěji nabízí eutanázie. Hovoří se o tomto problému dostatečně?
Ano, hovoří. Ale není to dobrá zpráva. Eutanázie se stává velmi módním tématem. Její propagátoři jsou extrémně odhodlaní a toto téma prosadili do veřejné debaty. Velmi mě to znepokojuje, protože nezávisle na tom, co se rozhodne na legislativní úrovni, už samotné zavlečení tohoto tématu do veřejné diskuse bude nesnesitelným způsobem zatěžovat morální svědomí starých lidí. Už dnes se setkáváme se seniory, kteří říkají, že nechtějí být pro společnost přítěží. Jak může někdo tvrdit, že staří lidé jsou přítěží?! To znamená, že uvažujeme výhradně ekonomicky. A navíc tuto debatu ovlivňuje individualistická ideologie, podle které platí „já si mohu rozhodnout, jak budu chtít“.
Setkáváte se už s důsledky?
Hodně věcí se uskutečnilo, aniž bychom o nich ve společnosti mluvili. To je druhá strana debaty o eutanázii – tady by právě diskuse byla na místě. Například v Belgii a Švýcarsku se zavedly příslušné zákony, ale už je nikdo nevyhodnotil – aspoň ne poctivě. Vím o případech starých lidí z obou těchto zemí, kteří svou vlast opustili, neboť se bojí, co by se s nimi stalo, kdyby se dostali do nemocnice. A to se ještě vůbec nezačalo mluvit o lidech ponechaných napospas osudu a o morálním problému zdravotních sester a ošetřovatelského personálu. Hrozí se toho, co se po nich chce. O tom všem by se mělo mluvit, ale nemluví.
Diskutuje se o těchto tématech aspoň v evropských institucích?
Na úrovni EU ještě ne, zatím jen ve členských státech. To je právě práce FAFCE a úkol křesťanů: upozorňovat na takováto témata ještě dříve, než se jich chopí někdo jiný z jiného názorového spektra. Mají říkat: Pozor, toto téma bude určitě nastoleno, musíme být připraveni.
Letos v srpnu se křesťanské rodiny setkají v irském Dublinu. Jak se na to FAFCE připravuje?
V každé zemi včetně České republiky probíhá příprava, jsou k dispozici katecheze atd. FAFCE je v neustálém kontaktu s organizátory. Budeme se účastnit teologických kolokvií, která budou v Dublinu předcházet vlastnímu setkání. Já tam samozřejmě budu i osobně. Byl jsem s manželkou i na předchozím setkání ve Filadelfii. Jsou to krásné příležitosti k radostné společné oslavě, úžasné okamžiky.
Může taková akce kladně ovlivnit to, jak se evropská společnost na rodiny dívá?
Podle mě ano. Nikdo jiný než katolická církev podobná setkání uspořádat nedokáže. A společnost, média a politici mají příležitost si všimnout, že to církev umí a že dokáže zařídit, aby na tuto nabídku lidé reagovali, aby je zajímala. V našem rozhovoru politikům trochu spíláme, ale nezapomeňme, že jde často o ušlechtilé lidi, kteří by chtěli prosazovat dobro, ale prostě nevědí, jak na to. Chybí jim inspirace. Když jim pomůžeme při jejím hledání, je tu šance, že ji skutečně najdou.
Tématem setkání v Dublinu bude exhortace Amoris laetitia (AL). Jak se na tento tolik diskutovaný text díváte?
Chápu ho spíše jako pastorační než teologické zamyšlení. Benedikt XVI. byl teolog, navazoval na teologické myšlení Jana Pavla II., který byl velkým papežem rodiny. Poté přišel papež František, který pozoruje realitu a vidí rozdíl mezi teologií rodiny a problémy, na něž rodiny narážejí v praxi. Chce stavět mosty. Přejímá teologii svých předchůdců – ostatně v AL cituje všechny papeže a určitě je žádným způsobem nezpochybňuje – ale kromě toho hledá prostředky, jak situaci odblokovat tam, kde je patová. V Genezi čteme „ploďte a množte se“ a Františka tato idea růstu velice zajímá. Vidí, že lidé mohou přestat růst, když se jim zdá, že nemají východisko. Snaží se tedy rozvinout pastoraci, která jim růst zase umožní.
A nakolik Františkova exhortace inspiruje vás osobně?
Mně se ten text velmi líbí. Sám papež říká, že by se neměl číst „na jeden zátah“, ale měl by se „trávit“ kousek po kousku. Líbí se mi celá exhortace, možná kromě osmé kapitoly – té, co o ní všichni mluví. Přitom to zdaleka není ta nejzajímavější část. Velmi důležité je třeba i to, co říká o farnostech: že nejde o žádnou zvláštní pastoraci pro rodinu, ale o to, aby každá farnost učinila svou pastoraci „rodinnější“. To je skvělý nápad. Měli bychom raději mluvit o tomto všem a nejen o té jediné kapitole. Je škoda, že ji František zařadil do stejné knihy.
Prožíváme „máj, lásky čas“. Jak se díváte na způsob, jímž okolní společnost tematizuje partnerskou lásku a intimitu? Můžeme v tom najít i něco inspirativního?
Možná se zbytečně snažíme stále oddělovat profánní od sakrálního. Podle mě není nic profánního, jsou pouze věci zprofanované. Vše je od Boha. Krédo to říká jasně: „Skrze Něho všechno je stvořeno.“ Na nás je, abychom nalezli cestu k evangelizaci, přinášeli Bohu, co je Boží. Při každé příležitosti, při každé životní události. V těchto veřejných oslavách lásky jde jistě o něco trochu zprofanovaného, ale také o příležitost předat křesťanské poselství naděje, lásky, víry a důvěry. Takže tyto příležitosti využívejme.
ANTOINE RENARD je francouzský inženýr a otec tří dětí. Je prezidentem Federace katolických rodinných svazů v Evropě (FAFCE), nevládní organizace s dvacetiletou tradicí a se zázemím v Bruselu. Ta sdružuje katolické rodinné svazy patnácti evropských zemí včetně ČR. Sleduje rozhodování v Evropském parlamentu a v Radě Evropy a tvorbu společné legislativy a vnáší do nich křesťanský pohled na rodinu a na témata, která se rodiny týkají.
ALENA SCHEINOSTOVÁ,
překlad PAVEL BARTŮŠEK
Sdílet článek na:
