26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Říkali jsme tomu účetnictví svaté Anežky

11. 11. 2014

|
Tisk
|

František Reichel připíná pepeži Janu Pavlu II. svatoanežskou stužku. Snímek archiv F. Reichela

Vydání: 2014/46 Taizé: přípravy vrcholí , 11.11.2014, Autor: Aleš Palán

Příloha: Římská pouť k Anežce České

Svatý otec kanonizaci vyhlásil, vědělo se o ní. Za náš okresní výbor Československé strany lidové Praha-západ jsem napsal panu kardinálovi Tomáškovi dopis, kde jsem uvedl, že bychom chtěli na kanonizaci jet. Co pro to máme učinit? Pan kardinál mi odepsal dvěma řádky: „Sestřičky berou autobus, vezměte druhý.“ A tím vznikla pouť do Říma.

V květnu 1989. S panem kardinálem jsem spolupracoval v jiných oblastech už od roku 1965, takže jsme se znali. Tehdy jsem po republice přednášel o uvolnění v Sovětském svazu - v červnu předchozího roku jsme tam pod patronací pana kardinála udělali zájezd na oslavy tisíce let křesťanství na Rusi a viděli, jaké uvolnění ve vztahu k církvi tam panuje. Doma si mě pak zavolali na komunistickou partaj a vytýkali mi to, ale uvolnění v SSSR bylo zřejmé a já si uvědomil, že musí přijít i sem. Jednali jsme tedy z pozice, že ledy tají.

Ano, měli jsme jet jediným autobusem. Nicméně se to rozkřiklo a na arcibiskupství začali volat z Havlíčkova Brodu, z Nového Jičína a z dalších míst republiky s tím, že by chtěli jet taky. Pan kardinál si nás pak zavolal, že je toho hodně a je potřeba všechno koordinovat. „Byl byste ochotný na tom spolupracovat?“ optal se mě a já přikývl. To se už vědělo, že bude zájem o pár desítek autobusů. „Aby to bylo všechno oficiální, ustanovíme výbor. Pan biskup Liška bude dělat předsedu a vy tajemníka,“ rozhodl pan kardinál. Tak vznikl náš výbor, mým zástupcem se stal Petr Rohlena.

Sehnat autobusy nebyl problém, jednoduše jsme si je objednali u ČSAD. Kdo chtěl v té době vycestovat na čtyři dny (dva dny pobytu plus dva dny na cestu), musel mít šedesát marek na osobu. Teprve potom mohl žádat o výjezdní doložku a následně o vízum. V bance nám řekli, že když to děláme koordinovaně, bude třeba zřídit zvláštní devizové konto. Nazvat ho Svatá Anežka nešlo, ale Anežka Přemyslovna ano. Lidi posílali s přihláškami peníze a my je chodili do banky do trezoru ukládat. Nakonec nám od toho dala příslušná pracovnice klíče a ukládali jsme hotovost sami.

Řada lidí je neměla. Podařilo se nám zkontaktovat se s panem biskupem Škarvadou v Římě, který v tomto směru přislíbil pomoc. Měl peníze od krajanů a bylo domluveno, že nám je půjčí, a až pojedeme do Říma, vrátíme je a použijeme na noclehy. Lidem, kteří valuty neměli, jsme je tedy půjčovali. Výjezdní doložky šly vyřídit celkem snadno. Když akce nabírala vyšší obrátky, vyšlápli si na nás policajti; zřejmě za tím byla i StB. Při jednání nám řekli: „Žadatelů je už hodně, ale my vám je pustíme. Musíte nicméně počítat s tím, že u nás jsou různí lidé a tohle je v moci okresů - někde to půjde a jinde ne. Ale když někde budete mít potíže, řekněte nám o nich, a my s tím něco uděláme.“ Což se opravdu potvrdilo - třeba v Brně to zpočátku drhlo, ale postupně se to zlepšilo.

Systém se rozpadal, povědomí o jeho konci bylo už i mezi policisty. Řekli nám: „Pustíme vám všechny, akorát nepočítejte s tím, že vám pustíme Václava Malého.“

Skutečně to tak bylo, i na Slovensku. Dokonce den dva před odjezdem přijížděli do Prahy lidé bez doložky a my dokázali ještě sehnat náhradní. Na financích to šlo, u policajtů to šlo, autobusy nebyly problém… Když jsem viděl, jak to nabývá, napadlo mě zažádat o vlak. Při jednání na ředitelství drah nám pak náměstek říkal: „Ten dopis od pana kardinála, kterým jste nás oslovili, si schovám. Ještě nikdy mi nepsal kardinál.“ Byl nadšen. „Dali byste nám do Říma vlak?“ ptali jsme se. „Není problém, třeba čtyři vlaky,“ odpověděli - a tak jsme měli čtyři vlaky. Vlaky měly různé trasy po republice, aby pobraly věřící. A když jsme měli vlak, rozhodli jsme se objednat si u ČSA letadlo. Všechno to šlo snadno.

Psalo se o tom málo, ale někdy v červenci nebo srpnu se objevily článečky, že se připravuje pouť do Říma. Psala o tom Naše rodina, Lidová demokracie i Katolické noviny.

Nahrála mi červnová oslava devadesátin pana kardinála, kterou jsem organizačně zajišťoval. Na recepci jsem se seznámil s rakouským velvyslancem, který slíbil, že nám pomůže. Potom jsme zašli za italským vyslancem. Dopadlo to tak, že stačil seznam lidí s razítkem arcibiskupství a podpisem biskupa Lišky, a my na tento dokument dostávali hromadná víza. Seznamy si dělaly na okresech, odtud nám je zasílali a my je orazítkované a podepsané nosili na velvyslanectví.

Strach jsem měl, a oprávněný. Začátkem července za mnou přišel kardinál Tomášek a říkal, že je ohromné, co lidí jede a abychom to už dál nerozšiřovali. Jenže já věděl, že se hlásí pořád další zájemci, a tak jsem musel pana kardinála trochu zlomit: „Proč by nemohli jet všichni, kdo chtějí?“ A nakonec jeli. Bez přátelství a dělné, nezištné atmosféry v celém přípravném výboru by to ale nešlo. Ti lidé na tom dělali zadarmo každý den po práci po mnoho měsíců.

Uvědomil jsem si to: pošleme do Říma tisíce lidí, skoro všichni budou poprvé na Západě, neznají cestu, jazyk… Bylo třeba znát trasy, vědět, kde je ubytování, jaký je program… V září jsme dva členové přípravného výboru i s panem biskupem Liškou do Říma odletěli. Na společné schůzi jsme se sešli s římským výborem vedeným panem biskupem Škarvadou.

Rektor Nepomucena Karel Vrána vyjednal návštěvu biskupa Lišky na den jeho 65. narozenin (16. září) včetně koncelebrace se Svatým otcem při nedělní mši svaté

v Castel Gandolfu. Pater Homola nás po mši odvedl do sakristie, kde pan biskup Liška se Svatým otcem hovořil a informoval ho o našich přípravách na pouť. Přišla i otázka: „Kolik vás z Československa přijede?“ Pan biskup ukázal na nás, abychom odpověděli. My popošli blíž a řekli, že nás přijede několik tisíc. Vedle stál papežův sekretář arcibiskup Dziwisz a kategoricky řekl, že takové množství lidí komunisti nepustí. Pustí, nepustí, trochu jsme se před Svatým otcem hádali. Ten to nakonec vyřešil šalamounsky, vytáhl růžence, podaroval nás a tím to setkání rozpustil. Odjeli jsme s tím, že nám ani nejvyšší špičky ve Vatikánu příliš nevěří.

Když jsme do Říma v listopadu vyjížděli, neměli jsme zajištěný téměř žádný nocleh! Že se to podařilo, bylo dílo svaté Anežky! Nesmírné zásluhy o kanonizaci mají pan kardinál Tomášek, biskupové Liška a Škarvada a Mons. Vrána. Právě tam sídlil náš organizační štáb, měli jsme k dispozici telefon a fax. V Nepomucenu pracovala polovina z pětadvaceti lidí, které náš štáb měl, ostatní řídili vycestování poutníků z Arcibiskupského paláce v Praze a jeli s poutníky z Československa.

To jistě ne. Naši biskupové chtěli dát Svatému otci dar. Šlo o dva a půl metru vysoký skleněný obraz svaté Anežky a my ho měli vzít letadlem s sebou předem. Domluvili jsme se s celní správou, zajistili, jak ho dostat do letadla, měli jsme potřebné certifikáty… Přiletěli jsme do Říma a já kolegům říkal: „Uvidíš, že nám přijedou naproti malým fiatem.“ A taky ano. Museli jsme shánět větší auto, abychom mohli obraz přepravit.

Měli jsme domluveno, že na kraji Říma v kempu Tiber budeme mít první den, kdy budou autobusy přijíždět, organizační štáb. Vedoucí autobusů věděli, že tam odevzdají peníze a dostanou adresu, kde budou ubytováni. Zapisovali jsme jednotlivé poutníky, přepočítávali peníze, ukazovali cestu k hotelům, ale pak přijelo šest a více autobusů naráz a nedalo se to vůbec stíhat. Tak jsme začali peníze rozdělovat jen do igelitových sáčků podle měn: marky, francouzské franky, švýcarské franky… Říkali jsme tomu účetnictví svaté Anežky. Začaly přijíždět vlaky. Přes pana biskupa Škarvadu bylo zajištěno, že k nim budou přistaveny autobusy. Italští železničáři ale zmatkovali, a tak jeden vlak přijel na jiné nádraží, než bylo domluveno. Ale i to jsme operativně vyřešili. V několika málo případech se stalo, že poutníci, co s sebou vezli vlastní deky, skončili v přepychovém hotelu, a naopak, ti, co neměli nic, spali v klášteře pod půjčenou dekou. Ale to byly drobnosti.

Ubytovali jsme všechny. Kolik bylo lidí, přesně nevíme, někteří měli svoje výjezdní doložky a jeli vlastními auty nebo s cestovními kancelářemi, které také začaly prodávat zájezdy. Podle našich odhadů mohlo být v Římě osm až deset tisíc lidí z Československa plus 1 500 našich krajanů ze zahraničí. Když byla mše svatá u svatého Klementa, každý vedoucí autobusu věděl, že všichni cestující musejí vystoupit za minutu. Na místo se vešly současně pouze dva autobusy a bylo nutné spěchat. I tohle se nám podařilo.

Už jsme neměli tu organizační špičku, jen občas se něco řešilo a dohledávalo. Já měl jiné starosti. Pan kardinál se ještě před odjezdem bál, jestli cestu fyzicky zvládne. Říkal jsem mu, že jeho jediná povinnost v Římě je být na kanonizační mši svaté. Ostatní se dá delegovat na jiné. Na předvečer svatořečení však pan kardinál dostal pozvánku na Dinner Tomášek, na slavnostní večeři od českých katolíků, kteří přijeli z Ameriky. Byl z toho nešťastný, že se na to necítí. Věděl jsem, že to jsou původem většinou Moraváci, a navrhl jsem, aby pověřil účastí pana biskupa Vaňáka. Biskupa Vaňáka jsem tam pak doprovodil a krajanům jsme všechno vysvětlili. Ptali se nás, jak vidíme situaci u nás doma. Řekl jsem: „Je potřeba připravit se na to, že komunismus skončil. Věřím, že se budeme z Říma domů vracet do jiných poměrů, že to svatá Anežka mění.“ Přišel pan ředitel Pecháček ze Svobodné Evropy a řekl mi, že ta řeč se mu líbila a že ji hned pustili do éteru.

Vraceli jsme se o něco později než ostatní, právě 17. listopadu. Večer jsem se dozvěděl, že se na Národní třídě něco děje. Následně mi volali z arcibiskupství, že pan kardinál prosí, jestli bych se opět organizačně neujal mše svaté plánované na 25. listopadu. A za čtrnáct dnů jsem měl s panem kardinálem vůbec nejtěžší rozhovor. Měl jsem jít do vlády, ale váhal jsem. A pan kardinál mi doporučil, ať tu nabídku vezmu. To už je ale jiná kapitola.

Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou