Vydání: 2021/8 Postní doba pandemická, 16.2.2021, Autor: Jiří Macháně

Bylo to dokonce vůbec poprvé, kdy jsme ze svého středu vybíraly abatyši. Předešlou představenou zvolily sestry jako převorku a teprve poté kardinál Reinhard Marx, mnichovsko-freisingský arcibiskup, povýšil naše převorství na opatství. O to větší překvapení bylo, že jsem se na začátku ledna 2021 stala abatyší právě já – řeholnice z pražské komunity založené sestrami z Mnichova teprve v roce 2007. Lednovou volbu komplikovala pandemie, ale do Německa jsme se dostaly bez větších omezení, podobně jako o měsíc dříve. Byl to malý zázrak: při prvním setkání jsme naprosto koncentrovaně a konstruktivně v několika hodinách probraly to nejdůležitější a při druhém setkání volily.
Z Prahy jsme přijely s tím, že tady na Bílé hoře téměř po celou dobu existence komunity nemáme představenou. Sestry s věčnými sliby se po týdnu střídají v moderaci komunity s tím, že jako malé společenství šesti sester většinu věcí řešíme a rozhodujeme společně. Naši nabídku, že by větší participace sester na vedení mohla být možná i v mnichovské komunitě, jsme považovaly za totální revoluci. Sestry ji však neodmítly. V tu chvíli jsem si uvědomila, co to znamená: abatyše by nemusela žít trvale v Mnichově, nýbrž také v pražské komunitě. A tak jsem se stala jednou z osmi kandidátek. Přituhovalo, když mi pak některé z třinácti sester volitelek začaly naznačovat, že by si mě dovedly představit v roli abatyše, a vyptávaly se, co bych na to říkala…
Asi před dvěma měsíci jsme měly pravidelnou supervizi, kdy si navzájem dáváme zpětnou vazbu. Do Mnichova jsem tak jela s pokorou. A najednou jsem tu stála jako abatyše. Hned po volbě jsem byla uvedena na své nové místo v chóru. Byla jsem ještě v „pološoku“. Je to tak absurdní, když se najednou ocitnete na místě, odkud představená vede modlitbu. Pozdvihla jsem oči (nikdy předtím jsem pohled z tohoto místa nemohla zažít) – a přímo naproti mně byl kříž…
Rytmus modlitby a práce je velmi podobný ostatním klášterům. Ale musíme jej přizpůsobit tomu, že chodíme do civilních zaměstnání, kde respektujeme pracovní režim, tedy například směny zdravotnice. Modlíme se třikrát za den společně, kompletář máme individuálně. Oproti klauzurovaným klášterům nemáme denně vigilii, ale čtení a žalmy z ní jsou integrovány do ranních chval nebo polední modlitby. Sestry, které odcházejí do civilního zaměstnání, opouštějí klášter po ranní modlitbě (nejsou tu tedy v poledne na modlitbu a oběd), ale všechny se snažíme, abychom se večer opět v chóru sešly. Když celý den nejsme doma, na společné záležitosti potřebujeme mít večer. Třeba v pátek máme večeři, na niž navazuje duchovní sdílení. Je trochu hlubší, není to jen povídání, co jsme právě zažily, ale spíš čím se zabýváme vnitřně, co čteme, co nás zaujalo. A v neděli při večeři si zase naopak povídáme a plánujeme celý příští týden.

FRANCESCA ŠIMUNIOVÁ (* 4. března 1973), občanským jménem Stanislava, pochází z Brandýsa nad Labem. Vystudovala speciální pedagogiku na Univerzitě Karlově. Od roku 2003 až do loňska vedla českou pobočku Aktion Sühnezeichen Friedensdienste, která organizuje dobrovolnickou službu a programy setkávání. V roce 2008 vstoupila do benediktinské komunity Venio, kde roku 2014 složila věčné sliby. Řeholní jméno si zvolila podle sv. Františky Římské. Název komunity Venio (Přicházím) odkazuje na osmý verš Žalmu 40: „Hle, přicházím, Pane, splnit tvou vůli,“ a znamená pro sestry dvojí zaměření: na Boha a pozornost vůči světu. Jako řeholnice žijí uprostřed lidí ve světě, klášterní život spojují s prací v běžných povoláních.