26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Psát tak, aby lidi rozuměli

1. 5. 2013

|
Tisk
|

Režisér, novinář, spisovatel, politik. BOHUMIL SVOBODA prošel přes nepřízeň doby všemi těmito profesemi. A zanechal v nich výraznou stopu.

Vydání: 2013/18 Bude číhošťský mučedník blahoslaven?, 1.5.2013, Autor: Aleš Palán

Několik let jste pracoval v Katolických novinách, předchůdci Katolického týdeníku. Jak na své působení vzpomínáte?

Když z Katolických novin odcházel do důchodu Dr. Kvapil, domluvili jsme se, že ho budu nějaký čas zastupovat – a pak uvidíme. Šéfredaktorem byl pan kanovník a pozdější biskup Lebeda, znamenitý šéf. Mé působení v KN skončilo Evropskou mírovou konferencí v Helsinkách o bezpečnosti a spolupráci v Evropě. Tenkrát jsem v dobré vůli dal na první stránku novin obrázek Svatého otce Pavla VI. s otevřenou náručí, která symbolizuje, že objímá svět. Myslel jsem to tak, že i katolická církev se k myšlenkám spolupráce připojuje. Načež se spustila reakce ne státních, nýbrž jistých církevních činitelů z Pacem in terris. Prý to takhle vypadá, jako by tu konferenci organizoval Vatikán. Dostal jsem kopačky.

Na základě jediné fotografie?

Ano, jinak se mi tam ale pracovalo dobře. Například v novoročním čísle jsem uveřejnil překlad povídky Raye Bradburyho o výpravě do kosmu, kde si katoličtí činitelé povídají o tom, jak má Bůh smysl pro humor. Kdyby ho neměl, nedal by zebře pruhy a žirafě tak dlouhý krk, dohodli se. Byla polovina sedmdesátých let, o tvůrčí svobodě nemohla být řeč, věci se dělaly skrytě. Museli jsme zařazovat materiály, které dodávali lidé z Pacem in terris, a přitom jsme měli spoustu úvodníků od pana biskupa Tomáška, které se ovšem netiskly. Pan kanovník Lebeda v tom ale uměl chodit – chytal se historických momentů, výročí, dovedl to napsat tak, že lidi porozuměli.

Jeho texty procházely?

Procházely. Měl mírnou povahu, byl neútočný, tak ho brali.

Tomášek nebyl mírný?

Jeho v té době neakceptovali. Zřejmě to bylo způsobeno tím, že se neustále snažil prosazovat církev a konec konců i sám sebe – takto se dostal i na zasedání Druhého vatikánského koncilu.

V sedmdesátých letech Katolické noviny sloužily jako takový věstník povolené, preferované části církve?

Měli jsme přesně stanovené rubriky, které jsme naplňovali. Já tu koncepci trochu měnil třeba zařazováním povídek. Lidi nám pak telefonovali a děkovali, že takový materiál v Katolických novinách ještě nečetli.

Když se člověk chtěl vyjádřit k aktuálnímu dění, musel jít skrz nějakou okliku z dějin?

K aktuálním otázkám se KN vůbec nevyjadřovaly, jen třeba k výročím. Vzpomínám, jak došlo k obsazení části Kypru Tureckem a zrovna v té době se tam shodou okolností vyskytoval jeden člen Pacem in terris – a napsal o tom. Kanovník Lebeda pak se smíchem říkal, že to byla první a jediná aktuální reportáž, kterou jsme měli.

Tahle situace pro vás musela být nesnadná už proto, že jste se do Československa vrátil z delšího pobytu v USA. Nebyl jste trochu nakažený svobodou?

Dá se to tak říct, ale v prvních měsících mi to nepřišlo. Do Prahy přijel tehdejší ministr zemědělství chilské vlády a já za ním v dobré víře zašel. Byl to kněz, jezuita. Naše setkání ale vyvolalo negativní reakci v Ústředním výboru KSČ a tehdejší místopředseda vlády přišel do redakce protestovat. Tak mi postupně docházelo, co všechno se nesmí.

Do Spojených států jste se dostal přes Laternu magiku.

Působil jsem v tomto divadle jako režisér, měli jsme ohlas v Evropě i mimo ni. Do USA jsme přijeli na výstavu s názvem Hemisféra. Laterna měla v té době několik souborů, jeden byl na výstavě v Montrealu, my hráli v Texasu, v San Antoniu – někdy i deset představení denně, všechna vyprodána. Nakonec jsem se tam zdržel přes tři roky.

Srpen 1968 vás zastihl právě v USA?

Měli jsme zrovna volno, s částí souboru jsme se jeli koupat do Mexického zálivu. Když jsme se vrátili, na recepci nás hned oslovili: „U vás doma se něco děje, pusťte si televizi.“ Šla jedna reportáž za druhou, tanky, zděšení… Má rodina odjela do Holandska, že tam přijedu za nimi a pak se uvidí. Když to vypadalo, že se situace v Praze uklidňuje, vrátili jsme se domů všichni. Ale já brzy odjel pracovně znovu do Texasu.

Studoval jste film, ale režim vás k té práci skoro nepustil. Začal jste tedy psát knihy. Dá se říct, že literatura pro vás byla náhradou za film?

Po válce jsem chtěl dělat film, ale nechtěl jsem jít rovnou do praxe. Přihlásil jsem se na filozofickou fakultu, dva roky předtím jsem byl zaměstnán ve filmové společnosti Nacional Film jako adept asistenta a seznámil jsem se s prostředím. Kolega Václav Gajer šel do praxe rovnou, udělal si jednu asistenci, vstoupil do partaje, a hned mu dali samostatnou režii. Já volil jinou cestu. V roce 1947 se otvírala Akademie múzických umění, dostal jsem se tam na filmovou fakultu, ale v lednu 1949 odtud se mnou – jako s křesťanem a „agentem Vatikánu“ – vyrazili dveře. Směl jsem pouze asistovat. Měl jsem výhodu, že si mě vybral režisér Jiří Weiss, který mi nabídl spolupráci.

Musel jste ovšem i na vojnu.

Byl to prudký přechod, v Boru u Tachova jsem strávil celý rok. Mezitím přišel k moci Alexej Čepička a všechny posádky z pohraničí převedl k Pohraniční stráži, která se tvořila. Tak jsem se stal členem tohoto elitního útvaru. Pracovali jsme na stavbě tři sta metrů od západoněmeckých hranic, mohl jsem odejít každý den několikrát, ale neudělal jsem to kvůli rodičům. Potom mě dostihly kádrové posudky, takže mě odveleli na jižní hranice, kde jsem strávil zbytek vojny. Má služba spočívala v tom, že jsem prošel svůj úsek hranic a hlídal, jestli nepůjdou Banderovci. Naštěstí nikdy nešli.

Mohl jste chodit do kostela?

Pokud tam byl, tak ano. Bylo to v Plané u Mariánských Lázní – byl Silvestr, dostali jsme volno, ve městě byla jedna zaplivaná a zakouřená hospoda. Na náměstí vidím, že se v kostele svítí. Nabídl jsem tedy panu děkanovi, že mu budu ministrovat. Odvětil, že pro mě nemá ministrantské oblečení. Tak jsem ministroval v uniformě Pohraniční stráže.

Byl po propuštění do civilu možný návrat k filmu?

Věděl jsem, že jako režisér u filmu nemám šanci. V roce 1953 jsem promoval a začal jako asistent pracovat s různými režiséry, třeba s Bořivojem Zemanem jsme dělali film Dovolená s Andělem, nebo to byly dětské filmy, jako třeba Punťa a čtyřlístek, pracoval jsem i s Oldřichem Lipským a jinými. Potom přišla další kádrová vlna, kterou jsem opět odnesl a musel Barrandov opustit. Obrátilo se na mě studio v tehdejším Gottwaldově, které chtělo začít vyrábět filmy pro děti. Měl jsem tak možnost udělat tam i samostatný film Lahve o dětech, které na stavbách sbírají láhve, vrací je a za to si kupují limonádu a zmrzlinu. Poznají ale, že vlastně okrádají jiné – taková mírná moralita.

A vaše cesta ke knihám?

Začal jsem sborníkem o Laterně magice. Po letech jsem připravil sborník o blahoslavené Anežce, bylo to na výzvu arcibiskupa Tomáška, když se chystalo její svatořečení. Povolili tehdy náklad 48 tisíc a kniha vyšla přesně v období politických změn. V polovině osmdesátých let jsem napsal ještě vzpomínky na své působení v Americe – Texas, země osamělé hvězdy. A novelu Mírně střelená laň.

A také řadu knih rozhovorů. Kterou ze všech svých knih byste vyzdvihl?

Jedinou? Třeba tu s P. Reinsbergem, kterého jsem znal už ze skautingu, z ministrování. Domluvili jsme se, že uděláme veselou knížku. To jsme učinili a jmenuje se Hospodin rozjasnil svou tvář. Jedna paní mi pak říkala, že chodila za Reinsbergem do kostela na „šťávu, ne na srandičky“ – ale to by byla jiná kniha. Tahle měla velký ohlas, dvě vydání a lidé si o ni pořád píší. Největší radost jsem měl z toho, že jsem potkal jednu paní, která mi ukázala fotku, jak má její nemocný manžel v křesle na klíně položenou tuto knížku a směje se.

Byl jste činný i politicky.

Když začal Gorbačov v SSSR s perestrojkou, přišli jsme v lidové straně s návrhy, aby místní organizace měly ve straně větší pravomoci. Na ústředí nastalo ticho. Na naši obvodní organizaci na Praze 6 se ale začali obracet členové partaje z jiných míst, až jsme svolali zasedání celého obrodného proudu, jak se to začalo nazývat. Sjelo se na osmdesát lidí. Dodatečně jsme zjistili, že o nás státní orgány věděly, ale nechaly to proběhnout. Navrhli jsme svolání mimořádného sjezdu strany, ale do toho přišel listopad 1989. A všechno bylo jinak.

A vy jste byl zvolen prvním místopředsedou strany.

Organizoval jsem práci strany, nová situace vyžadovala celý aparát přebudovat a přestavět. Musely se vytvořit delegace do parlamentů, čekala nás spousta jednání…

Co říkáte na současnou situaci v KDU-ČSL?

Můj syn je tam místopředsedou strany, když jako jediný „přežil“ z předchozího vedení. Myslím, že volba Pavla Bělobrádka byla dobrá a že máme šanci, při opatrném optimismu, se do Poslanecké sněmovny vrátit. Ukázaly to ostatně krajské i senátní volby. Já sám se ale už aktivní politice nevěnuju.

Ale knihy píšete pořád.

Ano, pořád něco dělám. Teď si hlavně hraji se sv. Prokopem. Vzhledem k tomu, že se o něm téměř nic neví, je to jako psát beletrii.

Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou