Vydání: 2012/11 Kardinál Duka poodkrývá lidické tajemství, 14.3.2012, Autor: Radek Gális

KAREL ŠIKTANC (83) patří k nejlepším současným básníkům. Za šedesát let si prošel psaním angažovaných básní i dobou, kdy se jeho knížky stahovaly z pultů a knihoven. Dvacet let pak psal verše do šuplíku a pohádky pod cizími jmény. Přátelil se s Janem Skácelem a na rozdíl od něj se dožil doby, kdy zase smí knížky svobodně vycházet. Jeho souborné dílo vydává nakladatelství Karolinum. Loni na podzim dostal za knihu Nesmír Cenu Jaroslava Seiferta, kterou uděluje Nadace Charty 77. Poprvé ji dostal už v roce 1989.

Žalý už nemá, co by plakal. / Jen routa z kouta v božím poli / do sna mi breptá: „Zestárni. / Zestárni rychle, / míň to bolí…“ Kam chodí český básník pro slova? U koho jste se vyučil?

Měl jsem kliku, že můj děda, ačkoli byl zedníkem, vlastnil nádhernou knihovnu. Byl velice sečtělým člověkem, u něj jsem trošku začal. Pak jsem měl štěstí na dobré profesory. Myslím, že kantory, a češtináře především, bychom měli držet ve vatičce a pěstovat si je – mají ohromné slovo a mohou toho udělat hrozně moc. Jinak jsem vždycky hodně četl. Navíc mě inspiruje krajina, dlouho si na ni ale zvykám, nejsem doma všude. Byl jsem léta zasazený kolem Kladenska, pak v Praze, následně mi do psaní začal vstupovat Máchův kraj, kde jsem žil na chalupě. Kdosi řekl, že člověk přesně neví, kde se v něm všechny věci berou. Přicházejí cestou, do člověka trochu prší. Sem tam naprší nějaké věci, které jsou potom schopné se dotknout a v něco se slít. Snad takhle nějak to vzniká, nevím.

Možná to podobně cítil i básník Jan Skácel, který zemřel 7. listopadu 1989 a doby bez cenzury se už nedožil.

Na Jana Skácela vzpomínám rád, protože jsme se dobře znali. Sem tam jsme si psali, a když přijel do Prahy, poseděli jsme spolu u vína. Skácel je básník, který zůstává a má v literatuře trvalé místo. Teď je ale doba, kdy je módou kde co zpochybňovat. Nad tvorbou, která vzniká, převládá spíš exhibice a předvádění. Bojím se, že tvorby je míň než exhibice. Samozřejmě přišly na přetřes i kvality Skácelovy poezie. To, co pro poezii Skácel udělal, je natolik trvalé, že není třeba se bát. Mám doma pár Skácelových lístků a dopisů, které si sem tam prohlížím. Je smutné, že odešel těsně před osvobozením.

Když se vrátíme do minulosti… Na které básníky rád navazujete a kterých si vážíte?

Na českou poezii jsem dost hrdý. Ti před námi dokázali velké věci. Básníků bych jmenoval moc a asi bych na některé zapomněl. A to by byla škoda. Mezi básníky, které teď cítím pro sebe jako živé, na které můžu nějak navazovat, patří samozřejmě Halas, Seifert, Holan, Blatný, Orten. Ale už při tomhle výčtu jsem jich možná deset zapomněl. Třeba celou neuvěřitelnou generaci mezi dvěma válkami, která v Evropě patří k nóbl literatuře. Teď jde jen o to, aby se tradice české poezie udržela a neumřela.

Dostal jste již podruhé literární Cenu Jaroslava Seiferta. Vzpomínáte na své první ocenění v roce 1989?

Tenkrát po listopadu 1989 se cena předávala hned třem lidem najednou. Byl to krásný pocit, navíc mi Václav Havel připomněl, že ji navrhoval ještě z vězení. Nečekal jsem, že bych ji nyní dostal podruhé. Cena je spojená s Jaroslavem Seifertem, k němuž mám blízko celý život. Nesmírně si jí vážím – už proto, že jsem u Seiferta s poezií začínal. Jaroslav Seifert mi otiskl první básničku, doporučil k vydání mou první knížku a dodnes jako by mě nechtěl z poezie pustit. Když jsem tenkrát, a to je víc než šedesát let, stál v předsálí deníku Práce – na Václavském náměstí, dům číslo 
15 – a viděl jeho vizitku, neměl jsem ani tušení, co to poezie je. Utekly dlouhé roky, sem tam jsem něco pochytil, zaslechl, a dneska taky nevím valně, co poezie vlastně je. A myslím, že je to dobře. Aspoň pro mě, protože tajemství k poezii patří. Přesto na poezii intenzivně věřím – spojil jsem s ní celý život. I to nás v horších dobách naučil Jaroslav Seifert svým postojem a přirozenou tvorbou.

Když jsme se potkali, rozuměli jsme si bez velkých řečí. Byl výborný i v tom, že když jste mu napsal třeba jen pozdrav, měl tu noblesu, že vždycky na všechno odpověděl.

V roce 1970 vyšla vaše knížka Mariášky, která má podivný osud. Na pulty se nedostala, vyšla znovu až po roce 1989.

O Mariáškách se říkalo, že je to jediná moje knížka prózy. Není to tak docela, jsou to spíše básnické prózy. Jde většinou o sny, které jsem psal okolo osmašedesátého roku. Jsou tam samozřejmě skryté věci i o tom, jak nás obsadili Rusové. Je to snaha vyjádřit krátký prozaický útvar, který by byl schopný být poezií. Ta knížka byla odevzdaná a vyšla, jenže byla okamžitě zaražená. Bylo to přesně v době, kdy se oznámilo, že jsme podepsali jakousi petici – a v televizi mě okamžitě jako autora zakázali. Knížka šla hned do stoupy. Paní Hrabalová, která pracovala ve Sběrných surovinách, jich pro mě asi padesát nebo šedesát zachránila, tak jsem je měl. Mariášky pak vyšly až v Melantrichu těsně před jeho koncem po roce 1989.

Když jste nemohl vydávat, co jste dělal a co jste psal?

Pro sebe si tuhle dobu neheroizuju – zkrátka se to stalo. Nebyla to samozřejmě žádná sranda, dvacet let života je dvacet let života. Měl jsem štěstí, že když mě zakázali, mohl jsem psát pod cizími jmény pohádky do rozhlasu a někdy i do televize. Většinou pod jmény ženskými, protože ženské mi připadaly statečnější než chlapi. Bylo to velmi nebezpečné a dost o přeshubu. Hlavně pro lidi, kterých se to týkalo. Vždycky když ty ženské potkávám, pokud jsou ještě naživu, tak se jim klaním. Za dobu, kdy jsem nesměl vydávat, jsem ale pořád psal a napsal sedm knih. Nemohu si stěžovat, pořád mě to hnalo. Ze začátku jsem si říkal, že si s mocí nezadám a nebudu o ní psát. Jako kdyby tu nebyla. Ale nešlo to. Vstupovali nám do života tak, že jsem si to s nimi potom musel takzvaně trochu rozdat. Byl jsem toho plný.

Kromě poezie jste znám tvorbou pro děti. Kde čerpáte náměty na pohádky, kam na ně chodíte?

Musím si je vymyslet. Je to oblast, která je blízko poezii a která mě vždycky lákala, protože nabízí ohromnou možnost fantazii a vymýšlení. Dělám pohádku spíš klasického typu, na jejím půdorysu se snažím vymýšlet další příběhy, pokud to vůbec ještě jde. Psaní pohádek mě vedle poezie hodně baví. Myslím, že je to dost příbuzné.

V poezii se snažím o to, abych použil co nejmíň slov na co nejmenším prostoru. Zkrátka aby to na lidi křičelo, aby slova byla na sebe hranami namačkána tak, aby se tam nevešlo nic zbytečného. V pohádkách je to opačně, tady mám prostor, kde se to snažím takzvaně rozbalit. Je v nich cítit, že mají vnitřní hudbu, že je tam rytmus, který nechci opustit. Pohádky a poezie nejsou dva vzdálené světy.

Když vám bylo čtyřicet, vydal jste básnickou knížku Adam a Eva. Po jejím přečtení jsem byl přesvědčen, že ji napsal věřící autor. Jste věřící?

To je otázka, na niž se mi těžko odpovídá. Věřím, jsem věřící člověk. Ale víc to nebudu rozvádět, je to intimní věc, o které nechci moc mluvit. V mé poslední knížce Nesmír je část, která se jmenuje Její milost. Tou může být žena, poezie, cokoliv. Myslím si, že má podobný názvuk, že existuje něco jako veliká krása, která chodí životem a která je nedotknutelná – podobně jako v knize Adam a Eva.

Křestní list vám vystavil lidický farář Josef Štemberka, kterého zabili nacisté při vypálení Lidic 10. června 1942. Tehdejší tragédie vás musela hodně zasáhnout, že?

Určitě ano. Bylo mi tenkrát čtrnáct, když jsme na všechno koukali z buštěhradské silnice. Probudilo nás, když odváželi lidické děti a ženské pryč. Vidím všechno skrz třešně, protože byl červen a na stromech byly první červené třešně. Dívali jsme se, jak vyhazují vesnici a všechno lítá vzduchem. Viděli jsme, jak odvážejí ženy a děti na autech, slyšeli, jak křičí a pláčou.

Dnes si na Lidice nerad nechávám sáhnout a nechci si dát pokazit svůj vlastní obraz, který odtud mám. Narodil jsem se dva kilometry od Lidic a s lidickými kluky jsme hráli hokej i fotbal. Tam jsme měli hřbitov a kostel. Učil nás lidický farář Josef Štemberka, který měl tlusté podrážky, protože učil náboženství a obcházel všechny okolní vesnice. Nechal se pak zastřelit s ostatními lidickými muži.

Jednou se mě ve Vídni ptali, co říkám německo-českým vztahům. Řekl jsem, že bych byl rád, kdybych nemusel odpovídat. Přece jen v tom nejsem zcela objektivní. Neumím to, celý život to neumím, protože jsem zažil, co jsem zažil. Zkrátka jsem jim řekl: „To po mně nechtějte, jestli mi rozumíte.“ Řekli, že mi rozumějí…