26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Povinnost dávat a právo brát

6. 9. 2016

|
Tisk
|

Doyen českého lékařství JOSEF KOUTECKÝ je typem renesančního člověka. Svůj život postavil na třech pilířích: na poznání v nejširším slova smyslu, vnímání krásy a duchovních hodnotách.

Vydání: 2016/37 Patronka nezištné lásky, 6.9.2016, Autor: Vít Hájek



U mne to medicína nebyla. Dvě základní okolnosti mého vztahu k umění mi byly dány už v dětství: vztah k přírodě a k hudbě. Od malička byla kolem nás zvířata a vyrůstal jsem s hudbou. Doma akvárium, sousedovic pes, nedaleko statek plný zvířat a pak celý další život zoologická zahrada. Maminka od rána do večera zpívala, táta hrál na housle, pouštěl se gramofon s vážnou hudbou. Začal jsem hrát také na housle (táta mě cepoval) a záhy na klavír – to raději, prototože do něj otec nezasahoval. Housle jsem pověsil na hřebík v osmnácti, ale dotáhl jsem to až k lehčím skladbám Vivaldiho a už jako kluk jsem skládal sonatiny. Na piano hraji dodnes. Obojí krása, přírody a hudby, mě přivedla k ostatnímu umění – výtvarnému, literatuře včetně poezie – a ke krásám Prahy. Roli sehrála i křesťanská výchova, Bůh a krása se jak známo přitahují. Jaksi to do mne vstoupilo a naplňuje mě to dokonce stále více – hudba, obrazy, literatura, starožitnosti a víra.
To ne, i když jsem druhou polovinu dětství prožíval za války. S kamarády jsem hrál kopanou, hokej, lyžoval, jezdil na kole, cvičil v Sokole. Za války – samozřejmě potají – jsem byl členem amerického skautingu E. T. Setona. Hltal jsem jeho knihy, učili jsme se poznávat zvířata, stromy, květiny i hvězdy. Tábořili jsme a snažili se žít jako indiáni.
Po válce mě začala zajímat příroda zevnitř. Propadl jsem biologii. Měl jsem doma malou laboratoř, studoval biologickou literaturu, dělal pokusy, pitval všechna možná zvířata. Našim to nejen nevadilo, ale otec mi sehnal mikroskop – nevím, kde na něj vzal a jak ho vůbec mohl po válce obstarat. Dovedete si představit, co to pro gymnazistu znamenalo! V oktávě jsem publikoval ve Vesmíru svoji první „vědeckou“ práci. Od té doby jsem se chtěl stát lékařem. Představte si, že jsem o sobotách odpoledne procházel kolem ústavů na Albertově a bloumal po dvorech Všeobecné nemocnice, abych se nadýchal medicínského vzduchu.
Vůbec ne. Ale patřil jsem v roce 1949 do ročníku, který musel poprvé skládat také zkoušky. Do té doby stačilo předložit maturitní vysvědčení a byl jste přijat na vysokou školu, kterou jste si vybral. Potíže s „rodinným zázemím“ měly nastat až posléze.
To byla shoda různých okolností a ne náhodných. Už jako medik jsem dělal tři roky na dětské chirurgii, kde mě nechali sloužit i noční služby, samozřejmě vždy s nějakým starším lékařem. Coby student jsem také tři roky pracoval na patologii u vynikajícího profesora Šikla v Hlavově ústavu. Tam jsem se díky pitvám poprvé blíže seznámil s nádory. Po promoci jsem šel na umístěnku na dva roky na pediatrii do východních Čech, ale protože v Praze si mě na dětské chirurgii v době studií oblíbili, dostal jsem se posléze tam. Tehdy se začal můj obor členit na jednotlivé specializace a vzhledem k tomu, že všechny byly už obsazené, napadlo mě věnovat se dětem, které tehdy houfně umíraly na nádory – a nikdo o ně neměl zájem. Nic se o tom nevědělo, nebyly s tím žádné zkušenosti. Ve světě se ale začala objevovat jednotlivá pracoviště, která se dětským nádorům věnovala, a tak jsem si řekl, proč nezkusit něco podobného i u nás.
Kromě podpory svého prozíravého šéfa profesora Kafky jsem byl za naivního blázna, který se pokouší o nemožné. Neexistovalo žádné zázemí, přístrojová technika, nic. Přežívala tři procenta nemocných dětí. Vycházel jsem pouze z knih a ze zkušeností odpozorovaných během léčby. Sám jsem děti přijímal, vyšetřoval, operoval a konfrontoval klinickou zkušenost s pitevními nálezy. Jít na stáž do zahraničí bylo v té době vyloučené. Dneska se divím, že jsem se do toho vůbec pustil, ale byl jsem takový mladý nadšenec. Zaváděl jsem do té doby u nás nepoužívanou chemoterapii. Jenomže kde sehnat léky, které tady nebyly? Dlouhou dobu jsem se obracel na známé nebo rodiče nemocných dětí, zda nemají někoho na Západě – a přes ně se nějaký ten lék propašoval.
Prof. MUDr. Josef Koutecký, DrSc. (* 1930), zakladatel dětské onkologie v Československu. Po roce 1989 byl po čtyři funkční období děkanem 2. LF UK, byl také prorektorem Univerzity Karlovy. Je držitelem řady českých i mezinárodních ocenění a autorem stovek vědeckých publikací, učebnic a monografií.

Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou