Poprava pánů – symbol i výstraha
Vydání: 2021/25 Modlitba na místě popravy, 15.6.2021, Autor: Alena Scheinostová
Čím nás staroměstské krveprolití z 21. června 1621 tak děsí i fascinuje ještě po čtyřech staletích? Ptáme se historika MICHALA STEHLÍKA – mj. spoluautora aktuální výstavy o stavovském povstání v Národním muzeu v Praze.
Nejsilnější chvíle procesu s českými stavy? Pro historika Michala Stehlíka mezi ně rozhodně patří audience, kde manželky a děti odsouzených marně prosily pro své muže o milost. Snímek Jana Podhorská
Co přesně se tehdy na Staroměstském náměstí stalo?
Bylo brutálně popraveno sedmadvacet lidí označených jako vůdci proticísařského stavovského povstání. Ve skutečnosti mezi nimi byli jak skuteční viníci, tak odsouzení „do počtu“. Zatčených po povstání nebylo jen 27; bylo jich šest desítek a pak se handlovalo s penězi a konexemi, kdo vyvázne a kdo skončí na popravišti. Tehdejší doba dala hodně na symboly, na čísla, takže i v počtu popravených najdeme silnou symboliku. Tři byli vysocí šlechtici, sedm rytířů a ostatní měšťané – aby tak každý stav měl mezi nimi své zástupce. Někteří z popravených měšťanů ani nebyli aktivně do povstání zapojení, „provinili“ se jen tím, že jako radní svých měst složili přísahu protikráli Fridrichu Falckému.
Byla takováto poprava ve své době běžným trestem?
To rozhodně ne, i v tehdejší Evropě sotva najdeme něco srovnatelného. České země za sebou tou dobou měly už určitou tradici rebelií i trestů, ale například i porážka povstání proti Ferdinandu I. ve 40. letech 16. století skončila jen vyvlastňováním a čtyřmi popravami – dvou šlechticů a dvou měšťanů. Tentokrát to bylo jiné. Za prvé všechny zaskočil vysoký počet popravených a potom i to, že šli pod meč i ti nejvýznamnější šlechtici, držitelé nejvyšších zemských úřadů: Jáchym Ondřej Šlik, Václav Budovec nebo Kryštof Harant. Popravy trvaly několik hodin a zahrnovaly odtínání údů, čtvrcení nebo vyříznutí jazyka – to byl trest pro Jana Jesenia za vyjednávání s uherskými stavy.
Mělo to ukázat bezprecedentním, odstrašujícím způsobem, jak se císař dokáže vyrovnat s jakýmkoli odporem. Tímto krvavým divadlem to Ferdinand II. sdělil nejen podrobeným českým zemím, ale celé tehdejší Evropě. Ale protože si ani císařská strana nebyla jistá, jak přihlížející lid na tak emočně silnou, děsivou podívanou zareaguje, hlídal pro jistotu celou popravu v prstenci kolem popravčího pódia Valdštejnův pluk.
Zmiňujete, že se o výši trestu dalo v zákulisí vyjednávat...
Například Vilém Popel z Lobkowicz, jeden ze stavovských direktorů, místo bez hlavy skončil jen ve vězení na Zbiroze, protože se za něj u vídeňského dvora přimluvili jeho katoličtí příbuzní. Také za Jana Sixta z Ottersdorfu se postavila rodina, takže dostal milost přímo na popravišti. Ale jiní, kteří patřičné styky neměli, žádné úlevy nezískali.
Jáchym Ondřej Šlik zase byl sice někdejším vychovatelem luteránského saského vévody Jana Jiřího I., tehdejšího císařova podporovatele, ten ho ale přesto Ferdinandovi vydal, protože u něj politika převážila nad náboženskou sounáležitostí. Anebo je tu případ rodiny Černínových, kde je Diviš, nejvyšší dvorský hofmistr Fridricha Falckého, spolu s ostatními pány sťat, zatímco jeho bratr Heřman je součástí soudního tribunálu.
Jak se to mohlo stát?
Heřman i Diviš Černínové byli katolíci. Ale zase tu šlo o symboly: aby bylo možné ukázat, že poprava není motivovaná nábožensky, ale je trestem za vzpouru proti trůnu, vybrali soudci i jednoho katolíka. Rodinu Černínů toto rozdělení dost zasáhlo. Je ale doloženo, že na samotnou popravu svého bratra odešel Heřman z prostranství pod pódiem a vrátil se, až když bylo po ní, aby jí nemusel přihlížet.
Dobová grafika ukazuje manželky odsouzených, jak prosí o milost pro své muže. To je skutečná událost?
Tato grafika, která je také součástí naší výstavy v Národním muzeu, ukazuje v jednotlivých „okýnkách“ chronologicky celý průběh povstání i jeho tragickou dohru. A zachycuje i scénu, o které se zmiňujete. Skutečně se to stalo – po vynesení rozsudků Anna Černínová a další ženy i se svými dětmi přišly na Pražský hrad za místodržícím Karlem z Lichtenštejna a úpěnlivě orodovaly za svoje manžely. Máme v hlavě jako ústřední tragédii samotnou popravu, ale pro mě osobně patří k právě tak silným momentům tento výjev, jak děti a ženy v pláči klečí a spínají ruce, ale jejich prosby nejsou vyslyšeny.
Více v rozhovoru, který lze nalézt v aktuálním vydání Katolického týdeníku, který je k mání elektronicky na www.katyd.cz/predplatne v řadě kostelů a ve vybraných novinových stáncích a knihkupectvích.
Michal Stehlík (*1976) je historik, náměstek generálního ředitele Národního muzea a profesor Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze. Odborně se zabývá především českými dějinami 20. století, je autorem řady publikací na toto téma, včetně monografie Babické vraždy 1951 (Academia 2016). Spolupracuje s Českým rozhlasem a Českou televizí a připravuje vlastní popularizační pořady a podcasty. Je ženatý a má osm dětí. V Národním muzeu až do 31. srpna probíhá výstava „1620. Cesta na Horu“, na které se autorsky podílel.
ALENA SCHEINOSTOVÁ
Sdílet článek na:
